Navždy: Příběh Lily

5. července 2012 v 19:12 | Tenebris |  Smutné
Tuhle jednorázovku jsem přeložila z deníku Severuse Snapea (nevymyslela jsem ji já), protože si myslím, že by měla být přístupná i v češtině :)

Co přesně je v jednom slově?
Myšlenka. Popis. Bod. Akce. Obvinění. Zvolání. Slib. Pocit. Emoce.
Navždy, příslovce; po celou dobu, za všech okolností, pro celou budoucnost, vždy (Jak je psáno v anglickém slovníku Oxford, Oxford University Press).
Toto slovo bylo určeno mě. Už jsem známý jako proslulý profesor lektvarů a respektovaný kouzelník. Místo toho jsem člověk, který přísahal na jediný slib, a zdá se, že není cesty zpět.
Lítost je jedna věc, odpuštění jiná, ale nosit na sobě váhu životních chyb je něco úplně jiného. Ano, mám na mysli ji, vzor všech dobrých věcí na světě - zvláštní kategorii lilií.
Již více než dvacet let jsem se věnoval jedině, kompletně zachovávání její vzpomínky. takže všechny křivdy, které jsem udělal, jsou zase v pořádku. Mnozí z vás spekulovali, že jsem si vybral tuto cestu kvůli jejímu synovi, ale mohu vás ujistit, že to nebyl a nikdy nebute tento případ. Jeho neskutečná podoba téměř v každém směru k jeho otci je natolik viditelná, aby se moje vnitřnosti vařily nenávistí. Místo toho jsem se rozhodl mluvit otevřeně o ní.
Je pravda, že slušní lidé jsou jako kousky zlata, ty jsou i nadále probírány jako bezvýznamné a bezcené kusy, odcházející v zářícím pokladu, který by měl být oceňován. Lily Evansová, jak jsem ji vždycky znával, bude navždy uctívána takovým způsobem, že to nikdy nikdo nebude moci překonat. Byla krásná, milá, neobyčejně originální a měla dar, na rozdíl od kohokoli jiného, aby přiměla problémovou mysl ke spokojenému míru. Byla tam pro mě, když nikdo jiný nebyl, byla ochotná být, viděla kolem mého samotářského obalu toho, kdo jsem doopravdy byl - mylný chlapec, určený pro významnost, kdyby dostal šanci.
Miloval jsem ji. Od chvíle, kdy jsem spatřil její bezchybné rudé vlasy, perfektní způsob, jak se leskly na slunečním světle, uchvacující zelené oči a úsměv, který dělal nejtemnější dny trochu jasnější. Když nikdo jiný neposlouchal, nestaral se, nebo alespoň nezkoušel, ona tam byla. Byla jako můj útěk.
Jistě, vzpomínám si, jako by to bylo včera. Seděla pod naším velkým stromem, jak to často bylo, hlavu položenou na mém rameni. Před několika dny zemřel její vzdálený příbuzný a ona byla nucena absolvovat mudlovský styl pohřbu. Seděli jsme na chvíli ve výše uvedeném místě, obdivovali jsme zbůsob, jakým vítr rozfoukával listy a vdechovali vůni blížící se podzimní sezóny. Povzdech zoufalství brzy unikl z jejích slabě růžových rtů jako něco, co ji znepokojovalo celý den a co nakonec musela dostat ven. "Seve?" zeptala se tiše, postupuje se svým vyšetřováním dřív, než jsem měl šanci zareagovat "Co myslíš, že se s námi stane, když zemřeme? Chci říct, kam půjdeme?"
"Do země, samozřejmě." Byl jsem trochu sarkastický parchant, ale ona si myslela, že to bylo vtipné. Zasmála se a dívala se na mě s nepopiratelnou zvědavostí v jasně zelených očích. "Myslím to vážně!" Merlin ví, že jsem myslel na inteligenci a chtěl jsem říct "Myslím to vážně," ale byl jsem povinen dovolit jí, aby pokračovala. "Mýlíš se, Seve. Myslím, že naše tělo zůstane pohřbené v těch hnusných dřevěných rakvích, ale náš duch tělo opustí. Myslím, že duše letí pryč a pak dostane tvar objektu, který milujume nejvíce." Kéž bych se mohl vrátit v čase a pozorovat vzhled, který jsem jí dával.Nepochybně to bylo jedno z překvapení a jedno z nedůvěry.
"Až zemřu, chci být květina. Stejně jako moje jméno! Lilie." Vykřikla jistě. "Co budeš ty, Seve?" zeptala se. Několikrát jsem zamrkal, jistě, snažil jsem se zformulovat nadprůměrně logickou odpověď na mé mládí. Jak bych měl začít? "Chci se vrátit také jako květina. Můžeme růst bok po boku." Opravdu? Byl jsem idiot! Ale ona milovala mou odpověď. Dokonce jsem si vydělal pusu na tvář. "Líbí se mi ten nápad."
I když bych se mohl ponořit do melodramatického zoufalství mého dětství, neudělám to. Je zybtečné pokoušet se měnit věci, které změnit nelze a je směšné si myslet, že by to někdy šlo. Minulost je tak pojmenovaná z nějakého důvodu, ale na tom, co děláme pro změnu křivd, které jsme učinili, opravdu záleží.
Když jsem prosil Albuse o vykoupení, prosil ho, aby ji udržel v bezpečí, shodil jsem ze sebe temnotu, kterou na mě zanechal Pán zla. Ale to nevadilo. Zemřela i přes mé snahy, a já zůstal na křižovatce. Pouze pro její památku, její čest, jsem slíbil, že udržím jejího milovaného chlapce v bezpečí. Pokud ne pro ni, pochybuji, že by na všem záleželo; její oči - měl její oči. Jak bych to mohl popírat? Nemohl jsem, a bylo by zbytečné to zkoušet.
Nyní, zbaven svých tajemství, jsem vystaven milionu lidí po celém světě. Mé vzpomínky jsou zaryty hluboko do mé paměti a zlo je konečně pryč z tohoto světa. Vše je stálé, včetně mého srdce. Vody za oknem jsou v klidu a vánek je mírný. Jeden lístek lilie sedí u mého stolu, připraven být propuštěn na svobodu do přírody, jak to bylo původně zamyšleno. Přísahal jsem, že budu chlapce bránit a chránit, dokud nebude dospělý a schopný postarat se sám o sebe. Má nešťastná láska kvetla jen za ní. Pokud máte něco rádi, zasaďte to volně. Pokud to příjde zpět, je to vaše. Pokud se tak nestane, nikdy vaše nebude. Nikdy nebude moje.
A tak se okvětní lístek vznesl do noci, do vzduchu... je pryč...

"Po tak dlouhé době?" "...Navždy..."

Nikdy na tebe nezapomenu, má drahá Lily. Nebudu tvoje květina, ale místo toho vítr, který tě dovede domů.

Originál najdete zde: http://masterlymusings.livejournal.com/2541.html

 

Oslava úmrtí

2. července 2012 v 12:35 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
    Přišel říjen a na školních pozemcích i v samotném hradu zavládl vlhký, lezavý chlad. Za madame Pomfreyovou se den co den valili na ošetřovnu nachlazení učitelé i studenti. Její Životobudič působil okamžitě, i když tomu, kdo ho vypil, se pak ještě kouřilo z uší. Ginny Weasleyovou, která vypadala přepadle, Percy přiměl, aby ho vypila také; pára, která jí pak několik hodin vystupovala zpod zářivých vlasů, působila dojmem, jako by měla hlavu v jednom ohni.
Do hradních oken celé dny bez ustání bubnovaly dešťové kapky veliké jako kulky; hladina jezera stoupla, květinové záhony se rozmočily v blátivé stružky a Hagridovy dýně už byly velké jako zahradní boudy. Zanícení Olivera Wooda pro pravidelné tréninky nicméně neochablo, a tak se Rose jednoho bouřného sobotního odpoledne několik dnů před svátkem Všech svatých vracela do nebelvírské věže promáčená až na kůži a zastříkaná blátem.
Nebyl to nijak radostný trénink nejen kvůli dešti a větru; Fred a George, kteří špehovali zmijozelské družstvo, se na vlastní oči přesvědčili, jak je ten nový Nimbus Dva tisíce jedna rychlý. Vylíčili nebelvírským spoluhráčům, že ze zmijozelského družstva viděli jen sedm zelenavých skvrn, které se řítily vzduchem jako proudová letadla.
Rose šla prázdnou chodbou a vtom narazil na někoho, kdo vypadal podobně ustaraně jako on. Skoro bezhlavý Nick, duch nebelvírské věže, zasmušile hleděl z okna a tiše si mumlal: "Nevyhovuji jejich požadavkům... jenom půl palce, jestli to..."
"Ahoj, Nicku," pozdravila ho Rose.
"Ahoj," trhl sebou Skoro bezhlavý Nick a otočil se.
Na dlouhých vlnitých vlasech měl honosný klobouk s pérem a na sobě šat s okružím, které zakrývalo jeho ne úplně přeseknutý krk. Nick byl bledý jako dým a Rose skrz něj viděla temnou oblohu a prudký lijavec venku.
"Vypadáš, jako když tě něco trápí, Rose," řekl a zastrčil si do kabátce jakýsi průsvitný dopis.
"Ale vy taky," řekla Rose.
"Ach," mávl Skoro bezhlavý Nick rukou, "to ani nestojí za řeč... Kdybych se doopravdy chtěl zúčastnit, bylo by to něco jiného... Říkal jsem si - přihlásím se, ale jak je vidět, nevyhovuji požadavkům."
Nasadil sice lehký tón, tvářil se však zatrpkle.
"Kdo by si ale nepomyslel," vybuchl a zase vytáhl dopis, "že když ho pětačtyřicetkrát seknou tupou sekerou do krku, je už dostatečně oprávněn, aby se zúčastnil Honu bezhlavých - nemám snad pravdu?"
"Ehm - jistě," přitakala Rose, jak duch ostatně očekával.
"Namouduši, že nikdo by si nepřál víc než já, aby to tenkrát všecko bývalo proběhlo rychle a náležitě a hlava mi upadla, jak měla. Bývalo by mi to ušetřilo spoustu bolesti a nebyl bych nikomu pro smích. Jenomže..." Skoro bezhlavý Nick rozložil dopis a vztekle četl:
"Můžeme přijmout pouze honce, jejichž hlavy se dokonale oddělily od jejich těl. Zajisté uznáte, že jinak by se naši členové nemohli účastnit takových honeckých akcí, jako je Žonglování s hlavami za jízdy na koni či Pólo s hlavami. S politováním vám tudíž musím sdělit, že nevyhovujete našim požadavkům. S přáním všeho nejlepšího sir Patrick Delaney-Podmore."
Rozzuřený Skoro bezhlavý Nick zas dopis naštvaně zastrčil.
"Půl palce kůže a šlach - na tom mi zůstala držet hlava, Rose! Většina lidí by uznala, že mi ji usekli a hotovo, ale kdepak, sirovi Náležitě sťatému Podmorovi to nestačí."
"Alespoň jste originální. Takhle vypadáte mnohem - ehm - děsivěji," snažila se ho uklidnit Rose.
Skoro bezhlavý Nick se párkrát zhluboka nadechl a pak se mnohem klidnějším tónem zeptal: "A copak dělá starosti tobě, Rose? Mohu ti nějak pomoci?"
"Ne," odpověděla Rose. "Jedině kdybyste věděl, kde bychom mohli získat sedm košťat Nimbus Dva tisíce jedna na náš zápas se Zmijo..."
Zbytek věty zanikl v pronikavém mňoukání u jejích kotníků. Když se podívala dolů, zjistila, že na ni zírají žluté oči, velké jako lampy. Byla to paní Norrisová.
"Radši honem zmiz, Rose," vybídl ji Nick. "Filch neníi zrovna v nejlepší náladě. Má chřipku a někdo z třeťáků nešťastnou náhodou postříkal celý strop v pátém sklepení žabími mozečky. Filch to uklízel celé dopoledne, a jestli uvidí, žes mu sem nanosila bláto..."
"Asi máš pravdu," souhlasila Rose a couvala před žalujícím pohledem paní Norrisové, už to však nestihla. Zpoza rohu vyšel Filch a rozhlížel se, kdo tu porušuje školní řád.
"Ale už toho mám dost!" rozkřikl se. "Půjdete se mnou, slečno Potterová!"
Rose zamávala Skoro bezhlavému Nickovi na rozloučenou a kráčela za Filchem po schodech dolů.
Ve Filchově kanceláři ještě Rose nikdy nebyla, většina studentů se jí vyhýbala. Byla to místnost bez oken, osvětlená jedinou olejovou lampou, která visela z nízkého stropu. Kolem stěny stály dřevěné registrační skříně a podle štítků na nich Rose pochopila, že obsahují podrobnosti o každém žákovi, kterého Filch někdy potrestal. Fred a George měli pro sebe celou zásuvku.
Fich vytrhl z kalamáře na stole dlouhý brk a teď přecházel po místnosti a hledal pergamen. Pak vytáhl jeden svitek ze zásuvky psacího stolu, rozložil ho před sebou a namočil svůj černý brk do kalamáře.
"Jméno... Rose Potterová. Zločin..."
"Bylo to jen trochu bláta!" namítla Rose.
"Pro vás možná jen trochu bláta, děvče, ale pro mě to zanmená hodinu uklízení navíc!" rozkřikl se Filch. "Zločin... znečištění hradu. Doporučený trest..."
Ve chvíli, kdy se Filch dotkl brkem pergamenu, však něco shora s rachotem dopadlo na strop kanceláře, až se olejová lampa rozhoupala.
"PROTIVO!" zaječel Filch a v návalu vzteku brk odhodil. "Tentokrát tě ale dostanu, to si piš!"
A neohrabaně se hnal z kanceláře, aniž se na Rose třeba jen ohlédl: paní Norrisová vyběhla za ním jako blesk.
Rose se rozhlédla po kanceláři. Kromě napůl vyplněného formuláře o Rosině přestupku tam ležela jen veliká, lesklá tmavorudá obálka se stříbrným nápisem nahoře. Rose zdvihla obálku a četla:
 

Rose si užasle prolistovala ostatní pergameny, které v obálce byly. Pro všechno na světě, proč si Filch objednal kurz Rychločar? Rose najednou zaslechla kroky zvenčí - Filch se vracel. Rose nacpala všechny pergameny zpátky do
obálky a stačila ji ještě hodit na stůl právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
Filchův pohled okamžitě padl na Rose a hned na to sklouzl k obálce s Rychločarami, která - jak si Rose příliš pozdě uvědomila - ležela dvě stopy od místa, než byla původně.
Školníkův nezdravě bledý obličej zčervenal jako cihla, dobelhal se k psacímu stolu, chňapl po obálce a hodil ji do zásuvky.
"Vy jste - vy jste m četla -" vykoktal.
Rose na něj vyděšeně třeštila oči. Takhle rozběsněného Filche ještě nikdy neviděla.
"Dobrá... můžete jít... ale nikomu ani slovo... i když to není... ovšem pokud jste to nečetla... už jděte, já teď musím napsat hlášení o Protivovi."
Rose ani nemohla uvěřit svému štěstí. Vyběhla z kanceláře, proběhla chodbou a po schodech nahoru. Vyváznout z Filchovy kanceláře bez potrestání, to byl pravděpodobně školní rekord.
"Rose! Tak co, zabralo to?"
Z jedné učebny neslyšně vyplul Skoro bezhlavý Nick.
"Přemluvil jsem Protivu, aby shodil Rozplývavou skříň přímo nad Filchovou kanceláří. Myslel jsem, že by to mohlo odlákat jeho pozornost," vysvětloval Nick.
"Takže to jste zařídil vy?" vyhrkla Rose vděčně. "Ano, zabralo to, dokonce jsem ani nedostala školní trest. Díky, Nicku! Mohla bych pro vás něco udělat?"
"No, vlastně bys něco udělat mohla," řekl Nick. "Rose, nechtěl bych po tobě příliš? Ale ne, o tohle bys určitě nestála -"
"Co máte na mysli?" zeptala se Rose.
"Totiž, letos v předvečer Všech svatých uplyne pět set let od mé smrti," vysvětloval Skoro bezhlavý Nick. "Oslavu pořádám v jednom z těch prostornějších sklepení. Sejdou se tam přátelé z celé země. Bylo by pro mě opravdu ctí, kdybys mohla přijít. Pan Weasley a slešna Grangerová by samozřejmě byli vítáni také. Ale ty bys šla asi raději na školní slavnost, že?"
"Ani ne, příjdu moc ráda. Určitě to bude - ehm - zábavné."
"Ty mé drahé děvče! Rose Potterová na mé úmrtní oslavě! A..." zaváhal, "myslíš, že by ses siru Patricovi třeba mohla zmínit, jak moc ti naháním strach?"
"To - to jistě," přikývla Rose.
Skoro bezhlavý Nick se rozzářil štěstím.

"Oslava úmrtí?" zeptala se Hermiona dychtivě. "Vsadím se, že málokterý smrtelník by mohl říct, že na některé byl - to bude úžasné!"
"Proč by měl někdo oslavovat den, kdy zemřel?" namítl Ron, který byl v polovině domácího úkolu z lektvarů. "Mě to připadá na smrt skličující..."

V sedm hodin večer prošli Rose, Ron a Hermiona kolem dveří Velké síně plné studentů, kde se už třpytily zlaté talíře a svíce, a zamířili do sklepení.
Rose pociťovala stále větší chlad a vtom zaslechla cosi, jako když tisíc nehtů škrábe po obrovské tabuli.
"To má být hudba?" šeptl Ron. Když zahnuli za roh, spatřili Skoro bezhalvého Nicka, jak stojí u dveří ověšených černými sametovými závěsy.
"Moji drazí přátelé," pronesl truchlivým hlasem. "Vítejte, vítejte... mám nesmírnou radost, že jste přišli..."
Smekl svůj klobouk a s úklonou jim ukázal dovnitř.
Naskytla se jim neuvěřitelná podívaná. Sklepení bylo plné perleťově bílých, průsvitných postav. Na stropním lustru zářilo půlnoční modří a tisíc dalších červených svící.
"Pojďme si to tu trochu prohlédnout," navrhla Rose.
"Hlavně dávejte pozor, abyste skrz někoho neprošli," nabádal je Ron úzkostně, když se vydali na obchůzku kolem tanečního parketu.
"Ach ne, tohle ne!" Hermiona naráz zůstala stát. Když se Rose podívala směrem jako Hermiona, ihned pochopila, proč už chce jít. "Na ufňukanou Uršulu nejsem ani trochu zvědavá..."
"Na koho?" zeptal se Ron když rychle zamířili opačným směrem.
"Na strašidlo z dívčích záchodků v druhém patře," vysvětlila Rose.
"Ona straší na záchodech?"
"Ano. Celý rok jsou mimo provoz, protože Uršula má každou chvíli záchvaty vzteku..."
"Třeba na nás ještě zbyl nějaký pudink," zadoufal Ron nahlas a zamířil ke schodům do vstupní síně jako první.
Vtom to Rose zaslechla zas.
"roztrhnu... rozsápu... zabiju..."
Opět ten hlas - ten ledový, vražedný hlas, který tenkrát večer slyšela v Lockhartově kabinetu.
Prudce se zastavila a rozhlížela se kolem sebe.
"Rose, co je s tebou?"
"Zase už slyším ten hlas - bu´dte chvíli potichu -"
"...tak strašně dlouho..."
"Poslouchejte!" vybídla je Rose naléhavě a Ron i Hermiona zůstali stát jako přimrazení a zírali na ni.
"...zabít... je čas zabít..."
Hlas postupně slábl a Rose poznala, že se vzdaluje - že míří někam vzhůru. Rozběhla se po schodech nahoru a pak po mramorovém schodišti do prvního poschodí. Ron s Hermionou klusali za ní.
Rose zbystřila sluch. Z hořejšího poschodí k ní ještě vzdáleněji doléhal stále víc slábnoucí sykot.
"...cítím krev... CÍTÍM KREV!"
Zvedl se jí žaludek.
"Chystá se někoho zabít!" vykřikla. Nevšímala si užaslých tváří svých kamarádů a běžela dál vzhůru. Tryskem proběhla celé druhé poschodí. Ron a Hermiona běželi za ní a nikdo z nich se nezastavil, dokud nezahnuli do poslední opuštěné chodby.
"Rose, co tohle všechno mělo znamenat?" zeptal se udýchaně Ron. "Já jsem neslyšel vůbec nic..."
Vtom Hermiona vyjekla a ukazovala dál do chodby.
    "Podívejte!"
Na stěně před nimi něco bylo. Opatrně popošli a snažili se ve tmě rozeznat, co to je: Na stěnu někdo napsal krví vysoká písmena, která se leskla v záři planoucích svící.

TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA
NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!

"Co je to tam - co to visí pod tím nápisem?"zeptal se Ron a trochu se mu třásl hlas.
Jak pomalu šli dopředu, Rose málem uklouzla: na podlaze byla veliká louže. Všichni tři si uvědomili zároveň, co to je, a uskočili zpátky, až kolem vystříkla voda.
Z držáku na svíce visela pověšená za ocas školníkova kočka paní Norrisová. Byla tuhá jako prkno, oči však měla stále otevřené dokořán.
Na několik vteřin zůstali nehybně stát. Potom je Ron vyzval: "Pojďte pryč, a rychle!"
"Neměli bychom se jí pokusit nějak pomoct?" ozvala se Rose.
"Dej na má slova," neustoupil Ron. "Bylo by zlé, kdyby nás tu našli."
Už ale neměli čas zmizet. Nenadálý hukot, jako když v dálce burácí hrom, svědčil o tom, že slavnost právě skončila.V příští chvíli se z do chodby z obou stran nahrnuli studenti.
Jakmile zahlédli visící kočku, veškeré řeči, ruch a hluk ustaly. Rose, Ron a Hermiona tam stáli uprostřed chodby a zástup studentů, kteří se tlačili dopředu, aby zahlédli tu hrůznou podívanou, zmlkl.
Pak někdo křikl do ticha:
"Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru! Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!"
To byl Malfoy, který se protlačil do první řady. Obvykle studené oči mu planuly a na jeho tváři byl vítězoslavný úsměv.
 

Šmejdi a šepot

27. června 2012 v 14:47 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
V příštích dnech stálo Rose velké úsilí v čas zmizet, když po chodbě kráčel Zlatoslav Lockhart. Ještě těžší ovšem bylo vyhnout se Colinovi Creeveymu, který se nejspíš naučil nazpaměť její rozvrh. Zdálo se, že nic nedokáže Colina nadchnout víc, než sedmkrát za den říct "Ahoj Rose!" a uslyšet na to sebevíc podrážděné "Nazdar Coline" .
Hedvika se na Rose ještě pořád zlobila kvůli té nehodě s autem a Ronova hůlka pořád fungovala špatně. Jedno k druhému - Rose byla nakonec ráda, že přišel víkend. V sobotu chtěla s Ronem a s Hermionou navštívit Hagrida. Jenže mnohem dřív, než se jí by se jí zamlouvalo, s ní ráno zacloumala Hermiona.
"Dole ve společence na tebe čeká Oliver Wood," řekla Hermiona a šla si zase lehnout.
Rose jen velmi neochotně vstala, hodila na sebe ještě župan, protože jí byla zima a vydala se po schodech dolů, kde stál a čekal na ni Oliver Wood, kapitán nebelvírského famfrpálového družstva.
"Potřebuješ něco?" zeptala se unaveně Rose.
"Za chvíli začíná famfrpálový trénink!" řekl Wood.
"Olivere," řekla Rose a sedla si do křesla u krbu. "Vždyť sotva začalo svítat."
"Jistěže," přisvědčil Oliver. "To je součást našeho nového tréninkového programu Vstaň, vezmi si koště a jdeme," řekl dobromyslně. "Žádné jiné družstvo ještě trénovat nezačalo, letos do toho jdeme první..."
Rose se zvedla z křesla a vydala se zpátky po schodech nahoru.
"Tak fajn," řekl Oliver. "Za čtvrt hodiny tě čekám na hřišti."
Rose ještě unaveně přikývla. Když našla svůj zářivě červený famfrpálový hábit a oblékla si ho, naškrábala Hermioně vzkaz, kam jde, a vydala se po točitém schodišti zpátky do společenské místnosti. Právě dorazila k otvoru v podobizně, když za ní něco cvaklo - po schodech se hnal dolů Colin, fotoaparát se mu divouce houpal na krku a v ruce něco pevně tiskl.
"Slyšel jsem někoho na schodech vyslovit tvé jméno, Rose! Podívej se, co mám! Už jsem si to dal vyvolat a chtěl jsem ti ukázat -"
Rose se podívala na snímek.
Černobílý Lockhart zachycený v pohybu cloumal něčí paží, ve které Rose poznala svou vlastní. Potěšilo ji, že její fotografické já se brání a nechce se dát zatáhnout do záběru. Jak si Rose obrázek prohlížela, Lockhart své úsilí vzdal - zhroutil se na bílý okraj snímku a lapal po dechu.
"Podepíšeš mi ji?" ptal se Colin dychtivě.
"Ne," odmítla Rose rázně a rozhlédla se, jestli je místnost doopravdy prázdná. "Promiň Coline, ale nemám čas - musím jít na famrpálový trénink."
Prolezla otvorem v podobizně na druhou stranu.
"To je senzace! Počkej na mě! Hrát famfrpál jsem ještě nikdy neviděl!"
A Colin se namáhavě vyškrábal za ní.
"Uvidíš, že to bude nuda," řekla honem Rose, ale Colin ji neposlouchal a tvář mu jen zářila.
"Ty jsi nejmladší chytačka kolejního družstva za celých sto let, Rose? Že ano?" chrlil ze sebe Colin a klusal vedle ní. "Musíš být vynikající. Já na koštěti ještě nikdy neletěl. Je to lehké? Tohle je tvoje vlastní koště? Je nejlepší na světě?"
Rose nevěděla, jak se Colina zbavit. Byl jako její stín. Navíc měla zvláštní pocit, jako by je někdo sledoval. Ohlédla se, ale to byla chyba. Když to totiž udělala, do něčeho, nebo spíš do někoho narazila. Zvedla hlavu - k její smůle to byl Snape. Tohle jí ještě chybělo. Na jeho poznámky neměla vůbec náladu.
"Odečítám Nebelvíru pět bodů," řekl Snape. Colin na něj jen zaraženě hleděl.
"Ale já -"
"Tak vy máte nového obdivovatele, slečno Potterová? Ach ano, pan Creevey. Udivuje mne, že spolu nejste na nádvoří a nerozdáváte podepsané fotografie. Nebo teď máte jinou zábavu? Každopádně by mne zajímal důvod, proč se tady touláte tak brzy ráno pochodbách?"
"Dejte mi pokoj," vyjela na něj Rose. Už měla dost Colinových otravných otázek a Snapeových přiblblých řečí. Rychle zmizela, než stačil Snape odečíst Nebelvíru další body a vydala se na hřiště. Colin ji následoval. Vyptával se dál celou cestu k famfrpálovému hřišti a Rose se ho zbavila teprve, když dorazili k šatnám. Colin za ní ještě zavolal: "Půjdu a najdu si nějaké dobré místo, Rose!" a běžel na tribunu.
Když Rose přišla do šatny, všichni ostatní tam už byli.
"Konečně jsi tady, Rose, kde ses tak zdržela?" zeptal se Oliver.
"Colin a Snape," řekla jen Rose, ale všichni to okamžitě pochopili.
"Takže - chtěl jsem si s vámi ještě trochu popovídat, než půjdeme na hřiště, protože jsem celé léto promýšlel úplně nový tréninkový program..."
Oliver zdvihl veliké schéma famfrpálového hřiště. Trvalo skoro dvacet minut, než jim vysvětli první graf, pod kterým měl ještě druhý a třetí. I když už se všech zmocnila otupělost, Oliver mlel monotóně dál.
"Takže," domluvil konečně a vytrhl Rose z myšlenek, "je to všem jasné? Máte nějaké dotazy?"
"Já jeden mám, Olivere," řekl George, který se před okamžikem probudil. "Proč jsi nám tohle všechno neřekl včera, když jsme nebyli tak ospalí?"
Tohle Olivera moc nepotěšilo.
"Teď mě všichni poslouchejte," a přejel je zamračeným pohledem. "Famfrpálový pohár jsme měli vyhrát už loni. Jsme jasně nejlepší. Bohužel nastaly okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit..."
Rose provinile poposedla.
"Letos proto budeme trénovat usilovněji než kdy dřív... Tak fajn, teď půjdeme ověříme si naši novou teorii v praxi!" prohlásil Oliver, popadl svoje koště a vylezl ze šatny jako první. Ostatní šli za ním.
Cestou na hřiště zahlédla Rose na tribuně Rona a Hermionu.
"To jste ještě neskončili?" křikl na ni Ron nevěřícně.
"Ještě jsme ani nezačali," vysvětlila Rose.
"Co je to za divné cvakání?" zeptal se Fred.
Rose se podívala na tribunu. Na jednom sedadle úplně nahoře stál Colin s namířeným fotoaparátem a dělal jeden snímek za druhým.
"Podívej se sem, Rose! Sem, sem!" křičel Colin pronikavým hlasem.
"Kdo je to?" zeptal se Fred.
"To je Colin, ten, co mě pořád pronásleduje," povzdechla si Rose a rychle otočila svůj obličej opačným směrem od Colina.
"Co se to tu děje?" mračil se Oliver. "Jak to, že ten prvák fotografuje? To se mi vůbec nelíbí. Co když je to zmijozelský špeh a -"
"Je z Nebelvíru," řekla honem Rose.
"A zmijozelští žádného špeha nepotřebují, Olivere," dodal George.
"Proč myslíš?" obořil se na něj Oliver podrážděně.
"Protože jsou tu osobně," ukázal George na blížící se postavy v zelených hábitech a košťaty v rukou.
"To je neuvěřitelné!" rozhořčil se Oliver. "Na dnešek jsem si hřiště zamluvil já! Na to se tedy podíváme!"
Všichni se vydali směrem k nim.
"Flinte!" obořil se Oliver na kapitána Zmijozelu. "Tohle je náš tréninkový čas! Speciálně jsme kvůli tomu vstávali! Takže laskavě koukejte zmizet!"
"Ale já mám zvláštní povolení podepsané profesorem Snapem: Já, profesor S. Snape, povoluji zmijozelskému družstvu trénovat dnes na famfrpálovém hřišti, kvůli zacvičení nového chytače."
"Cože - vy máte nového chytače?" zaujalo Olivera. "A kdo to je?"
Za šesti postavami se objevil Draco Malfoy.
Rose si všimla, že všichni drží v ruce Nimbusy dva tisíce jedna - a nebyla jediná.
"Kde jste je vzali?" zeptal se Oliver a kývl směrem ke košťatům.
"Dárek od Dracova otce," řekl Flint.
Nikdo z nebelvírského družstva v tu chvíli nedokázal cokoli říct. Malfoy tam jen tak stál a zeširoka se usmíval.
V tom přiběhli Ron s Hermionou.
"Co je?" zeptal se Ron Rose. "Proč nehrajete? A co tu dělá on?"
Díval se na Malfoye a neušlo mu, že má na sobě famfrpálový hábit.
"Jsem nový chytač zmijozelského družstva, Weasley," informoval ho Malfoy. "A všichni právě obdivují košťata, která můj otec pro Zmijozel koupil."
"Jenže z Nebelvíru si nikdo místa koupit nemusí," řekla Hermiona ostře. "Stačí, když máš talent."
Spokojený úsměv z Malfoyova obličeje okamžitě zmizel.
"Tebe se nikdo na nic neptal, ty mrňavá mudlovská šmejdko!" utrhl se na ni.
Rose bylo jasné, že Malfoy řekl něco opravdu hrozného, protože vzápětí se strhl pořádný chaos. Flint se musel před Malfoye vrhnout, aby po něm Fred a George neskočili. Alice vřískala "Co se to opovažuješ?" a Ron sáhl do svého hábitu pro hůlku, a křikl "Za tohle zaplatíš, Malfoyi!" a namířil Malfoyovi do obličeje.
Z Ronovy hůlky vytryskl proud zeleného světla, jenže z nesprávného konce: uhodil Rona do žaludku a srazil ho na trávník.
"Rone! Rone! Nestalo se ti nic?" křičela Hermiona.
Ron otevřel pusu, aby jí odpověděl, ale místo odpovědi mu vypadl z pusy slimák.
"Měli bychom ho dostat k Hagridovi," řekla Rose Hermioně. Ta přikývla, a tak vzaly Rona a vlekly ho pryč.
"Co se stalo, Rose? Co se stalo? Ono je mu špatně? Ale ty ho dokážeš vyléčit, viď?" Colin seběhl z tribuny a teď poskakoval kolem nich.
"Júúú!" vyjekl Colin nadšením bez sebe a zdvihl fotoaparát. "Mohla bys Rona chvilku podržet, Rose?"
"Koukej zmizet, Coline!" rozzlobila se Rose. Spolu s Hermionou vlekly Rona kolem lesa směrem k Hagridovi.
"Už tam skoro jsme, Rone," řekla Hermiona. "Za chvilku zase budeš v pořádku..."
Když došli k hájence, Rose zaklepala na dveře, které se okamžitě otevřely.
"Říkal sem si, kdy se za mnou přídete podívat - poďte dál."
Rose a Hermiona pomohly Ronovi přes práh. Ron si sedl na židli a Rose v rychlosti vysvětlila Hagridovi, co se stalo.
"Obávám se, že můžeme jen čekat, až ho to přejde," řekla úzkostně Hermiona. "To kouzlo je náročné i za těch nejpříznivějších podmínek, ale se zlomenou hůlkou..."
Hagrid přecházel po místnosti a vařil jim čaj. Pak kývl hlavou směrem k Ronovi a zeptal se: "Koho chtěl očarovat?"
"Malfoy urazil Hermionu," řekla Rose. "Muselo to být něco opravdu ošklivého, protože se všichni opravdu rozčílili."
"Bylo to ošklivé," zachraptěl Ron. "Malfoy jí řekl, že je mudlovská šmejdka, Hagride -"
"To snad neřek!" řekl Hagrid a podíval se na Hermionu.
"Řekl to," potvrdila Hermiona. "Jenže já nevím, co to znamená."
"Je to nejhorší nadávka, jaká vůbec existuje," řekl Ron a znovu zvedl hlavu. "Mudlovský šmejd je ten nejspostší výraz pro někoho, kdo pochází z mudlovské rodiny - a jeho rodiče neumějí kouzlit. Někteří kouzelníci - jako Malfoyova rodina - si totiž myslí, že jsou lepší než ostatní, protože mají takříkajíc čistokrevný původ. My ostatní ale víme, že na tom vůbec nesejde. Vezmi si Nevilla - ten je z čistě kouzelnického rodu, a přitom málem nedokáže ani postavit kotlík dnem dolů."
"A eště nevymysleli kouzlo, který by naše Hermiona nesvedla," prohlásil Hagrid. "Poslyš, Rose," řekl Hagrid, jako by si právě na něco vzpomněl. "Potřebuju si s tebou promluvit. Slyšel sem, že prý rozdáváš svoje podepsaný fotky. Jak to, že já eště žádnou nedostal?"
"Já jsem žádné podepsané fotky nerozdávala," ohradila se. "Jestli Lockhart něco takového rozhlašuje -"
Vtom zjistila, že se Hagrid směje.
"Dělal sem si legraci," řekl.

Když už byl čas obědvat a Ron byl v pořádku, vydali se všichni tři do Velké síně. Sotvaže vkročili, uslyšeli hlas: "Tady jste, Potterová a Weasley." Profesorka McGonagallová šla k nim a tvářila se přísně. "Dnes večer si oba odpykáte svůj trest."
"A co budeme dělat, paní profesorko?" zeptal se Ron nejistě.
"Vy budete s pane Filchem leštit stříbro v Pamětní síni," sdělila mu profesorka McGonagallová. "A žádná kouzla, Weasley - všechno hezky rukama."
Ron naprázdno polkl.
"A vy, slečno Potterová, pomůžete profesoru Lockhartovi vyřídit dopisy od jeho obdivovatelek," oznámila profesorka McGonagallová.
"To snad ne - nemohla bych taky leštit stříbro v Pamětní síni?" vyhrkla Rose zoufale.
"V žádném případě," řekla profesorka McGonagallová a povytáhla obočí. "Profesor lockhart si vyžádal vás osobně. Přesně v osm hodin máte oba nástup."
Pak všichni tři vešli do Velké síně - Rose s Ronem se sklopenými hlavami a Hermiona s výrazem to-vám-patří-když-jste-porušili-školní-řád.
"Filch mě tam bude držet celou noc," naříkal Ron. "A žádná kouzla! V té síni musí být alespoň sto pohárů! A mě to čištění po mudlovsku vůbec nejde..."
"Klidně si to s tebou kdykoli vyměním," řekla Rose dutě. "U Dursleyových jsem se v tom vycvičila až až. Ale s Lockhartem to bude k nevydržení..."

V osm hodin zaklepala Rose na dveře Lockhartova kabinetu. Dveře se okamžitě rozlétly a Lockhart ji uvítal zářivým úsměvem.
"Tak pojď dál, Rose, pojď dál!"
Na stěnách po celém kabinetu visely Lockhartovy zarámované fotografie, některé dokonce podepsané.
"Můžeš psát adresy na obálky!" oznámil jí profesor, jako by to byla kdovíjaká zábava.
Minuty se zoufale vlekly. Rose pouštěla Lockhartova slova jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, jen občas prohodila "Hmm," "Jistě," a "Ano". Tu a tam nicméně zachytila moudra jako "Sláva je vrtkavá dáma, Rose," nebo "Každý je tak slavný, jak zaslouží, to si pamatuj".
Už to přece brzy musí skončit, říkala si Rose, ať už to skončí, prosím, prosím...
A potom cosi zaslechla - byl to jakýsi hlas, šepot, při kterém jí tuhla krev v žilách, hlas plný ledové nenávisti.
"Pojď... pojď ke mně... ať tě roztrhnu... ať tě rozsápu... ať tě zabiju..."
Rose prudce nadskočila.
"Cože?" téměř vykřikla.
"Vždyť ti to povídám!" prohlásil Lockhart. "Byla celých šest měsíců v čele seznamu nejprodávanějších knih! Překonala všechny rekordy!"
"Ne tohle!" vyhrkla Rose jako v horečce. "Ten hlas!"
"Hlas? Jaký hlas?" zatvářil se Lockhart zmateně.
"Ten - ten hlas, co říkal... Vy jste ho neslyšel?"
"O čem to mluvíš Rose? Nejsi už moc ospalá? Můj ty Bože - podívej se, kolik je! Jsme tu už málem čtyři hodiny! Opravdu bych nevěřil, že to tak uteklo?"
Rose neodpověděla. Poslouchala, jestli se ten hlas neozve znovu, nic však nezaslechla. Odcházela z Lockhartova kabinetu jako očarovaná.
Ve společenské místnosti už na ni čekali Ron s Hermionou.
"Kdy jsi přišel?" zeptala se Rose Rona.
"Asi před deseti minutami," odpověděl Ron. "Bolí mě každý sval na těle," stěžoval si. "Tu Plaketu za mimořádné služby škole jsem musel leštit sedmkrát, než byl Filch konečně spokojený... Jaké to bylo u Lockharta?"
Rose jim všechno řekla a mluvila co nejtišeji, kdyby někdo přišel. Hermioně se to vůbec nelíbilo.
"A Lockhart říkal, že on nic neslyšel?" zeptala se Hermiona. Rose zavrtěla hlavou.
"Myslíte, že lhal?" zejímal se Ron. "Ale stejně to nechápu - přece i neviditelný by musel otevřít dveře."
"Já vím," řekla Rose. "Já to taky nechápu."
 


Zlatoslav Lockhart

24. června 2012 v 20:27 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Za celý další den se vašk Rose usmála nanejvýš jednou. Všechno začalo jít od desíti k pěti už při snídani ve Velké síni. Čtyři dlouhé kolejní stoly se prohýbaly pod mísami ovesné kaše, talíři s uzenými rybami, horami topinek a miskami s vejci a slaninou. Rose a Ron seděli u nebelvírského stolu vedle Hermiony, která měla o džbánek s mlékem opřené svoje Cestování s upíry. Když jim popřála "Dobté jitro," znělo to poněkud upjatě a Rose pochopila, že ji pořád ještě pohoršuje, jak přijeli. Neville Longbottom je naopak srdečně pozdravil.
"Každou chvíli už musí dorazit pošta - počítám, že mi babička pošle pár věcí, které jsem zapomněl."
Rose se právě pustila do ovesné kaše, když shora opravdu uslyšeli tlukot křídel a dovnitř vlétla snad stovka sov: kroužily po síni a shazovaly mezi tlachající studenty dopisy a balíčky. Nevillovi se odrazil od hlavy obrovský balík a vteřinu na to spadlo Hermioně do džbánu cosi velikého šedého a všechny je to pocákalo mlékem.
"Vždyť to je Errol!" podivil se Ron a vytáhl zmáčenou sovu za nohy. Errol se bezvládně zhroutila na stůl, s nohama ve vzduchu a s mokrou červenou obálkou v zobáku.
"Ne, to ne!" vyjekl Ron.
"Jen klid - ještě je naživu," řekla Hermiona a špičkou prstu do sovy lehounce šťouchla.
"Errol nemyslím - já myslím tohle."
Ron ukazoval na červenou obálku. Rose připadala jako docela obyčejná, Ron i Neville však na ni koukali, jako by měla každým okamžikem vybouchnout.
"Co se děje?" zeptala se Rose.
"Poslala mi... mamka mi poslala Huláka," řekl Ron zemdleným hlasem.
"Radši ho otevři, Rone," zašeptal ustrašeně Neville. "Jestli to neotevřeš, bude to ještě horší. Babička mi taky jednou poslala Huláka, já dělal, že o něm nevím a -" polkl naprázdno, "bylo to staršné."
"Co je to Hulák?" zeptala se Rose.
Ron se však soustředil jen na dopis, z kterého se v rozích začalo kouřit.
"Otevři ho," naléhal Neville. "Za pár minut to budeš mít za sebou..."
Ron vzal roztřesenou rukou obálku sově Errol ze zobáku a roztrhl ji. Neville si zacpal uši - a vzápětí Rose pochopila proč. Chviličku si myslela, že dopis opravdu vybuchl: rozlehlou síň naplnil hromový řev, při kterém ze stropu padal prach.
"... UKRÁST AUTO! VŮBEC BYCH SE NEDIVILA, KDYBY TĚ VYLOUČILI ZE ŠKOLY! JEN POČKEJ, AŽ MI PŘIJDEŠ POD RUKU! NEJSPÍŠ TĚ ANI NENAPADLO ZAMYSLET SE, JAKÉ TO PRO MĚ A TVÉHO OTCE BYLO, KDYŽ JSME ZJISTILI, ŽE JE AUTO PRYČ..."
Křik paní Weasleyové, stokrát silnější než obvykle, se odrážel od kamenných stěn, div z toho neohluchli, a talíře i lžíce na stolech hlasitě řinčely. Všichni v síni se rozhlíželi, kdo dostal Huláka.
"... VČERA VEČER DOPIS OD BRUMBÁLA - MYSLELA JSEM, ŽE TVŮJ OTEC UMŘE HANBOU! NEVYCHOVALI JSME TĚ, ABYS DĚLAL TAKOVÉ VĚCI - TY A ROSE JSTE MOHLI PŘIJÍT O ŽIVOT..."
Rose už chvíli čekala, kdy zaslechne svoje jméno. Usilovně se snažila předstírat, že vůbec neslyší ten hlas, díky kterému se otřásala celá Velká síň.
"... NAPROSTO ZNECHUCENÁ, TVÉHO OTCE ČEKÁ VYŠETŘOVÁNÍ V PRÁCI, JE TO JEDINĚ TVOJE VINA. A JESTLI JEŠTĚ JEDNOU PROVEDEŠ NĚCO TAKOVÉHO, ROVNOU SI TĚ VEZMEME ZPÁTKY DOMŮ!"
Zvonivé ticho, jenž nastalo, jako by se rozléhalo po celé síni. Z červené obálky, která vypadla Ronovi z ruky vyšlehly plameny a za okamžik po ní zbyl jen popel. Rose i Ron ohromeně seděli, jako by se přes ně převalila přílivová vlna. Několik studentů se zasmálo a postupně se všichni znovu rozpovídali.
Hermiona zaklapla Cestování s upíry a podívala se na Rona.
"Nevím dost dobře, co jsi čekal, Rone, ale -"
"Nemusíš mi vykládat, že si to zasloužím," utrhl se na ni.
Za okamžik k nim přišla profesorka McGonagallová a dala jim všem rozvrh. Rose zjistila, že nejdřív mají spolu s Mrzimorem dvouhodinovku bylinkářství.
Rose, Ron a Hermiona vyšli z hradu společně, prošli zelinářskou zahradou a zamířili ke skleníkům, kde se pěstovaly kouzelné rostliny. Alespoň v jednom ohledu jim Hulák pomohl: Hermiona si zřejmě myslela, že už byli potrestaní dost, a zase se k nim chovala jako kamarádka.
Když se přiblížili ke skleníkům, uviděli ostatní spolužáky. Stáli venku a čekali na profesorku Prýtovou. Rose, Ron a Hermiona k nim došli právě ve chvíli, kdy se objevila také: rázně kráčela přes trávník se Zlatoslavem Lockhartem po boku.
"Buďte zdrávi!" obdařil Lockhart shromážděné studenty zářivým úsměvem.
"Dneska to bude skleník číslo tři, mládeži!" oznámila jim profesorka Prýtová. Byla očividně rozladěná a vůbec nepřipomínala tu veselou osůbku, na kterou byli zvyklí.
Mezi žáky to zašumělo nečekaným zájmem. Až dosud pracovali jen ve skleníku číslo jedna - ve skleníku číslo tři byli daleko pozoruhodnější a nebezpečnější rostliny. Profesorka Prýtová si odepjala z opasku velký klíč a odemkla dveře. Rose chtěla právě vejít za Ronem a Hermionou dovnitř, když ji Lockhart nečekaně chytil za rameno.
"Rose! Chtěl jsem si s tebou promluvit... Nebude vám vadit, když příjde o pár minut později, že ne, paní profesorko?"
Podle toho, jak se profesorka Prýtová tvářila, jí to vadilo, Lockhart však řekl "Výborně, děkuji vám!" a přibouchl jí dveře skleníku před nosem.
"Rose," začal Lockhart a jeho bílé zuby se mu třpytily ve sluneční záři. "Když jsem to uslyšel - samozřejmě, je to všechno moje vina - nejradši bych si nafackoval."
Rose neměla tušení, o čem to mluví, a chtěla se ho zeptat, mezitím však Lockhart pokračoval: "Nevím, jestli jsem už kdy zažil takový šok. Přiletět do Bradavic autem! Samozřejmě jsem ihned pochopil, proč jsi to udělala. Bilo to do očí. Tys přišla na to, jak být středem pozornosti, že?" řekl Lockhart. "To já jsem tě nakazil, Rose. Dostala ses se mnou na první stránku novin a nemohla ses dočkat, až si to zopakuješ."
"Ne - to ne, pane profesore, my jsme totiž -"
"Rose," Lockhart jí položil ruku na rameno. "Já ti rozumím. Je přirozené chtít pořád víc, jakmile člověk jednou okusí - a já si teď vyčítám, že jsem ti to umožnil, protože ti to muselo stoupnout do hlavy - jenže aby se o tobě mluvilo, nemůžeš začít létat s auty! Takže se uklidni, jasné? Na to všechno máš spoustu času, až budeš starší Ano, ano, já vím, co si teď myslíš! To se mu to mluví, když už je ve světě tak slavný kouzelník! Ale když mně bylo dvanáct, byl jsem zrovna taková nula, jako teď ty. Po pravdě musím říct, že jsem byl ještě daleko větší nula! Protože o tobě už přece sem tam někdo slyšel, že? Aspoň kvůli té záležitosti s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!" Podíval se na jizvu ve tvaru blesku na Rosině čele. "Já vím, jistě to není tolik jako získat pětkrát za sebou Cenu za nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek jako já - ale je to začátek, Rose, je to začátek!"
Dobrodušně na ni zamrkal a dlouhými kroky odkráčel pryč. Rose zůstala ještě pár vteřin ohromeně stát: potom si uvědomila, že má být ve skleníku, otevřela dveře a vklouzla dovnitř.
Profesorka Prýtová stála u pracovní desky uprostřed skleníku. Na desce leželo nejméně dvacet párů klapek na uši. Ve chvíli, kdy Rose zaujala své místo mezi Ronem a Hermionou, říkala právě: "Takže dnes budeme přesazovat mandragory. Kdo z vás mi poví, jaké vlastnosti mandragora má?"
Nikoho nepřekvapilo, že jako první zvedla ruku Hermiona.
"Mandragora neboli pekřín je velice účinný regenerační prostředek," odrecitovala a jako obvykle to znělo, jako by právě spolkla učebnici. "Používá se jí tehdy, máme-li přeměněné nebo zakleté osoby do původního stavu."
"Výborně. Dávám Nebelvíru deset bodů," přikývla profesorka Prýtová. "Mandragora je základní složkou většiny protijedů. Je ovšem i nebezpečná: kdo mi řekne proč?"
Hermionina ruka znovu vystřelila vzhůru.
"Křik mandragory je smrtící pro každého, kdo ho uslyší," odpověděla pohotově.
"Zcela správně. Nebelvír získává dalších deset bodů," řekla profesorka Prýtová. "Mandragory, které máme tady jsou ovšem ještě úplně malinké."
Při těch slovech ukázala na vyrovnané hluboké truhlíky a všichni se tlačili dopředu, aby líp viděli. V řádcích tam rostla přibližně stovka rostlinek nafialověle zelené barvy. Rose připadaly naprosto nezajímavé a neměla sebemenší tušení, co Hermiona mínila tím "křikem" mandragory.
"Teď si všichni vezměte klapky na uši," vyzvala je profesorka Prýtová. "Až vám řeknu, abyste si je nasadili, přesvědčte se, že máte uši úplně zakryté," řekla profesorka Prýtová. "Až si je budete moci sundat, dám vám znamení zdviženými palci. Tak do toho - nasaďte si klapky."
Rose si přitiskla klapky na uši - neslyšela vůbec nic. Profesorka Prýtová si vyhrnula rukávy hábitu, pevně uchopila jednu mandragoru a důkladně zatáhla.
Namísto kořenů vylezl z hlíny malý a špinavý skřítek. Listy mu vyrůstaly přímo z hlavy a nebýt obličeje, vypadal by jako obyčejný kořen. Bylo vidět, že huláká z plných plic, ale Rose připadal roztomilý.
Profesorka Prýtová vytáhla zpod stolu veliký květináč, mandragoru do něj přesadila a zasypala ji hlínou, až bylo vidět jen listy. Pak dala všm znameníá zdviženými palci a sama si také sundala klapky.
"Jelikož naše mandragory jsou jen sazeničky, jejich křik zatím nemůže nikoho zabít," řekla klidně. "Na pár hodin by ovšem dokázaly přivést do bezvědomí, a jelikož pochybuji, že by někdo z vás chtěl přijít o svůj první školní den, přesvědčte se, že máte při práci klapky bezpečně nasazené. Upozorním vás, až bude čas skončit.
Postavte se ke každému truhlíku čtyři - květináčů máme dost - a dávejte pozor na úponici jedovatou, už se jí prořezávají trny."
Spolu s Rose, Ronem a Hermionou se k truhlíku postavil kluk z Mrzimoru, kterého Rose znala od vidění, ale ještě nikdy s ním nemluvila.
"Já jsem Justin Finch-Fletchley," představil se vesele a potřásl Rose rukou. "Samozřejmě vím, že ty jsi slavná Rose Potterová... A ty jsi Hermiona Grangerová - vždycky a ve všem nejlepší..." (Hermiona jen zářila, když jí Justin také stiskl ruku.) "No a ty jsi Ron Weasley. To létající auto bylo tvoje, že jo?"
Ron se ani nepousmál. Zřejmě ještě pořád myslel na Huláka.
"Ten Lockhart je ale skvělý, co říkáte?" brebentil Justin nadšeně, když začali plnit květináč hlínou.
"Úžasný," špitla ironicky Rose.
"Hlavně je ohromně statečný. Četli jste jeho knihy? kdyby vlkodlak zahnal do telefoní budky, umřel bych strachy, on ale zachoval klid. Je prostě fantastický.
Abyste věděli, mě naši původně zapsali do Etonu, ale neumíte si představit, jak jsem rád, že místo toho jsem tady. Moje matka byla sice trochu zklamaná, ale od té doby, co jsem jí dal přečíst Lockhartovy knihy, pochopila myslím, jak je užitečné mít v rodině školeného kouzelníka..."
Potom už toho moc nenamluvili. Znovu si nasadili klapky na uši a museli se soustředit na mandragory. Když jim profesorka Prýtová vyložila, co mají dělat, zdálo se to velice snadné - ale nebylo. Mandragorám se nelíbilo, že je někdo vytahuje z hlíny, a zrovna tak se jim do ní nechtělo nazpátek. Kroutily se, kopaly, oháněly se pěstičkami a cenily zuby. Teď už Rose moc roztomilé nepřipadaly.
Na konci hodiny ji všechno bolelo a byla celá od hlíny, a ostatní na tom nebyli o nic líp. Dobelhali se do hradu, aby se rychle umyli. Potom už studenti Nebelvíru spěchali na hodinu přeměňování.
Hodiny profesorky McGonagallové bývaly náročné, ta dnešní však byla obzvlášť těžká, ale Rose se nakonec podařilo úspěšně přeměnit brouka na knoflík. Vedle Hermiony ležela hromada knoflíků, zato Ronovi se vůbec nedařilo. S jeho zlomenou hůlkou omotanou lepící páskou se pořádně nedalo kouzlit.
Odpoledne po obědě vyšli všichni tři ven na nádvoří. Hermiona se usadila na kamenný schod a znovu se ponořila do Cestování s upíry. Rose a Ron stáli a bavili se o svém prvním dni ve škole: teprve po chvíli si Rose uvědomila, že ji někdo upřeně pozoruje. Rozhlédla se a uviděla drobného chlapce s blonďatými vlasy, kterého včera zahlédla, jak si nasazuje Moudrý klobouk: teď se díval na Rose jako uhranutý. V ruce držel cosi, co vypadalo jako obyčejný mudlovský fotoaparát.
"Ahoj, Rose. Já se jmenuju Colin Creevey," vypravil ze sebe nakonec a nerozhodně k ní vykročil. "Jsem taky z Nebelvíru. Poslyš - neměla bys nic proti tomu, kdybych - můžu si tě vyfotografovat?" řekl a plný naděje se na ni zářivě usmál.
"Vyfotografovat?" opakovala Rose nechápavě. "Proč?"
"Abych měl důkaz, že jsem s tebou doopravdy mluvil," vysvětli Colin. "Vím o tobě úplně všechno. Všichni mi o tobě vypravovali. Že jsi to přežila, když se tě Ty-víš-kdo pokusil zabít, jak potom zmizel a to všecko, a že máš pořád na čele jizvu, co vypadá jako blesk," a upřeně zíral Rose na čelo, "a jeden kluk v naší ložnici říkal, že když ty fotky vyvolám ve správném roztoku, budou se pohybovat. Je to tu prostě senzační, že jo? Nikdy jsem netušil, že všechny ty podivné věci, co umím, jsou vlastně kouzla, dokud jsem nedostal ten dopis z Bradavic. Můj taťka je mlékař, ten tomu taky nechtěl věřit: takže teď fotím a fotím a všechny ty fotky mu pak pošlu. A bylo by bezvadné, kdybych si mohl vyfotit i tebe," podíval se prosebně na Rose. "A mohla bys mi pak tu fotku podepsat?"
"Fotky s podpisem? Takže ty teď rozdáváš podepsané fotografie, Potterová?"
Jízlyvý hlas Draca Malfoye rozezněl celé nádvoří.
"Všichni seřadit," zařval Malfoy na celý dvůr. "Rose Potterová bude rozdávat své fotky s podpisem!"
"Žádné fotky rozdávat nebudu," odpověděla klidně Rose.
"Ty prostě Rose závidíš," vypískl Colin.
"Já že jí závidím?" řekl Malfoy. Teď už nemusel křičet, protože je poslouchala polovina studentů na nádvoří. "A co asi? O nějakou mizernou jizvu na čele rozhodně nestojím. Osobně si vážně nemyslím, že se z vás stane bůhvíco jen proto, že vás někdo flákne po hlavě."
"Sklapni Malfoyi," řekl Ron.
"Weasley by jednu fotku s podpisem taky chtěl, Potterová," usmíval se Malfoy. "Měla by větší cenu než celý jejich dům."
Ron už vytahoval svou poslepovanou hůlku, když Rose zaslechla známý ledový hlas.
"Co se to tu děje?" byl to Snape.
"Potterová rozdává podepsaný fotky," postěžoval si Malfoy. Snape se na Rose zkoumavě podíval. Z jeho pronikavého výrazu však nic vyčíst nedokázala, připadalo jí však, že jí vidí až do duše.
"Slečno Potterová, tímto připravujete Nebelvír o deset bodů."
"Ale já jsem nerozdávala fotky s podpisem!" protestovala Rose.
"A buďte ráda, že to nebylo víc," dodal Snape.
"Co je to tady, co to má znamenat?" dlouhými kroky k nim mířil Zlatoslav Lockhart a jeho tyrkysový hábit vlál za ním. "Kdo tady rozdává fotografie s podpisem - to vy, Severusi?"
Snape chtěl něco namítnout a Rose se musela držet, aby se nerozesmála, ale Lockhart ji vzal kolem ramen a dobrosrdečně prohlásil: "Vlastně jsem se ani nemusel ptát! Náhoda nás opět svedla dohromady, Rose!"
Rose se nemohla ani pohnout, jak ji Lockhart k sobě tiskl a jen se bezmocně dívala, jak Malfoy spolu se Snapem mizí mezi ostatními studenty.
"Takže, pane Creeveyi," Lockhart obdařil Colina zářivým úsměvem, "můžete nás mít na fotografii oba, tak mi to připadá nejlepší, a my vám ji potom podepíšeme."
"Já nic podepisovat nebudu," zaprotestovala Rose, ale Lockhart její poznámku ignoroval a dál se na Colina zářivě usmíval.,
Colin nejistě zvedl fotoaparát a vyfotil je: v tu chvíli školní zvonek oznámil začátek odpoledního vyučování.

Rose, Ron a Hermiona práv mířili do učebny Obrany proti černé magii. Rose už toho měla dost a nejraději by se dala do čtení své nové knihy jenomže jim zbývala ještě jedna hodina.
"Teď jenom doufej, že se Colin nedá dohromady s Ginny, jinak spolu založí klub fanoušků Rose Potterové," prohlásil Ron cestou.
"Moc vtipné, Rone," Rose opravdu nechtěla, aby Lockhart uslyšel ještě tohle - klub fanoušků Rose Potterové.
"Když už všichni seděli na svém místě, Lockhart si odkašlal a v učebně se rozhostilo ticho. Profesor postoupil dopředu, vzal si výtisk Toulek s trolly, který patřil Nevillu Longbottomovi, zvedl ho a přdvedl jim na přední straně svou vlastní podobiznu.
"To jsem já," prohlásil. "Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti černé magii a pětinásobný vítěz v soutěži o nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek - ale o tom teď nemluvím. Tu smrtonošku v Bandonu jsem nezahnal úsměvem."
Nejspíš čekal, že se všichni začnou smát: několik studentů se však jen trochu pousmálo.
"Vidím, že jste si koupili úplný soubor mých knih - tak je to správné. Myslel jsem, že bychom dnes mohli začít malým testem: nemusíte z něj mít žádný strach - jen bych si rád ověřil, jak dobře jak dobře jste mé knihy četli a kolik jste si z nich odnesli..."
Když jim rozdal zkušební otázky, vrátil se opět před katedru a řekl: "Máte na to třicet minut. Takže - začínáme!"
Rose se podívala na svůj test:

1. Jaká je nejoblíbenější barva Zlatoslava Lockharta?
2. Jaké je tajné přání Zlatoslava Lockharta?
3. Jaký byl podle vašeho názoru dosud největší čin Zlatoslava Lockharta?

U třetí otázky měla Rose chuť napsat, že největším činem Zlatoslava Lockharta by bylo, kdyby opustil zdejší školu a šel lézt na nervy jiným lidem. Nakonec si to ale radši rozmyslela.
A tak to pokračovalo celé tři strany, až k poslední otázce:

54. Kdy má Zlatoslav Lockhart narozeniny a co by pro něj byl ten největší dárek?

Půl hodiny nato Lockhart testy vybral a před celou třídou je hned prolistoval.
"No tohle, skoro nikdo z vás si nepamatoval, že moje oblíbená barva je světle fialová. Říkám to v Jaru s yettim. A někteří z vás si musí pozorněji přečíst Víkend s vlkodlakem - ve dvanácté kapitole uvádím naprosto jasně, že tím největším darem by pro mě byla harmonie mezi kouzelníky a nekouzelníky - i když velkou láhev Ogdenské starorežné bych také neodmítl!"
Ron na něj teď koukal s nevěřícným výrazem ve tváři, Seamus Finnigan a Dean Thomas, kteří seděli vepředu, se ze všech sil snažili zadržovat smích. Zato Hermiona profesora zbožně poslouchala a překvapeně sebou trhla, když vyslovil její jméno.
"... ovšem slečna Hermiona Grangerová ví, že mým tajným přáním je zbavit svět zla a prodávat moji řadu šamponů a vlasové kosmetiky vlastní výroby - velice dobře! A vůbec -" prolistoval celou její písemku, "máte za jedna! Kde je slečna Hermiona Grangerová?"
Hermiona zvedla ruku.
"Výborně," rozzářil se Lockhart, "naprosto výborně! Dávám Nebelvíru deset bodů! A teď abychom pokročili..."
Sehnul se pod katedru a postavil na ni velkou klec zakrytou plachtou.
"Pozor - předem vás varuji! Mým úkolem je připravit vás, abyste dokázali čelit těm nejodpornějším stvořením, s jakými jsme se my kouzelníci kdy setkali! Možná, že v této místnosti stanete tváří v tvář tomu, čeho se bojíte nejvíc! Chtěl bych vás jen ujistit, že dokud jsem tady, nemůže se vám nic zlého stát: žádám vás pouze, abyste zachovali klid."
Seamus s Deanem se už nesmáli, když Lockhart položil ruku na klec a Neville se v přední lavici krčil strachy.
"Prosím, ne abyste začali křičet," požádal je Lockhart tiše. "Mohlo by je to podráždit."
Celá třída zatajila dech a Lockhart prudce zvedl plachtu.
"Vidíte je?" pronesl dramaticky. "Čerstvě nachytaní cornwallští rarachové!"
To už se Seamus neudržel a vyprskl smíchem, který ani profesor Lockhart nemohl považovat za projev zděšení.
"Copak?" usmál se na Seamuse.
"Ale ti přece - ti nejsou nebezpeční!" smál se Seamus.
"Na to nespoléhejte!" řekl Lockhart a dotčeně mu pohrozil prstem.
Rarachové byli ocelově modří a vysocí asi osm palců: měli špičaté obličeje a tak ječeli, že to vypadalo, jakoby se hádalo celé hejno papoušků. Ve chvíli, kdy Lockhart zvedl plachtu, začali brebentit a poskakovat po kleci.
"Teď uvidíme," řekl Lockhart nahlas, "jak si s nimi poradíte!" A otevřel klec.
V učebně propukl nepředstavitelný chaos. Rarachové vystřelili všemi směry jako rakety. Dva z nich popadli Nevilla za uši a zdvihli ho do vzduchu. Několik z nich prosvištělo oknem a zasypali zadní lavice rozbitým sklem. Ostatní začali pustošit učebnu s důkladností, jaké by nebyl schopen ani nosorožec. Během několika minut se polovina třídy schovávala pod lavicemi a Neville visel na lustru u stropu.
"No tak, pusťte se do nich, pochytejte je, vždyť jsou to jenom rarachové!" křičel Lockhart.
Potom si vyhrnul rukávy, hrozivě zamával hůlkou a vykřikl: "Pestiraran! Pesternomi!"
Nezabralo gto ani v nejmenším: jeden rarach vytrhl Lockhartovi hůlku z ruky a také ji vyhodil z okna. Lockhart naprázdno polkl a vrhl se pod katedru.
Konečně zazvonilo a všichni se rychle vrhli ke dveřím. Jen co se vše trochu zklidnilo, Lockhart vylezl zpod stolu, a když uviděl Rose, Rona a Hermionu, kteří už také byli na odchodu, nařídil jim: "Vy tři tady zůstanete, pochytáte ten zbytek a uložíte je všechny zpátky do klece." Povznešeně kolem nich prošel a rychle za sebou zavřel.
"A vy byste mu věřili?" zařval Ron.
"On prostě chce, abychom si to vyzkoušeli na vlastní kůži," řekla Hermiona. Zmrazovacím kouzlem znehybněla hned dva rarachy a nacpala je zpátky do klece.
"Na vlastní kůži?" namítla Rose. "Hermiono, ten vůbec neměl tušení, co dělá."
"Hlouposti," zastávala se Lockharta Hermiona. "Přece jsi četla jeho knihy - vezmi si všechny ty úžasné věci, které dokázal..."
"Spíš co říká, že dokázal," zamumlal Ron.

Vrba Mlátička

1. června 2012 v 20:49 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Zbylý měsíc trávila Rose čtením učebnic. Hermiona by ji v tom určitě podporovala, ale Ronovi se to nijak zvlášť nezamlouvalo. Rose ale obsah učebnic zajímal. Bavilo ji číst si v nich a když už měla všechny učebnice několikrát přečtené, že si z nich všechno pamatovala a nebylo by k ničemu číst je znova, dala se do čtení Obranných kouzel a jak je použít.
Poslední večer vykouzlila paní Weasleyová bohatou večeři. Fred s Georgem večer završili ohňostrojem Raubířských rachejtlí, které koupili v Příčné ulici: kuchyň prozářily červené a modré hvězdy, které se dobré půl hodiny odrážely od stropu. Pak už byl čas na poslední šálek horké čokolády a na spaní.
Příštího rána jim trvalo dlouho, než se vypravili. Vstali sice za svítání, ale zdálo se, že toho mají na práci ještě spoustu. Všichni do sebe neustále vráželi na schodech, napůl oblečení a s kouskem topinky v ruce, a pan Weasley si div nezlámal vaz, když nesl Ginnyin kufr do auta a cestou zakopl o zatoulané kuře.
Rose si nedokázala představit, jak se do malého auta vejde osm lidí, šest velkých kufrů, dvě sovy a krysa. Nepočítala však s mimořádným vybavením, kterým pan Weasley auto doplnil.
"Před Molly ani slovo," šeptl Rose, když otevřel zavazadlový prostor a ukázal jí, jak ho pomocí nezjištného zvětšovacího kouzla zvětšil tak, aby se do něj kufry bez potíží vešly.
Na nádraží King's Cross dorazili ve tři čtvrtě na jedenáct. Pan Weasley se okamžitě vyřítil přes ulici, aby jim opatřil vozíky na kufry, a všichni běželi do vestibulu.
"Percy půjde první," řekla paní Weasleyová a úzkostně pohlédla na hodiny nahoře, podle kterých jim zbývalo už jen pět minut, aby nenápadně prošli přepážkou.
Percy rázně vykročil a za okamžik zmizel. Za ním šel pan Weasley a po něm následovali Fred a George.
"Já s sebou vezmu Ginny a vy dva půjdete hned za námi," řekla paní Weasleyová Rose a Ronovi, vzala Ginny za ruku a vykročily vpřed.
"Pojďme najednou, už máme jen minutu," řekl Ron Rose.
Rose se ujistila, že má Hedvičinu klec bezpečně připevněnou na kufru, a potom natočila vozík tak, aby měla přepážku před sebou. Nepochybovala, že všechno půjde hladce: ani zdaleka to nebylo tak nepříjemné jako cestovat pomocí Letaxu. Oba se stále blížili k přepážce a stále zrychlovali. Když už jim zbývalo jen několik stop, vyrazili tryskem a - BUM!
Oba vozíky narazily do přepážky a odletěly nazpátek. Ronův kufr dunivě dopadl na zem: Rose se neudržela na nohou, Hedvičina klec žuchla na naleštěnou podlahu a sova v ní se s pohoršenými skřeky kutálela pryč. Lidé kolem na ně vytřeštěně zírali a zřízenec, který stál nedaleko na ně zahulákal: "Co si k sakru myslíte, že tady vyvádíte?"
"Nějak mi ujel vozík," zasupěl Ron. Rose utíkala zdvihnout Hedviku, která vzbudila takový poprask, že okolostojící si něco mumlali o krutém zacházení se zvířaty.
"Proč jsme se nedostali na druhou stranu?" zeptala se potichu Rose, aby ji kromě Rona nikdo neslyšel.
"Já nevím -"
A Ron se rozčileně rozhlédl. Pořád je ještě pozorovalo několik zvědavců.
"Ten vlak nám ujede," šeptl Ron. "Nechápu, proč nást to nepropustilo..."
Rose se podívala na obrovské hodiny. Ještě deset vteřin... devět...
Opatrně natočila svůj vozík dopředu, až stála přímo proti přepážce a vší silou se do něj opřela, ale stěna neustoupila.
Tři vteřiny... dvě vteřiny... vteřina...
"Je pryč," řekl Ron zděšeně. "Už nám ujel. A co když se mamka a taťka nedostanou zpátky k nám? Máš nějaké mudlovské peníze?"
Rose se zasmála. "Od Dursleyových jsem nikdy žádné kapesné nedostala. Uděláme nejlíp, když počkáme venku u auta," usoudila Rose. "Tady vzbuzujeme příliš velkou po -"
"Rose!" zavolal Ron a oči se mu zaleskly. "To je ono - auto!"
"A co s ním?"
"Můžeme s ním do Bradavic doletět!"
"Ale já myslela -"
"Jsme přece v bryndě, že jo? A musíme se dostat do školy, nebo snad ne? A nezletilí kouzelníci přece smějí použít kouzlo, když se octnou opravdu v nouzi, oddí devatenáct nebo já nevím kolik - o omezení čar a kouzel..."
Rosin zmatený strach vystřídalo rázem vzrušení.
"A ty s ním umíš létat?"
"Nestarej se," řekl Ron a otočil svůj vozík směrem k východu. "Tak pojď, když s sebou hodíme, stihneme letět za vlakem."
Rychle prošli zástupy mudlů, uložili své zavazadla do kufru a nastoupili do auta.
"Rozhlídni se, jestli se nikdo nedívá," řekl Ron a klepnutím hůlkou zapnul zapalování. Rose se rozhlédla kolem.
"Nikde nikdo," ujistila Rona.
Za pár okamžiků se už vznášeli nad Londýnem. Ron zmáčkl tlačítko a auto i oni splynuli s mraky, aby je mudlové neviděli.
"A co teď?" zeptala se Rose a prohlížela si hradbu mraků, která se na ně valila ze stran.
"Teď potřebujeme najít vlak, abychom věděli, kterým směrem máme letět," řekl Ron.
Snesli se těsně pod mraky a pak už se otáčeli na sedadlech a upřeně hleděli dolů.
"Už ho vidím!" vykřikla Rose. "Přímo před námi!"
Dole pod nimi se kroutil vlak do Bradavic jako zářivě červený had.
"Jede na sever," řekl Ron a díval se na kompas na palubní desce. "Tak fajn, teď už stačí, když si to vždycky po půl hodině ověříme. Drž se pořádně..." a letěli skrz mraky zase vzhůru.

Celý let trval několik hodin. Rose s Ronem se skvěle bavili, vymýšleli si vtipné i děsivé historky a jedli dýňové koláčky. Pak už se začalo stmívat a oba očekávali, že za omažik se ze tmy vynoří věže Bradavického hradu.
Najednou Rose něco spatřila: "Dívej, Rone, podívej!"
Vysoko na útesu nad jezerem se proti temnému obzoru rýsovalo množství věží školní budovy.
To už se však vůz začal celý třást a ztrácel rychlost.
"No tak," řekl Ron, jako by auto přemlouval a lehce zacloumal volandem, "už jsme skoro tam, ještě vydrž -"
Motor zaúpěl. Zpod kapoty se vznášely tenké pramínky páry. Když zamířili k jezeru, Rose pevně svírala okraje sedadel. Potom se vůz ošklivě zakymácel. Rose vyhlédla z okna a míli hluboko pod sebou spatřila hladkou, černou vodní hladinu, která vypadala jako sklo. Ron pevně tiskl volant a auto se znovu zakymácelo.
"No tak," zamumlal Ron.
Byli právě nad jezerem... hrad měli přímo před sebou... Ron dupl na plyn.
V tom se ozval nějaký zvuk a motor dočista zhasl.
"No nazdar," pronesl Ron do ticha.
Předek vozu se naklonil dopředu. Padali. Padali dolů, stále rychleji a rychleji přímo proti nějakému starému stromu.
Ron teď pustil volant úplně a ze zadní kapsy vytáhl svoji hůlku.
"STÁT! STÁT!" křičel a bušil přitom do přístrojové desky a do předního skla, padali však dál a strom jako by jim letěl vstříc.
"RONE POZOR NA TEN STROM!" křičela Rose, ale už bylo pozdě...
KŘACH!
To auto narazilo přímo do stromu a s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem. Zpod pomačkané kapoty se proudem valila pára: Hedvika vyděšeně kvílela, Rose bolela hlava a Ron po její pravé straně vyděšeně zíral na svou hůlku.
"Jsi v pořádku?" zeptala se rychle Rose.
"Moje hůlka," skučel Ron roztřeseným hlasem. "Podívej se na moji hůlku."
Zlomila se. Opravdu byla skoro na dva kusy.
Rose otevřela pusu, aby Rona uklidnila, že mu ji ve škole určitě spraví, nedostala však ze sebe ani hlásek. Právě v tom okamžiku totiž něco na její straně udeřilo do auta silou zuřícího býka a stejně mohutná rána dopadla i na střechu.
"Co se to dě -"
Ron vyjekl a třeštil oči na přední sklo. Rose se otočila právě v čas, aby uviděla větev tlustou jako krajta, která do auta praštila. To na ně útočil strom, do kterého narazili: kmen měl ohnutý málem v půli a větve mlátily do každého místečka, na které dosáhly.
"RYCHLE! JEĎ!" křičela Rose na Rona a auto začalo rychle couvat. Strom se je ještě pořád pokoušel zasáhnout: slyšeli praskot větví, ale už byli z jeho dosahu.
"To bylo o vlásek," dostal ze sebe Ron. Jenže to bylo zřejmě poslední, nač se vůz zmohl. Vzápětí se ozvala dvě cvaknutí, dveře se otevřely dokořán, Rose ucítila, jak se její sedadlo naklání, a v příštím okamžiku už ležela na zemi. Viděla jen, že auto vyhazuje z kufru jejich zavazadla: vzduchem proletěla Hedvičina klec a při dopadu se otevřela. Sova z ní vylezla s rozzlobeným kvílením a odletěla k hradu, aniž se jedenkrát ohlédla. Pak už auto, celé pomačkané, poškrábané a syčící párou s rachotem zmizelo ve tmě.
"Vrať se!" křičel za ním Ron. "Taťka mě zabije!"
Věřila bys vůbec, že můžeme mít takovou smůlu?" vydechl Ron nešťastně a sehnul se, aby zvedl ze země Prašivku. "Ze všech stromů, do kterých jsme mohli narazit, jsme trefili zrovna do toho, který to oplácí!"
Oba se ještě ohlédli za stromem a Rose řekla: "Tak pojď, uděláme nejlíp, když vyrazíme do školy..."
Celí zdřevěnělí popadli své kufry a vlekli je po travnatém svahu vzhůtu k mohutné dubové bráně.
"Myslím, že slavnost už začala," řekl Ron, postavil kufr dole pod přední schody, tiše přešel na druhou stranu a nahlédl do zářícího okna. "Pojď se podívat Rose - už začalo Zařazování!"
Rose také nahlédla do okna a viděla řadu vystrašených prváků, před nimiž stála profesorka McGonagallová s Moudrým kloboukem v ruce. Rose si prohlížela učitelský sbor společně s Hagridem, když si všimla něčeho zvláštního.
"Rone," zašeptala, "jedna židle u učitelského stolu je prázdná... Kde je Snape?"
"Možná je nemocný!" řekl Ron.
"Možná dal výpověď," řekla Rose, "protože zase nedostal místo učitele obrany proti černé magii!"
"Nebo ho možná vyhodili!" rozzářil se Ron. "Všichni ve škole ho přece nenávidí -"
"A nebo možná," ozval se ledový hlas přímo za jejich zády, až z toho Rose leknutím nadskočila, "čeká na vysvětlení, proč jste vy dva nepřijeli školním vlakem."
Rose se prudce otočila. Za nimi stál Severus Snape a černý hábit mu vlál ve studeném větru. V tu chvíli se usmíval způsobem, ze kterého Rose okamžitě pochopila, že ona i Ron jsou v pořádném maléru.
"Pojďte za mnou," vyzval je Snape.
Snape je zavedl do svého kabinetu. Rose se třásla po celém těle a to, že ve Snapeově kabinetu byly na poličkách ve sklenicích naložené různé nechutné věci, které vypadaly jako mrtví živočichové jí na odvaze rozhodně nepřidalo. Krb byl tmavý a prázdný. Snape zavřel dveře, otočil se a podíval se na ně.
"Takže," řekl tiše, "náš vlak už slavné Rose Potterové a jejímu věrnému kumpánovi Weasleymu není dost dobrý. Chtěli jste přijet originálně, že ano?"
"NE!" protestovala Rose. "Nemohli jsme se dostat na nástupiště, museli jsme to auto použít, může za to ta přepážka na nádraží -"
"Co jste udělali s tím autem?" nenechal ji domluvit Snape.
Ron naprázdno polkl. Nebylo to poprvé, co měla Rose dojem, že Snape dokáže číst myšlenky. Děsivá myšlenka. Vzápětí však pochopila, o co jde, protože profesor otevřel nové vydání Večerního věštce.
"Viděli vás," zasyčel a ukázal jim titulek:

LÉTAJÍCÍ FORD ANGLIA ZMÁTL MUDLY!

Potom začal nahlas předčítat: "Dva mudlové v Londýně, přesvědčení, že zahlédli staré auto, jak letí nad věží Hlavní pošty... v poledne v Norfolku paní Hetty Baylissová, zatímco věšela prádlo... Pan Angus Fleet z Peebles ohlásil policii... celkem šest nebo sedm mudlů. - Myslel jsem, že váš otec pracuje v odboru zneužívání mudlovských výtvorů?" zeptal se, podíval se na Rona a usmíval se ještě víc než předtím. "Ale, ale... a jeho vlastní syn..."
Rose měla pocit, jako by ji udeřila jedna z větví toho šíleného stromu. Kdyby kdokoli zjistil, že auto očaroval pan Weasley... Na to předtím nepomyslela...
"Můžeu za to já!" vyhrkla a Snape i Ron na ni udiveně pohlédli.
"Za to všechno můžu já," pokračovala Rose. "Přemluvila jsem Rona, aby s tím autem letěl, víte, myslela jsem, že nás nikdo neuvidí a my jsme se prostě museli dostat do školy... Ale Ron ani pan Weasley s tím nemají nic společného a -"
"Chcete říct," zarazil ji Snape, "že to vy jste vymyslela ten šílený nápad s autem? Nebo snad dokonce, že jste ho očarovala tak, aby létalo? Slečno Potterová, jsem si jist, že by studentka druhého ročníku nedokázala přimět auto létat. Nemyslete si, že všechnu vinu ponesete sama, ale nebojte se, taky se na vás dostane," usmál se Snape.
"Při prohlídce parku jsem si všiml, že jedna velice cenná Vrba mlátivá zřejmě utrpěla značnou škodu," pokračoval Snape.
"Rozhodně nadělala větší škodu nám, než my jí -" vybreptl Ron.
"Mlčte!" vyštěkl Snape. "K mé nesmírné lítosti nepatříte do mé koleje a rozhodnutí vás vyloučit mi nenáleží. Půjdu teď pro ty, kteří to šťastné právo mají a vy zatím počkáte tady."
Rose a Ron pohlédli jeden na druhého, bledí jako stěna. Pokud šel Snape pro profesorku McGonagallovou, ředitelku Nebelvírské koleje, nebyli na tom nejspíš o nic líp: byla sice mnohem spravedlivější, než Snape, nicméně byla mimořádně přísná.
Deset minut nato se Snape vrátil a samozřejmě s ním dorazila profesorka McGonagallová. Ve chvíli, kdy vešla, zvedla hůlku: Rose i Ron s sebou trhli, profesorka však mířila jen na vyhaslý krb, a vmžiku v něm vyšlehly plameny.
"Sedněte si," řekla, a oba dva odcouvali do židlí u ohně.
"Vysvětlete mi to." Z brýlí se jí zlověstně zablesklo.
Ron se dal do vyprávění - a začal od přepážky na nádraží, která je odmítla pustit.
"...takže jsme neměli jinou možnost, paní profesorko, do vlaku jsme se dostat nemohli."
"Proč jste nám neposlali sovu s dopisem? Pokud vím, vy přece sovu máte," obrátila se profesorka McGonagallová chladně na Rose.
Ta na ni vytřeštila oči. Když to profesorka teď vyslovila, připadalo jí takové řešení nejlepší.
"Já - já jsem nemyslela -"
"To je mi jasné," mínila profesorka McGonagallová.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Snape, který teď vypadal nejšťastněji, jak ho kdy viděli, otevřel. Na prahu stál ředitel školy, profesor Brumbál.
Rose měla pocit, že nedokáže pohnout ani prstem. Brumbál se tvářil nezvykle vážně.
Hodnou chvíli panovalo v místnosti naprosté ticho, než Brumbál řekl: "Vysvětlete mi prosím, proč jste to udělali."
Rose mu vypověděla úplně všechno s vyjímkou toho, že očarované auto patřilo panu Weasleyovi: soudě podle toho, ona a Ron nejspíš létající auto našli náhodou zaparkované u nádraží. Věděla, že Brumbál to musí okamžitě prokouknout, ten se však na auto vůbec nevyptával: a když Rose skončila, jen na ně dál upřeně hleděl přes své brýle.
"Takže my si zajdeme pro věci," pronesl Ron hlasem plným beznaděje.
"O čem to mluvíte, Weasley?" zeptala se profesorka McGonagallová.
"Přece nás vyloučíte, ne?" špitl Ron.
Rose bleskurychle pohlédla na Brumbála.
"Dnes ne, pane Weasley," řekl Brumbál. "Musím vám však oběma zdůraznit, že to, čeho jste se dopustili, je velice závažné. Dnes večer napíšu dopis rodinám vás obou a musím vás rovněž varovat, že pokud byste něco takového udělali ještě jednou, neměl bych jinou volbu a musel bych vás vyloučit."
Snape vypadal, jako by právě zrušili Vánoce.
Brumbál se otočil na profesorku McGonagallovou a řekl: Musím se vrátit na hostinu, Minervo, potřebuji tam podat několik zpráv. Pojďte, Severusi, myslím, že byste měl jít se mnou."
Snape ještě vrhl na Rose a Rona nenávistný pohled, než odešel s Brumbálem a nechal je tam s profesorkou McGonagallovou.
"Paní profesorko, chtěl jsem vidět, jak mou sestru budou zařazovat -"
"Obřad Zařazování už skonšil, Weasley," řekla profesorka McGonagallová. "Vaše sestra je také v Nebelvíru."
"To je dobře," kývl Ron.
"A když už mluvíme o Nebelvíru -" proneslea profesorka McGonagallová ostře, Rose jí však skočila do řeči: "Paní profesorko, když jsme si vzali auto, školní rok ještě nezačal, takže - takže Nebelvír by vlastně neměl přijít o žádné body, že?" podívala se na ni úzkostně.
Profesorka McGonagallová ji probodla pronikavým pohledem, byla však přesvědčená, že se malinko pousmála.
"Nebelvíru žádné body neodečtu," řekla a Rose se ulevilo," ale vy oba dostanete školní trest."
To bylo lepší, než očekávala. Vůbec jí nevadilo, že Brumbál napíše dopis Dursleyovým, bylo jí až příliš jasné, že ty bude leda mrzet, že ji Vrba mlátička nerozmlátila na placku.
"Jděte rovnou do své ložnice," řekla. "Já musím zpátky na slavnost."

Rose a Ron dorazili k portrétu Buclaté dámy.
"Heslo?" ozvalo se, když se přiblížili k podobizně.
"Ehm..." zaváhala Rose.
Nevěděli, jaké heslo v novém školním roce platí. Pomoc se však dostavila vzápětí: zaslechli za sebou rychlé kroky, a když se ohlédli, spatřili, jak se k nim žene Hermiona.
"Tady jste! Kde jste byli?" Vykládají se tu o vás úplně směšné nesmysly - někdo říkal, že vás vyloučili, protože jste prý nabourali s létajícím autem."
"Jak vidíš, nevyloučili nás," ujistila ji Rose.
"Nechcete mi snad tvrdit, že jste opravdu přiletěli?" řekla Hermiona: mluvila skoro stejně jako profesorka McGonagallová.
"Nech si to kázání," vyzval ji Ron netrpělivě, "a radši nám řekni nové heslo."
"Medosavka," řekla Hermiona stejně netrpělivě, "ale o to nejde -"
Dál už se však nedostala, protože podobizna Buclaté dámy se otevřela dokořán a všichni tři uslyšeli nečekaný bouřlivý potlesk. Vypadalo to, že celá nebelvírská kolej je dosud vzhůru: všichni se tísnili v kruhové společenské místnosti. V otvoru v podobizně se objevila spousta rukou, které vtáhly Rose a Rona dovnitř, zatímco Hermiona se do Společenské místnosti musela vyškrábat sama.
"To bylo úžasné!" křičel Lee Jordan. "Geniální! Tomu říkám příjezd do školy! Napálit to autem rovnou do Vrby mlátičky! O tom se v Bradavicích bude vypravovat celá léta!"
"To se vám povedlo," říkal student pátého ročníku, se kterým Rose ještě nikdy nemluvila: někdo další ji plácal po zádach, jako kdyby právě zvítězila v maratonu. Potom se dopředu protlačili Fred a George a řekli společně: "Proč jste nás vlastně nezavolali zpátky?"
Ron byl červený v obličeji a rozpačitě se usmíval, Rose však postřehla někoho, kdo se vůbec netvářil nadšeně. Přes hlavy několika prváků zahlédla Percyho, který se očividně snažil dostat k nim tak blízko, aby je mohl vypeskovat. Rose žďuchla Rona do žeber a kývla směrem k jeho bratrovi. Ron okamžitě pochopil.
"Už musíme nahoru - jsme trochu unavení," řekl a oba se začali prodírat ke schodišti na opačné straně místnosti, kde se pak rozdělili.
Rose si lehla do postele a po namáhavém dni usla jako mimino.

Kam dál