Květen 2012

V Krucáncích a Kaňourech

31. května 2012 v 18:04 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Život v doupěti se od života u Dursleyových lišil tolik, jak jen to bylo možné.. Dursleyovi chtěli mít všechno uklizené a uspořádané; u Weasleyových jste na každém kroku naráželi na něco podivného a neočekávaného. Ghúl v podkroví skučel a lomozil trubkami, kdykoli se mu zdálo, že je v domě moc ticho, a tlumené výbuchy z ložnice, kde spali Fred a George, všichni považovali za úplně normální věc. Ze všeho nejvíc však Rose na životě u Ronových rodičů udivovalo nikoli hromozící ghúl či výbuchy z pokoje dvojčat, nýbrž to, že všichniv domě ji zřejmě měli rádi.
V den, kdy jim u snídaně přišli dopisy z Bradavic se seznamem věcí, které bude druhý ročník potřebovat, se paní Weasleyová rozhodla, že brzy budou muset zajít na Příčnou ulici.
Téměř všechny knihy na seznamu napsal Zlatoslav Lockhart, známý spisovatel. Paní Weasleyová do něj byla blázen. Ron prohlásil, že obranu proti černé magii bude nakonec asi učit profesorka.
Přišel jim také dopis od Hermiony, se kterou se domluvili, kdy se sejdou na Příčné ulici.

Příští středu probudila paní Weasleyová všechny brzy ráno. Jakmile se nasnídali, všichni si oblékli kabáty. Paní Weasleyová sundala z krbové římsy květináč a nahlédla do něj.
"Zas už nám dochází, Arture," vzdychla. "Musíme dnes nějaký koupit... Takže - hosté mají přednost! Až po tobě, Rose, drahoušku!"
A podávala jí květináč.
Rose se na květináč nechápavě dívala. Připadal si jako blázen, když oči všech spočívaly na ní. Navíc nevěděla, co s tím květináčem má dělat.
"Ona ještě s Letaxem nikdy necestovala," vyhrkl Ron. "Promiň Rose, já na to zapomněl.
"Nikdy?" zeptal se pan Weasley. "Ale jak ses loni dostala na Příčnou ulici, aby sis mohla koupit věci do školy?"
"Jela jsem podzemní dráhou -"
"Vážně?" zeptal se pan Weasley dychtivě. "A měli tam ujíždějící schody? A jak vlastně -"
"Ne, Arture, teď ne," zarazila ho paní Weasleyová. "Prášek Letax je mnohem rychlejší, drahoušku, ale jestli jsi s ním ještě nikdy necestovala -"
"To bude v pořádku, mami," řekl Fred. "Napřed se podívej na nás, Rose."
Nabral si z květináče špetku lesklého prášku, přistoupil ke krbu a hodil ho do plamenů.
V krbu to mocně zahučelo, oheň najednou smaragdově zezelenal a vyšlehl ještě výš, než kolik Fred měřil: pak vkročil přímo do ohně a vykřikl: "Příčná ulice!"
George ho hned následoval a pan Weasley šel po něm.
"Dávej pozor, Rose, kdyby ses ztratila, jak bychom to vysvětlili tvojí tetě a strýcovi?" řekla s obavami s hlase paní Weasleyová.
"S tím si starosti nedělejte, jim to vadit nebude," ujistila ji Rose.
Rose si nabrala Letax a vstoupila do krbu. Oheň ji vůbec nepáli, ale jakmile otevřela pusu, okamžitě se nadechla spusty horkého popela.
"P-Příč-ná ulice," vykuckala ze sebe.
Měla pocit, jako by ji vcucla nějaké obrovská roura. Dlouhé vlnité rezavé vlasy jí vlály na všechny strany, ale oči měla Rose pevně zavřené. Přála si, aby to už konečně přestalo - a potom dopadla na studený kámen.
Opatrně se postavila. Byla úplně sama a neměla tušení, kde je. Věděla jen, že stojí v kamenném krbu, v místnosti, která vypadala jako velký a málo osvětlený obchod - ovšem z toho co tu prodávali, se sotva mohlo něco objevit v seznamech pro žáky bradavické školy.
Ve skleněné vitríně jen několik kroků od ní ležela na polštáři vyschlá lidská ruka, zakrvácený balíček karet a vytřeštěné skleněné oko. Ze stěn se šklebily zlověstně vyhlížející masky, na pultě ležela hromada lidských kostí a od stropu visely rezivé, špičaté nástroje. A co hůř, tmavá a úzká ulička, kterou Rose viděla přes zaprášenou výlohu, rozhodně nebyla Příčná ulice.
Čím dřív se odtud dostane, tím líp. Rose potichu zamířila ke dveřím a opatrně stiskla kliku. Dveře se se skřípotem otevřely a Rose vyšla z obchodu, rychle je za sebou zavřela a rozhlížela se kolem.
Stále ve špinavé uličce, ve které jakoby nebylo nic jiného než obchody zabývající se černou magií. Ten, ze kterého právě vyšla, Borgin & Burkes, vypadal ze všech největší, zato hned naproti byla nechutná výloha plná seschlých hlav, a o dva domy dál zahlédla velikou klec, ve které se to hemžilo obrovskými černými pavouky. Z neosvětleného vchodu dalšího domu ji pozorovali dva ošuntělí čarodějové a něco si šeptali. Rose honem zamířila pryč a doufala, že se jí podaří odtud dostat.
Podle starého dřevěného domovního znamení nad krámem, kde prodávali jedovaté svíce, zjistila, že je v Obrtlé ulici. Nijak jí to ale nepomohlo, vždyť o žádné takové v životě neslyšela. Domyslela si, že v krbu u Weasleyových nejspíš nemluvila dost zřetelně.
"Snad ses neztratila?" řekl jí nějaký hlas málem do ucha, až z toho nadskočila.
Před ní stála stará vrásčitá čarodějnice, v rukou podnos s něčím, co vypadalo děsivě -jako celé lidské nehty. Potměšile se na ni zašklebila, až jí bylo vidět zuby zarostlé meche,. Rose ucouvla.
"Ne, díky," vyhrkla. "Já jenom -"
"ROSE!" Prosím tě, co tady pohledáváš?"
Rose poskočilo srdce. V tu chvíli nadskočila i čarodějnice: celá hromada nehtů se jí sesypala na zem a ona zaklela. Dlouhými kroky se k nim blížila mohutná postava. Byl to Hagrid.
"Hagride!" vykřikla Rose s úlevou. "Já jsem se ztratila... ten prášek Letax..."
Hagrid odtáhl Rose od čarodějnice a vyrazil jí podnos z rukou. Její skřehotání je pronásledovalo celou cestu klikatou uličkou, dokud nevkročili do jasného slunečního světla. O kus dál Rose uviděla známou sněhobílou mramorovou budovu: Gringottovu banku. Hagrid ji zavedl rovnou do Příčné ulice.
"Courat po Vobrtlý, to je vo kejhák, Rose, to ti teda povím - a kdyby tě tam někdo zahlíd -"
"To už jsem pochopila," řekla Rose. "Ztratila jsem se. A co jsi tam vlastně dělal ty?"
"Sháněl sem něco proti žravejm slimákům," zabručel Hagrid. "Málem už nám ve škole zničili všecko zelí. Ty tu nejseš sama?"
"Jsem na návštěvě u Weasleyových, ale vypadla jsem ze špatného krbu..." vysvětlila Rose. "Musím je najít."
Vydali se společně ulicí.
"Jak to, žes mi nevodpověděla na žádnej dopis?" ptal se Hagrid, zatímco Rose klusala vedle něj. Vysvětlila mu, jak to bylo s Dobbym a Dursleyovými.
"Sakramentský mudlové," zavrčel Hagrid. "Kdybych to bejval věděl -"
"Rose! Rose! Tady jsme!"
Rose vzhlédla a uviděla Hermionu Grangerovou, jak stojí nahoře na bělostném schodišti Gringottovy banky. Rozběhla se k nim tak rychle, až za ní husté hnědé vlasy vlály.
"Nazdar Hagride... To je úžasné, ža vás oba zase vidím... Půjdeš ke Gringottovým, Rose?"
"Jakmile najdu Weasleyovi," řekla Rose.
"To nebudeš čekat moc dlouho," usmál se Hagrid.
Rose a Hermiona se ohlédli a uviděli, jak se k nim přeplněnou ulicí ženou Ron, Fred, George a pan Weasley.
"Rose!" supěl pan Weasley. "Tolik jsme doufali, že ses dostala jen o jeden krb dál... Molly se z toho div nezbláznila - hned tu bude taky."
"Kde ses vlastně dostala ven?" zeptal se Ron.
"Na Vobrtlý," řekl Hagrid nerudně.
"Paráda!" zajásali Fred a George dvohlasně.
"Tak tam nás nikdy nepustili," řekl Ron.
"A sakramentsky dobře věděli proč," odpověděl okamžitě Hagrid.
To už viděli paní Weasleyovou, jak se k nim tryskem řítí: jednou rukou mávala kabelkou a na druhé jí visela Ginny, která jí sotva stačila.
"Ach Rose... drahoušku... vždyť ses mohla octnout bůhvíkde -" Ještě pořád lapala po dechu.
"Tak já už bych šel," řekl Hagrid, kterému paní Weasleyová vděčně tiskla ruku. "Uvidíme se v Bradavicích," dodal a zamířil pryč.
Všichni se vydali nahoru po schodech Gringottovy banky.
Když pan Weasley spatřil Hermioniny rodiče, jak nejistě postávají u pultu a čekají, až je Hermiona představí, na tváři se mu rozzářil úsměv.
"Vždyť vy jste mudlové!" zaradoval se. "Na to se musíme napít! A co to máte? Ach tak, vy si měníte mudlovské peníze. Podívej se, Molly!" a ukazoval na bankovky, které paní Grangerová držela v ruce.
"Sejdeme se pak tady," řekl Ron zatímco přišli skřeti a Rose s Ronem nasedli každý do jiného vozíku, aby si mohli vybrat peníze ve svých trezorech.
Když si peníze vybrali, zamířili všichni do Krucánků a Kaňourů, kde se prodávaly učebnice. Rose se chtěla tento rok zaměřit na obranná kouzla, a tak si ještě kromě učebnic chtěla koupitnějakou knihu, ve které by se o nich psalo.
Když ale dorazlili před obchod, byl tam obrovský zástup čarodějek asi ve věku paní Weasleyové, který se snažil dostat dovnitř. Důvodem bylo velké oznámení vyvěšené z hořejších oken:

ZLATOSLAV LOCKHART
bude podepisovat svůj životopis
MÉ KOUZELNÉ JÁ
dnes od 12.30 do 16.30

"Takže ho uvidíme na vlastní oči!" vyjekla nadšeně Hermiona. "Vždyť napsal skoro všechny knihy, co máme na seznamu!"
Všichni proklouzli dovnitřa spatřili, jak se dlouhá řada vinula až do zadní části chrámu, kde Lockhart podepisoval své knihy.
Už stáli skoro u Zlatoslava Lockharta a paní Weasleyová lapala po dechu a pořád si urovnávala vlasy.
Kolem Lockharta byly všude jeho podobizny, které se na návštěvníky oslnivě usmívali. Živý Lockhart seděl uprostřed a na sobě měl světle modrý hábit, který dokonale ladil s jeho očima.
"Uhněte tady!" vyzval je nějaký fotograf. "Tohle je pro Denního věštce."
Zlatoslav Lockhart ho zaslech a zvedl hlavu. Uviděl Rona - a pak spatřil Rose. Chvíli se na ni upřeně díval a pak doslova vykřikl: "Vždyť to je Rose Potterová!"
Zástup se rozestoupil a začal vzrušeně šuškat. Lockhart se vrhl k Rose, chytil ji a přitáhl k sobě. Diváci začali tleskat. Rose zrudla v obličeji, jak jí Lockhart potřásl rukou před fotografem, který teď zběsile mačkal jeden snímek za druhým a zaplavoval Weasleyovy hustým dýmem.
"Usmívej se, Rose," vyzval ji Lockhart a vycenil svůj oslnivý chrup. "Ty a já si zasloužíme být na první stránce!"
Když její ruku konečně pustil, Rose se pokusila ustoupit zpátky k Weasleyovým, Lockhart jí však položil paži na ramena a přitiskl jí k sobě.
"Dámy a pánové!" pronesl zvučně. "Toto je výjmečná chvíle! A pro mě je příhodná k tomu, abych vám prozradil malé tajemství, které jsem si jistou dobu nechával pro sebe.
Když tadyhle Rose přišla dnes do Krucánků a Kaňourů, měla v úmyslu koupit si jen můj životopis - ten jí teď s potěšením a zdarma věnuji - neměla však ani tušení, že ji zakrátko čeká mnohem, mnohem víc než jen moje kniha, Mé kouzelné já. Jí i jejím spolužákům se totiž dostane mého opravdového kouzelného já. Ano, je mi nesmírným potěšením, že od září tohoto roku nastupuji v Bradavické škole Čar a kouzel místo učitele obrany proti černé magii!"
Návštěvníci začali jásat a tleskat a Rose právě dostala darem celé balení Lockhartových spisů. Rose se podařilo odpoutat ze sebe pozornost a nenápadně se vrátila k Weasleyovým. Všechny knihy od Lockharta dala Ginny do kotlíku.
"Vezmi si je," řekla. "Já si je koupím -"
"Tohle jsis užila, že Potterová?" pronesl hlas, který Rose okamžitě poznala. Napřímila se a octla se tváří v tvář Dracu Malfoyovi.
"Naše slavná Rose Potterová," řekl Malfoy. "Nemůže si zajít ani do knihkupectví, aniž by se dostala na hlavní stránku novin."
"Nech ji na pokoji Malfoyi!" řekla Ginny. Bylo to vůbec poprvé, co před Rose promluvila a brobodávala Malfoye nenávistným pohledem.
Hermiona a Ron se k nim protlačili, každý se stohem Lockhartových knih v náručí.
"No ne, to jsi ty," řekl Ron a podíval se na Malfoye jako na něco nechutného. "Vsadím se, že tě překvapilo, když jsi tu Rose uviděl, co?"
"Daleko víc mě překvapilo, že vidím tebe v nějakém obchodě, Weasley," oplatil mu Malfoy. "Počítám, že tvoji rodiče teď budou měsíc o hladu, aby to všecko zaplatili."
Ron hodil své knihy do kotlíku a vykročil k Malfoyovi, ale Rose a Hermiona ho chytily za bundu a zadržely ho.
"Rone!" okřikl ho pan Weasley a prodíral se k nim i s Fredem a Georgem. "Co to děláš? Pojďte ven, tady je to jako v blázinci."
"Ale, ale - to je přece Artur Weasley!"
To řek pan Malfoy. Stál tu s rukou na Dracově rameni a šklebil se stejně povýšeně jako jeho syn.
"Dobrý den, Luciusi," kývl chladně pan Weasley.
"Slyšel jsem, že teď máte na ministerstvu spoustu práce," řekl pan Malfoy. "Všechny ty domovní prohlídky... Doufám, že vám alespoň platí přesčasy?"
Sáhl do Ginnyina kotlíku a ze všech přepychových Lockhartovýše knih, které v něm měla, vytáhl velice starý a velice ohmataný Úvod do přeměňování pro začátečníky.
"I když spíš ne," pokračoval. "Povězte mi, co z toho máte? Vždyť jste všem kouzelníkům pro ostudu a ani vám za to slušně neplatí."
"Máme velice odlišný názor na to, co je kouzelníkům pro ostudu, Malfoyi," řekl.
"Zřejmě ano," prohlásil pan Malfoy a sklouzl bledýma očima na mažele Grangerovi, kteří všemu úzkostně přihlíželi. "S kým vy se nestýkáte, Weasley... a to jsem myslel, že vaše rodina už hlouběji klesnout nemůže -"
V tom Ginnyin kotlík vyletěl do vzduchu, pan Weasley se vrhl na pana Malfoye a srazil ho pozpátku do police s knihami, a vzápětí se jim všem vysypaly na hlavy celé tucty kouzelných knih. Fred nebo George zaječeli: "Jen mu dej, tati!", zatímco paní Weasleyová křičela: "Ne, to ne, Arture!" A dav se zmateně vrhal nazpátek a porážel přitom další regály. "Pánové, prosím vás - prosím vás!" vykřikoval prodavač a potom všechny překřičel. "Rozejděte se! Slyšíte, rozejděte se -"
To už se k nim záplavou knih prodíral Hagrid. Během okamžiku od sebe pana Weasleyho a pana Malfoye odtrhl: pan Weasley měl rozbitý ret a pan Malfoy dostal do oka Encyklopedií jedovatých hub. Ještě pořád držel v ruce Ginnyinu starou učebnici přeměňování. Teď ji hodil po ní a v očích mu zlověstně zablesklo:
"Tady máš tu svou knížku, holčičko - to je to nejlepší, co ti tvůj otec může dát -"
Vykroutil se z Hagridova sevření, kývl na Draca a povznešeně vyšel z knihkupectví.
"Měl ste se na něj vykašlat, Arture," řekl Hagrid a málem zvedl pana Weasleyho do vzduchu, jak mu urovnával hábit. "Sou zkažený do morku kostí, celá ta jejich famílie, a všichni to vědí. Žádnej Malfoy nestojí za to, aby ho někdo poslouchal. Mají tu špatnost v sobě už vod narození. Tak poďte - pudeme radši pryč."
Rose si ještě rychle koupila knihu Obranná kouzla a jak je použít a všichni se vydali ke dveřím. Prodavač se tvářil, jako by jim chtěl v odchodu zabránit: sahal však Hagridovi sotva po pás a zřejmě si to rozmyslel. Spěšně se vydali Příčnou ulicí: Grangerovi se dosud třásli strachy a s paní Weasleyovou lomcoval vztek.
"Opravdu dáváš svým dětem skvělý příklad... prát se na veřejnosti... co si jen musel pomyslet Zlatoslav Lockhart..."
"Ten z toho měl radost," řekl Fred. "Copak jsi ho neslyšela, když jsme odcházeli? Ptal se toho chlápka z Denního věštce, jestli tu rvačku dokáže přidat do svého článku - říkal, že to všechno je reklama."
Cestou zpátky ke krbu u Děravého kotle, odkud se Rose, Weasleyovi a jejich nákupy měli s pomocí letaxu vrátit do Doupěte, byli všichni ale dost zaražení. Rozloučili se s Grangerovými, kteří z hostince měli odejít mudlovskou ulicí na opačné straně. Pan Weasley se jich ještě začal vyptávat, k čemu jsou autobusové zastávky, ale když viděl, jak se paní Weasleyová tváří, honem toho nechal.
Rose si nabrala do hrsti Letax. Její oblíbený způsob cestování to rozhodně nebyl.

Doupě

26. května 2012 v 20:37 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
"Rone!" vydechla Rose a přiblížila se k oknu. Vysunula ho nahoru, aby mohla s Ronem přes mříže mluvit. "Rone, jak ses - co se to -"
A v tom jí poklesla brada, když jí došlo, co doopravdy vidí. Ron se nakláněl ze zadního okénka starého tyrkysově zeleného auta, zaparkovaného ve vzduchu, a z předních sedadel se na ni šklebili Fred a George.
"Jsi v pořádku, Rose?"
"Prosím tě, co se s tebou děje?" zeptal se Ron. "Proč jsi mi neodpovídala na dopisy? Možná stokrát jsem ti psala, abys k nám přijela, a potom taťka přišel domů a říkal, že ti poslali úřední varování, protože jsi před mudly použila kouzlo..."
"To jsem nebyla já - ale jak se to dozvěděl?"
"Pracuje na ministerstvu. Na odboru zneužívání mudlovských věcí," vysvětlil Ron. "Vždyť přece víš, že mimo školu máme kouzlení zakázené..."
"Zrovna od tebe to zní dobře," poznamenala Rose a zírala na vznášející se auto.
"Tohle se nepočítá," namítl Ron. "jenom jsme si ho vypůjčili, to auto patří taťkovi, my jsme ho neočarovali. Zato dělat kouzla před těmi mudly, u kterých bydlíš..."
"Už jsem ti to říkala, to jsem nebyla já - ale na to teď není čas. podívej, můžeš v Bradavicích vysvětlit, že mě tu Dursleyovi drží? Já se totiž pomocí kouzla nemůžu dostat ven, na ministerstvu by si mysleli, že už je to podruhé tento týden, takže -"
"Nemluv nesmysly," řekl Ron. "Přijeli jsme, abychom tě odtud odvezli k nám domů."
"Ale vy přece žádná kouzla taky nemůžete -"
"Ani nemusíme," řekl Ron. "Zapomněla jsi, že mám s sebou brášky."
To už Fred pohotově házel Rose provaz a vyzval ji: "Přivázej ho kolem té mříže!"
"Jestli se Dursleyovi probudí, je se mnou konec," řekla Rose, přesto utáhla provaz kolem jedné z kovových tyčí a sledovala, jak se auto vzdaluje velkou rychlostí směrem k obloze. Rychle odstoupila ke stěně na druhé straně pokoje a sledovala, jak se mříž s hlsitým rupnutím vyrvala a Ron ji vytahuje do auta. Rose se úzkostně zaposlouchala, z ložnice Dursleyových se však neozval jediný zvuk.
Jakmile mříž ležela bezpečně na zadním sedadle, Fred zacouval co možná nejblíž k Rosinu oknu.
"Nastup si," vyzval ji Ron.
"Ale všechny moje věci do Bradavic... hůlka... koště..."
"Kde je máš?"
"Zamčené v přístěnku pod schody, a ven z tohohle pokoje se nedostanu -"
"Žádný problém," prohlásil George na sedadle vedle řidiče. "Trochu ustup, Rose."
Fred i George opatrně prolezli oknem do pokoje. George vytáhl z kapsy obyčejnou vlásenku a začal s ní otvírat zámek.
"Spousta kouzelníků si myslí, že je to ztráta času učit se takovým mudlovským fintám," řekl Fred, "ale nám se zdá, že stojí za to se jim naučit, i když jsou trochu pomalé."
Ozvalo se slabé cvaknutí a dveře se otevřely.
"Takže - my jdeme pro tvůj kufr, a ty si zatím vezmi z pokoje všechny věci, co potřebuješ, a podávej to Ronovi," zašeptal George.
"Pozor na poslední schod, vrže," upozornila Rose také šeptem, a dvojčata zmizela do tmy.
Rose pobíhala po pokoji, ve spěchu sbírala svoje věci a podávala je oknem Ronovi. Potom šla pomoct Fredovi a Georgovi, kteří vlekli do schodů její kufr. Slyšela přitom, jak strýc Vernon zakašlal.
Konečně celí udýchaní dorazili do pokoje Rosin kufr k otevřenému oknu. Fred vlezl zpátky do auta, aby s Ronem vtáhli kufr dovnitř, a Rose s Georgem ho tlačili z ložnice. Kufr se centimetr po centimetru přesouval oknem ven.
Strýc Vernon znovu zakašlal.
"Ještě kousek," řekl Fred.
Rose a George do kufru pořádně zatlačili, až vklouzl na zadní sedadlo auta.
"A jedem," šeptl George.
Ve chvíli, kdy Rose vylezla na okení parapet, ozval se ze tmy za ní nečekaný skřek a po něm zazněl hromový hlas strýce Vernona.
"UŽ ZAS TA ZATRACENÁ SOVA!"
"Já zapomněla na Hedviku!"
Rose vletěla zpátky do pokoje, ale to už na odpočívadle bliklo světlo. Rose popadla Hedvičinu klec, vrhla se k oknu a podala ji Ronovi. Lezla zase zpátky na parapet, když strýc Vernon zabušil do odemčených dveří - a ty se rozletěly.
Na zlomek vteřiny stál strýc Vernon ve dveřích jako v rámu: potom se jako rozzuřený býk vrhl k Rose a popadl ji za kotník.
Ron, Fred i George uchopili Rose za ruce a táhli, co jim síly stačily.
"Petunie!" hulákal strýc Vernon. "Ona utíká! ONA UTÍKÁ!"
Všichni tři Weasleyovi však trhli najednou, a Rosina noha vyklouzla ze strýcova sevření. Jakmile byla Rose v autě a přibouchla dvířka, Ron zaječel: "Šlápní na to, Frede!" a auto vyrazilo jako střela směrem k měsíci.
Rose tomu nemohla uvěřit - byla volná! Spustila dolů okénko, takže jí noční vítr pročesával vlasy, a ohlédla se po střechách Zobí ulice, které se rychle zmenšovaly. Strýc Vernon, teta Petunie i Dudley se zkoprněle vykláněli z Rosina okna.
"Rone, můžeš prosím pustit Hedviku ven? Může letět za námi. Nemohla si protáhnout křídla už kdovíjak dlouho," řekla Rose.
George podal Ronovi vlásenku a za okamžik už Hedvika radostně vyletěla z auta a vznášela se vedle nich neslyšně jako duch.
"A teď nám to už konečně řekni Rose," vyzval ji Ron netrpělivě. "Co se vlastně stalo?"
Rose jim vypověděla všechno o Dobbym, o jeho varování, i o pohromě s fialkovým pudinkem. Když skončila, v autě nadlouho zavládlo mlčení.
"To se mi ani trochu nelíbí," řekl Fred konečně.
"V tom je nějaká bouda," přitakal George. "On ti neřekl, kdo za tím spiknutím stojí?"
"Myslím, že nemohl," mínila Rose. "Jak jsem říkala - pokaždé, když mu něco málem uklouzlo, začal si otloukat hlavu o zeď."
Viděla, jak se Fred a George na sebe podívali.
"Takže vy si myslíte, že lhal?" zeptala se Rose.
"Podívej," řekl Fred, "vezmi si to takhle: domácí skřítkové mají svá vlastní mocná kouzla, obvykle jich však nemohou použít bez souhlasu svého pána. Myslím, že milého Dobbyho někdo poslal, aby ti v návratu do Bradavic zabránil, a říká si, jaká to je legrace. Víš ve škole o někom, kdo proti tobě něco má?"
"Ani ne, jen celá zmijozelská kolej v čele s Malfoyem," odpověděla Rose. "Draco Malfoy," vysvětlila Rose. "Ten mě přímo nenávidí."
"Draco Malfoy?" zeptal se George. "Není to syn Luciuse Malfoye?"
"Určitě ano, je to dost neobvyklé jméno, nemyslíš?" řekla Rose. "A proč?"
"Slyšel jsem taťku jak o něm mluvil," řekl George. "Býval velkým přívržencem Ty-víš-koho."
Rose takovéhle zvěsti o Malfoyově rodině slyšela už dřív, takže ji nijak nepřekvapily.
"A když Ty-víš-kdo zmizel," řekl Fred a otočil se dozadu, aby na Rose viděl. "Lucius Malfoy se vrátil zpátky a tvrdil, že to tak nikdy nemyslel. Lhal, jako když tiskne - taťka je přesvědčený, že patřil k nejbližším důvěrníkům Ty-víš-koho."
"Nevím, jestli mají Malfoyovi domácího skřítka..." řekla Rose.
"Ať už ten skřítek patří komukoli, musí jít o starou kouzelnickou rodinu, a určitě bohatou," mínil Fred.
"Ach jo, mamka by pořád chtěla domácího skřítka, aby nám žehlil," prohodil George. "Jenže jediné, co máme, je nanicovatý starý ghůl nahoře v podkroví - to je perský démon, jestli to nevíš -, a pak ještě trpaslíci po celé zahradě. Domácí skřítkové patří k velkým panským sídlům, zámkům a podobným domům."
"Buď jak buď, jsem rád, že jsme pro tebe přijeli," dodal Ron. "Už jsem si opravdu dělal starosti, když jsi něodpověděla ani na jeden z mých dopisů. Napřed jsem myslel, že za to může Errol -"
"Kdo je to?"
"Naše sova. je už hrozně stará. Nebylo by to poprvé, kdy cestou s dopisem zkolabovala. Tak jsem si chtěl koupit Hermese, Percyho sovu, jenže Percy mi ji nechtěl půjčit," řekl Ron. "Tvrdil, že ho potřebuje."
"percy se letos chová opravdu divně," řekl George. "Posílá jeden dopis za druhým jako blázen a spoustu času tráví u sebe v pokoji... Přece ten svůj prefektský odznak nemůže leštit od rána do večera... Jedeš mo na západ, Frede."
"A váš taťka ví, že máte jeho auto?" zeptala se Rose, i když věděla, jak bude znít odpověď.
"Ehm - ne," přiznal Ron. "Musel dnes večer zůstat v práci. Doufejme, že ho dokážeme vrátit do garáže, aniž by si mamka všimla, že jsme s ním letěli."
Začínalo svítat. Fred navedl auto níž a Rose viděla tmavé skvrnky polí a skupiny stromů.
"Bydlíme kousek za vesnicí," vysvětlil George.
"A jsme tady," ohlásil Fred, když se octli na zemi. Přistáli na dvorku u garáže, která vypadala, že musí každou chvílí spadnout, a Rose poprvé spatřila Ronův dům. Stál nakřivo, jako by držel pohromadě jen díky kouzlům. Očividně to tak také bylo.
"Není to nic moc," řekl Ron.
"Je to nádhera," prohlásila Rose šťastně a vzpomněla si na Zobí ulici.
Vystoupili z auta.
"Teď se musíme ve vší tichosti dostat nahoru," řekl Fred, "a počkat, až nás mamka zavolá k snídani. Ty, Rone, se pak přiženeš dolů aa řekneš, že Rose přijela v noci. Mamka bude celá šťastná, že Rose vidí, a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme s tím autem vůbec letěli."
"Výborně," řekl Ron. "Pojď Rose -"
V tom však vytřeštil oči na dům. Ostatní tři se prudce otočili. Přes dvůr se k nim rázným krokem blížila paní Weasleyová Bylo podivuhodné, jak taková malá žena s laskavou tváří připomíná šavlozubého tygra.
"A jéje," řekl George.
Paní Weasleyová zastavila před nimi, ruce založené v bok, a hleděla z jedné provinilé tváře na druhou. Na sobě měla květovanou zástěru a z kapsy jí čouhala hůlka.
"Takže," spustila.
"Dobré jitro, mami," pozdravil ji George sladkým hlasem nevinného dítěte.
"Máte vy vůbec tušení, jaké jsem si o vás dělala starosti?" řekla paní Weasleyová ledově.
"Nezlob se mami, ale my jsme museli -"
"Postele prázdné! Nikde ani řádka! Auto pryč... mohli jste se někde vybourat... div jsem se nezbláznila strachy... Na to jste nepomysleli...? Nikdy, za celý život... Jen počkejte, až se vrátí váš otec - s Billem, s Charliem ani s Percym jsme takové starosti nikdy neměli!"
Rose se cítila provinile, a tak se do rozhovoru taky pustila: "Promiňte, za to všechno můžu já, kdybych -"
"Tobě samozřejmě nic nevyčítám," řekla paní Weasleyová a zářivě se na Rose usmála. "Jsem ráda, že tě vidím, Rose. Pojď dovnitř, drahoušku, dostaneš něco k snídani.
Snídaně byla úžasná. Paní Weasleyová jim všem udělala toasty a Rose si po hladomoru u Dursleyových připadala jakov ráji. Když paní Weasleyová umývala nádobí, každou chvíli si při tom mumlala: Nevím, nač jste mysleli," a "V životě bych něčemu takovému nevěřila... letět s nelegálním autem přes polovinu Anglie... kdekdo vás mohl vidět -"
"Vždyť bylo zamračeno, mami!" namítl Fred.
"Když jíš, tak nemluv!" vyjela na něj paní Weasleyová.
"Oni by ji umořili hladem, mami!" řekl George.
"A ty buď taky zticha!" křikla paní Weasleyová, zatvářila se však poněkud mírněji.
V tom jejich pozornost upoutala malá rudovláska v dlouhé noční košili, která se objevila v kuchyni a když spatřila Rose, chvíli na ni s vykulenýma očima civěla a pak zase rychle vyběhla ven.
"To byla Ginny," vysvětlil Ron Rose polohlasem. "Moje sestřička. Jsi její velký vzor."
"Ehm -" dostala ze sebe Rose, ale to bylo asi tak všechno.
"Jo a bude chtít autogram," zašklebil se Fred.

Rose se celý den snažila paní Weasleové co možná nejvíce pomáhat, aby už nebyla na Rona, Freda a George tolik nazlobená. Rose se kvůli tomu cítila provinile. Dopoledne jí pomáhala s obědem, odpoledne utírala prach a večer vysávala. Paní Weasleyová o tom nejprve nechtěla ani slyšet, ale Rose je tvrdohlavá a nenechá se jen tak něčím odbýt.
U večeře se pak Rose seznámila s panem Weasleym, který pracoval na ministerstvu až do večera. Byl také moc milý, jako všichni ostatní členové rodiny, ale ptal se Rose na úplně primitivní věci, jako třeba k čemu přesně slouží rychlovarná koncice apod.
Po večeři ukázal Ron Rose jeho pokoj. Byl úplně celý oranžový, protože oranžová barva byla znamením Kudleyšských Kanonýrů, což bylo Ronovo oblíbené famfrpálové družstvo.
"Je to tady dost malé," řekl Ron. "A spím zrovna pod tím ghúlem v podkroví, který věčně tluče do podkroví..."
Rose se široce usmála: "Je to ten nejlepší dům, v jakém jsem kdy byla."
Ron se usmál taky.

Nekonečný konec 4

23. května 2012 v 15:23 | Lentilka |  Nekonečný konec
Tak, snad jste se těšili :)

Dobbyho varování

22. května 2012 v 19:12 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Byl to div, že se Rose ovládla a nezačala křičet. Maličké stvoření na posteli mělo ohromné netopýří uši a vypoulené zelené oči, velké jako tenisové míče. Rose bylo okamžitě jasné, že právě ty ji dnes ráno pozorovaly ze živého plotu kolem zahrady.
Zatímco upřeně zírali jeden na druhého, zaslechla Rose z předsíně Dudleyho hlas:
"Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?"
Stvoření sklouzlo z postele a uklonilo se tak hluboce, až se špičkou dlouhého, tenkého nosu dotklo koberce. Rose viděla, že má na sobě něco, co vypadalo jako starý povlak na polštář, s rozparky pro ruce a otvory pro nohy.
"Ehm - nazdar," pozdravila Rose nervózně.
"Rose Potterová," ozvalo se stvořeníčko vysokým, pronikavým hláskem a Rose si byla jistá, že je ho slyšet až dole pod schody. "Dobby se s vámi chtěl setkat už dávno... je to pro mě nesmírná čest..."
"Ehm - díky," řekla Rose. Opatrně se protáhla kolem stěny a sedla si na židli u psacího stolu, vedle Hedviky, která spala ve své kleci. Měla chuť se zaptat Co jsi zač? - připadalo jí to však neurvalé, a tak se raději zeptala: "Kdo jsi?"
"Dobby. Prostě jen Dobby. Domácí skřítek," písklo stvořeníčko.
"Skutečně?" protáhla Rose. "Ehm - víš... nechci být neomalená nebo tak, ale tohle není právě ta nejlepší chvíle, abych měla v pokoji skřítka."
Z obývacího pokoje se ozval ječivý, neupřímný smích tety Petunie. Skřítek svěsil hlavu.
"Ne snad, že bych tě viděla nerada," dodala rychle Rose, "jenže - ehm, máš k tomu nějaký zvláštní důvod, abys tu byl?"
"Ano, ovšem," řekl Dobby vážně. "Dobby vám přišel říct... je to velice složité... Dobby neví, odkud má začít..."
"Posaď se," vybídla ho Rose zdvořile a ukázala mu na postel. K jejímu zděšení skřítek propukl v pláč - ve velice hlasitý pláč.
"P-posadit se!" kvílel. "Nikdy... ještě nikdy..." Rose měla dojem, jakoby hlasy dole utichly.
"Promiňm" řekla šeptem. "Nechtěla jsem tě urazit nebo tak něco."
"Urazit Dobbyho!" zajíkal se skřítek. "Dobbymu ještě nikdy žádná čarodějka neřekla, aby se posadil - jakoby mluvil s někým sobě rovným..."
Rose přiměla Dobbyho aby si vylezl zpátky na postel a skřítek tam teď seděl a škytal. Nakonec se pře jen dokázal ovládnout a kulil na Rose obrovské oči plné slz a náboženského obdivu.
"Zřejmě jsi moc slušných čarodějek nepotkal," řekla Rose ve snaze dodat mu odvahy.
"To tedy ne," pousmál se Dobby, najenou mu však úsměv zmizel z obličeje. "To bylo ode mě ošklivé," poznamenal, začal mlátit hlavou do okna a křičel: "Neřád Dobby! Neřád Dobby!"
"Nech toho - co to děláš?" šeptla Rose, vyskočila jako střela a posadila Dobbyho zpátky na postel. Hedvika se probudila s obzvlášť hlasitým skřekem a divoce tloukla křídly o mříže klece.
"Dobby se musel potrestat," vysvětlil skřítek a trošinku zašilhal. "Dobby málem řekl něco špatného o své rodině..."
" O tvé rodině?"
"O rodině kouzelníků, u které Dobby slouží... Dobby je domácí skřítek - musí napořád sloužit jednomu domu a jedné rodině..."
"A oni vědí, že jsi tady?" zeptala se Rose zvědavě.
Dobby se roztřásl.
"Ne, to ne... Dobby se bude muset velice tvrdě potrestat, za to, že za vámi přišel. Dobby si bude muset přivřít uši do dvířek u trouby. Kdyby se to někdy dozvěděli..."
"A to si nevšimnou, že sis přivřel uši do dvířek u trouby?"
"Dobby o tom pochybuje. Dobby se každou chvíli musí za něco potrestat, a oni ho při tom klidně nechávají. Kolikrát mu ještě uloží, aby si přidal nějaký trest navíc..."
"Tak proč u nich zůstáváš? Proč neutečeš?"
"Domácí skřítek se musí na svobodu jedině propustit. A tahle rodina Dobbyho nikdy nepropustí... Dobby bude své rodině sloužit, dokud neumře..."
Rose vytřeštila oči.
"A já jsem si myslela, kdovíjak na tom nejsem špatně, když tu mám vydržet ještě čtyři týdny," řekla. "Když tě tak poslouchám, připadají mi Dursleyovi skoro jako lidumilové. A nemůže ti někdo pomoct? Třeba já?"
Téměř hned litovala, žeto vyslovila. Dobby znovu propukl v díkuplné kvílení.
"Prosím tě," zašeptala Rose zoufale, "prosím, utiš se. Jestli Dursleyovi něco uslyší, jestli se dozvědí, že jsi tady..."
"Rose Potterová se ptá, jestli může Dobbymu pomoct... Dobby už slyšel o vaší slávě, ale o vaší dobrotě neměl tušení..."
"Všechno, co jsi kdy slyšel o mé slávě, jsou samé nesmysly. Nejsem dokonce ani nejlepší v našem ročníku v Bradavicích, to je Hermiona, a ta -"
Hned však zmlkla, protože myšlenka na Hermionu ji zabolela.
"Rose Potterová je až příliš skromná," řekl Dobby uctivě a zelené oči mu zářily. "Rose Potterová vůbec nemluví o svém vítěztví nad Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit."
"To myslíš Voldemorta?" zeptala se Rose.
Dobby si dlaněmi zakryl své netopýří uši a zasténal: "Nevylovujte to jméno! Prosím vás, nevyslovujte ho!"
"Promiň," řekla honem Rose. "Znám spoustu lidí, kteřým se to nelíbí. Třeba můj kamarád Ron -"
Znovu se zarazila, protože při pomyšlení na Rona ji také zabolelo u srdce.
Dobby se naklonil k Rose, oči jako reflektory od auta. "Dobby se doslech," pronesl chraplavě, "že je to pár týdnů. co se Rose Potterová už podruhé setkala s Pánem zla... a znovu unikla."
Rose přikývla a Dobbymu se v očích opět zaleskly slzy.
"Rose Potterová je tak statečná a odvážná! Čelila v životě už tolika nebezpečím! Dobby ovšem přišel Rose Potterovou chránit, přišel ji varovat, i když si za to bude muset přivřít uši do dvířek u trouby... Rose Potterová se nesmí vrátit do Bradavic!"
Do ticha, které teď v pokoji zavládlo doléhalo jen cinkání vidliček a nožů zdola.
"Co-cože?" vykoktala Rose. "Ale já se tam musím vrátit - prvního září začíná škola, a navíc to je to jediné, co mě udržuje při životě. Ty nemáš tušení, jaké to tady je. Já sem nepatřím. Patřím do vašeho světa. - do Bradavic!"
"Ne, to ne," pištěl Dobby a kroutil hlavou tak prudce, až mu uši pleskaly o hlavu. "Rose Potterová musí zůstat tam, kde je v bezpečí. Je příliš slavná a má příliš dobré srdce, než abychom ji ztratili. Jestliže se Rose Potterová vrátí do Bradavic, hrozí jí smrtelné nebezpečí!"
"Ale proč?" zeptala se Rose překvapeně.
"Může za to spiknutí, Rose Potterová. Spiknutí, při kterém se ve Škole čar a kouzel v Bradavicích mají letos stát ty nehroznější věci," šeptal Dobby a náhle se celý roztřásl. "Dobby o něm ví už několik měsíců. Rose Potterová se rozhodně nesmí vystavit nebezpečí. Je příliš důležitá!"
"Jaké hrozné věci se mají stát?" zeptala se Rose ihned. "A kdo je připravuje?"
Dobby vydal podivný zvuk, jako když se dusí, a pak začal zběsile tlouct hlavou o zeď.
"Rozumím!" vykřikla Rose a uchopila skřítka za ruku, aby mu v tom zabránila. "Nesmíš to říct, už chápu. Ale proč varuješ mě?" Najednou jí probleskla hlavou děsivá myšlenka. "Počkej - a nemá to náhodou něco společného s Vol... Promiň - Ty-víš-s-kým? Stačí, když zakrouíš hlavou nebo přikývneš," dodala rychle, když Dobby znovu přiblížil hlavu nebezpečně ke stěně.
Dobby pomalu zakroutil hlavou.
"Ne - s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit ne."
Oči měl přitom široce rozevřené, jako by se Rose pokoušel něco naznačit. Rose však neměla tušení, oč jde.
"Žádného bratra přece nemá, nebo snad ano?"
Dobby zakroutil hlavou, oči ještě víc rozevřené než předtím.
"Pak už mě ale nenapadá nikdo, kdo by v Bradavicích mohl způsobit hrozné věci," řekla Rose. "Koneckonců, je tam přece Brumbál - víš snad, kdo je to Brumbál?"
Dobby se opět uklonil.
"Albus Brumbál je největší ředitel, jakého Bradavice kdy měly. Dobby to ví, Dobby slyšel, že se Brumbálova moc vyrovná té, jakou měl Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, když byl na vrcholu svých sil. Jenže," a Dobbyho hlas se změnil v naléhavý šepot, "jsou schopnosti, které ani Brumbál... schopnosti, které žádný slušný kouzelník..."
A než ho Rose stačila zarazit, Dobby sklouzl z postele, popadl její stolní lampu, začal se s ní mlátit po hlavě a ječel, až totrhalo uši.
Dole se rozhostilo nenadálé ticho. Vteřinu na to Rose zaslechla strýce Vernona, jak vyšel do předsíně a říká: "Ten rošťák Dudley určitě nechal puštěnou televizi!"
"Honem zmiz! Do skříně!" sykla Rose, nacpala Dobbyho dovnitř, přibouchla dvířka a vrhla se na postel právě ve chvíli, kdy se pohnula klika u dveří.
"Co - tady - k čertu - vyvádíš?" procedil strýc Vernon přes zaťaté zuby, s tváří děsivě blízko Rosina obličeje. "Právě jsi zkazila pointu mého vtipu o japonském hráči golfu... Ještě jednou cekni a budeš litovat, že ses vůbec narodila!"
A odešel pryč.
Roztřesená Rose pustila Dobbyho ze skříně.
"Vidíš jak to tu chodí?" řekla. "Už chápeš, proč se musím vrátit do Bradavic? Je to jediné místo kde mám - tedy kde myslím, že mám - kamarády."
"Kamarády, kteří Rose Potterové ani nepíšou?" zeptal se Dobby poťouchle.
"Myslím, že prostě jenom... počkej," řekla Rose a svraštila čelo. "Jak ty můžeš vědět, že mi nenapsali?" Dobby zašoupal nohama.
"Rose Potterová se na Dobbyho nesmí zlobit - Dobby to dělal jen pro její dobro..."
"Takže tys přede mnou dopisy od nich schovával?"
"Dobby je má tady," řekl skřítek. Čiperně poodstoupil, aby na něj Rose nedosáhla, a z povlaku, který měl na sobě, vytáhl tlustý svazek obálek. Rose ihned poznala Hermionino úhledné písmo, Ronovu nepořádnou čmáranici, a dokonce i klikyháky, které vypadaly, jako by je psal Hagrid.
Skřítek na Rose úzkostně zamžoural.
"Rose Potterová se nesmí zlobit... Dobby doufal... kdyby si totiž Rose Potterová myslela, že na ni kamarádi zapomněli... tak by se Rose Potterová už do školy ani nechtěla vrátit..."
Rose ho neposlouchala. Chňapla po dopisech, ale Dobby odskočil z jejího dosahu.
"Rose Potterová je dostane, když Dobbymu dá slovo, že už se do Bradavic nevrátí. Čeká tam na vás nebezpečí, kterému se nesmíte vystavit! Slibte mi, že se tam nevrátíte!"
"Ne!" rozzlobila se Rose. "Dej mi ty dopisy!"
"Pak ovšem Rose Potterová nedává Dobbymu na vybranou," pronesl skřítek smutně.
A než se Rose stačila pohnout, vrhl se ke dveřím ložnice, otevřel je a tryskem vyrazil po schodech dolů.
Rose se vyřítila za ním, i teď se však snažila nedělat žádný hluk. Proběhla předsíní do kuchyně a měla pocit, že má žaludek až v krku.
Mistrovské dílo tety Petunie, její pudink, celá ta hora šlehačky a cukrových fialek, se vznášelo málem u stropu. Nahoře na kredenci se v koutě krčil Dobby.
"Ne! Prosím tě... vždyť oni mě zabijou..."
"Rose Potterová musí slíbit, že se nevrátí do školy -"
"Dobby... prosím..."
"Slibte mi to..."
"Nemůžu!"
Dobby se na ni truchlivě podíval. "V tom případě to dobby musí udělat, bude to pro dobro Rose Potterové."
Pudink dopadl na podlahu a Rose se zastavilo srdce, jak se mísa rozbila na kusy a šlehačka se roztříkla po oknech a po stěnách. Dobby s prásknutím, jako když švihne bičem, byl najednou tentam.
V jídelně se strhl pokřik a do kuchyně se vřítil strýc Vernon: našel tam Rose, která se zděšením nemohla ani hnout a od hlavy a ž k patě po ní stékal pudink.
Z počátku se zdálo, že strýc Vernon dokáže celou záležitost ututlat. Vykormidloval vyděšené manžele Masonovy zpátky do jídelny a strčil Rose do ruky smeták. Teta Petunie vydolovala z mrazničky nějakou zmrzlinu a Rose, která se pořád třásla začala dávat kuchyň do pořádku.
Možná by strýc Vernon dokázal i přesto všechno svou zakázku objednat - nebýt sovy.
Po večeři teta Petunie právě podávala kolem stolu krabici s mátovými bonbony, když do jídelny oknem vletěla veliká sova pálená, upustila paní Masonové na hlavu nějaký dopis a zase vyletěla ven. Paní Masonová začala ječet, jako když ji na nože berou, a vyřítila se z domu: cestou ještě vykřikovala něco o bláznech. Pan Mason se zdržel jen tak dlouho, aby Dursleyovým vysvětli, že jeho žena má smrtelnou hrůzu z ptáků a zeptal se, jestli to snad měl být vtip.
Rose stála v kuchyni a křečovitě svírala smeták, aby se měla čeho držet, když se k ní strýc Vernon blížil
"Přečti si to!" zasyčel zlobně a mával dopisem, který sova přinesla. "No tak - čti!"
Rose vzala dopis do ruky. Přání k narozeninám to nebylo ani náhodou.


Rose vzhlédla a naprázdno polkla.
"Vůbec jsi nám neřekla, že mimo školu nesmíš používat kouzla," zahřímal strýc Vernon a v očích mu tančila zběsilá světélka. "Nejspíš ses o tom zapomněla zmínit... asi ti to nějak vypadlo..."
"Takže pro tebe mám novinku... Dám tě hezky pod zámek... Do té školy už se nevrátíš... Nikdy... a jestli se nějakým kouzlem zkusíš dostat ven, oni sami tě vyloučí!"
Smál se jako blázen a vlekl Rose zpátky nahoru. Strýc Vernon opravdu dodržel slovo. Příštího dne ráno zaplatil zámečníkovi, aby na Rosino okno připevni mříže, a sám pak ve dveřích ložnice udělal kočičí dvířka, kterými Rose třikrát denně strkali dovnitř malé dávky jídla. Ráno a večer ji poštěli ven, aby si mohla dojít do koupelny: jinak byla v pokoji zamčená celých čyřiadvacet hodin.

Ani po třech dnech nevypadali Dursleyovi, že by se dali obměkčit, a Rose neviděla sebemenší naději, jak se dostat z pasti, ve které se octla.
Kočičí dvířka klapla: objevila se ruka tety Petunie a strčila do pokoje misku polévky z konzervy. Polévka byla úplně studená, přesto ji však Rose vypila. Pak přešla pokojem k Hedvičině kleci a dala jí rozmáčenou zeleninu do jejího prázdného krmítka. Sova se načepýřila a podívala se na ni s krajním znechucením.
"Jen nad tím neohrnuj zobák, to je všechno, co máme," řekla Rose nasupeně.
Popložila prázdnou misku zase na podlahu vedle kočičích dvířek a lehla si zpátky na postel, kupodivu ještě hladovější, než před polévkou.
Pokud za čtyři týdny bude ještě vůbec naživu, co se stane, když se v Bradavicích neobjeví? Pošlou někoho, aby se zjistilo, proč nepřijela? Dokážou Dursleyovi přimět, aby ji pustili?
Rose samým vyčerpáním usnula.

Když po chvíli otevřela oči, mřížemi na okně se linulo dovnitř měsíční světlo. Někdo se na oknem díval. Někdo s rudými vlasy.
Venku před Rosiným oknem byl Ron Weasley!

Rosiny nejhorší narozeniny

21. května 2012 v 21:02 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Nebylo to poprvé, co se v domě číslo čtyři v Zobí ulici při snídaní strhla hádka. Pana Vernona Dursleyho totiž ještě před svítáním probudily hlasité, houkavé zvuky z pokoje jeho neteře Rose.
"Tenhle týden už je to po třetí!" oznamoval hlasitě přes stůl. "Jestli té sově nedokážeš poručit, musí z domu!"
Rose se mu to už po několikáté pokusila vysvětlit.
"Když ona se nudí," řekla. "Je zvyklá létat venku. Kdybych ji prostě mohla na noc pustit..."
"Vypadám snad jako takový hlupák?" zavrčel vztekle strýc Vernon. "Vím až moc dobře, jak by to dopadlo, kdybys tu sovu pustila ven."
Rose chtěla něco namítnout, její slova však přerušil křičící Dudley. "Já chci ještě slaninu!"
"Na pánvi je dost, zlatíčko," řekla teta Petunie. "Musíme tě trochu vykrmit, dokut můžeme... S tou školní stravou se mi to ani trochu nezamlouvá."
"Nesmysl, Petunie, když jsem já byl ve Smelthings, nikdy jsem hlady netrpěl," prohlásil strýc Vernon. "Dudley dostává dost, že ano, synu?"
Dudley, který byl tak vypasený, že se sotva vešel na židli se obrátil k Rose.
"Podej mi tu pánev!"
"Zapomněl jsi na kouzelné slůvko," řekla Rose nedůtklivě. Bylo až k nevíře, jak tato obyčejná slova zapůsobila na ostatní členy rodiny: Dudley vyjekl a spadl ze židle s takovým randálem, až se celá kuchyně zatřásla: paní Dursleyová slabě vykřikla a přitiskla si dlaně k ústům: pan Dursley byl skokem na nohou a na spáncích mu naběhly žíly.
"Měla jsem na mysli prosím," vysvětlovala rychle Rose. "Vůbec jsem nemyslela-"
"COPAK JSEM TI NEŘÍKAL," zahřímal strýc Vernon, "ŽE U NÁS DOMA NESMÍŠ VYSLOVIT ANI JEDNO SLOVO?"
"Ale já -"
"JAK SE OPOVAŽUJEŠ VYHROŽOVAT DUDLEYMU?"
"Já jsem jen -"
"JÁ JSEM TĚ VAROVAL! POD TOUHLE STŘECHOU NESTRPÍM ANI ZMÍNKU O TVÉ ÚCHYLNOSTI!"
"No jo," řekla Rose.
Strýc Vernon se znovu posadil.
Od prvního dne, kdy Rose přijela domů na letní prázdniny, se strýc Vernon vůči ní choval jako k bombě, která může každým okamžikem vybuchnout. Pokud Dursleyovým vadilo, že přijela na prázdniny domů, nebylo to vůbec nic proti tomu, jak si připadala ona. Stýskalo se jí po Bradavicích tak hrozně, jako by cítila neustálou, úpornou bolest v břiše. Chyběl jí hrad s jeho tajnými chodbami a duchy, vyučovací hodiny (i když Snape ani moc ne, ale přecejen byl stále částí Bradavic a bez jeho neustálých připomínek by to nebylo jako dřív), pošta, kterou jim nosily sovy, slavnostní hostiny, spaní v posteli s nebesy v nebelvírské věži, návštěvy u Hagrida, a obzvlášť létání na koštěti a famfrpál.
Všechny Rosiny kouzelnické knihy, její hůlku, hábity, kotlík i její koště Nimbus Dva tisíce zamkl strýc Vernon do přístěnku pod schody, hned jak Rose přijela domů. Co Dursleyovým záleželo na tom, že nebude mít hotový ani jeden úkol?Strýc Vernon dokonce zavřel Hedviku, Rosinu sovu v její kleci na visací zámek, aby nikomu v kouzelnickém světě nemohla nosit žádné zprávy.
Dursleyovi si ani nevzpomněli, že má Rose dnes dvanácté narozeniny. Velké naděje si samozřejmě nedělala: nikdy od nich nedostala žádný opravdový dárek, natož nějaký dort - ale že to úplně přehlédnou...
Právě v tu chvíli si strýc Vernon důležitě odkašlal a řekl: "Jak všichni víme, dnes je velice významný den."
Rose zvedla hlavu: sotva se odvažovala tomu uvěřit.
"Opravdu to může být den, kdy uzavřu ten největší obchod za celá léta, co jsem u firmy."
Rose se znovu zakousla do své topinky. Strýc Vernon samozřejmě mluví o té hloupé večeři, pomyslela si trpce: dobrých čtrnáct dnů už nemluvil o ničem jiném. Nějaký bohatý stavitel s manželkou měli k Dursleyovým přijít na večeři a strýc Vernon doufal, že od něj získá velikou zakázku (firma strýce Vernona vyráběla vrtačky).
"Myslím, že bychom si měli ještě projít, co kdo udělá," začal strýc Vernon. "V osm hodin bychom už všichni měli být na svých místech. Takže ty, Petunie -"
"Já budu čekat v obývacím pokoji," odpověděla teta Petunie ihned, "abych je u nás přívětivě uvítala."
"Dobrá. A ty, Dudley?"
"Já na ně počkám u dveří," a Dudley nasadil potměšilý, samolibý úsměv. "Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?"
"To je úplně uchvátí!" vykřikla teta Petunie nadšeně.
"Výtečně Dudley," přitakal strýc Vernon a pak se obrátil k Rose: "A co ty?"
"Já budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem," odpověděla Rose monotóně.
"Naprosto správně," potvrdil nevlídně strýc Vernon. "Přivedu je do obývacího pokoje, představím tě, Petunie, a naliju jim něco k pití. V osmnáct patnáct -"
"Ohlásím, že se podává večeře," řekla teta Petunie.
"A Dudley, ty řekneš -"
"Mohu vás uvést do jídelny, paní Masonová?" řekl Dudley a nabídl neviditelné ženě své rámě.
"Jsi dokonalý malý džentlmen, zlatíčko!" popotáhla teta Petunie.
"A co ty?" vyštěkl strýc Vernon na Rose.
"Budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem," opakovala Rose bezvýrazně.
"Správně. A teď bychom si ještě měli promyslet, čím jim při večeři zalichotíme. Napadá tě něco, Petunie?"
"Vernon mi říkal, jak úžasně hrajete golf, pane Masone... Paní Masonová, že mi prozradíte, kde jste koupila tyhle šaty..."
"Výtečně... A ty, Dudley?"
"Co takhle: Měli jsme ve škole napsat pojednání Můj hrdina, a jsem psal o vás, pane Masone.
To už bylo příliš na tetu Petunii i na Rose. Teta Petunie propukla v pláč a div svého syna neumáčkla v objetí, zatímco Rose se schovala pod stůl, aby neviděli, že se směje.
"A ty Rose?"
Rose jen s námahou zachovala vážnou tvář, když se vysoukala z pod stolu. "Já budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem," opakovala.
"To tedy budeš," řekl strýc Vernon přísně. "Masonovi o tobě nic nevědí, a tak to musí zůstat. Až bude po večeři, ty, Petunie, odvedeš paní Masonovou zpátky do obývacího pokoje na kávu, a já přivedu řeč na vrtačky. S trochou štěstí budu mít ten obchod uzavřený a podepsaný ještě před zprávami v deset hodin, a zítra touhle dobou si už budeme shánět nějaký letní byt na Malorce."
Rose ta představa ani v nejmenším nevzrušovala. Nemyslela si, že by ji Dursleyovi měli na Malorce o trochu víc než tady, v Zobí ulici.
"Takže já teď jedu do města vyzvednout smokinky pro Dudleyho a pro sebe. A ty," zavrčel výhružně na Rose. "ne abys překážela tetě, až bude uklízet!"
Rose vyšla zadními dveřmi ven. Byl jasný, slunečný den. Přešla trávník, sedla si na zadní lavičku a potichu si pro sebe zpívala: "Hodně štěstí, zdraví... hodně štěstí, zdraví..."
Žádná přání, žádné dárky - a celý večer měla předstírat, že neexistuje. Sklíčeně se zadívala do živého plotu. Ještě nikdy si nepřipadala tak osamělá. Víc než cokoli jiného v Bradavicích postrádala své kamarády Hermionu a Rona. Nezdálo se však, že oni by nějak postrádali ji. Žádný jí za celé léto nenapsali jedinýý dopis.
Rose se už ani nenamáhala počítat, kolikrát se musela přemáhat, aby kouzlem neodemkla Hedvičinu klec a neposlala Ronovi a Hermioně dopis. Jenže za to by ji vyhodili ze školy. Nezletilí kouzelníci totiž mimo školu kouzla používat nesměli. To Rose Dursleyovým samozřejmě neřekla: věděla, že její hůlku zamkli do přístěnku pod schody ze strachu, aby je neproměnila v chrobáky. V prvních dnech návratu k nim si občas pro sebe mumlala nesmyslná slova a s potěšením sledovala Dudleyho, jak prchá z místnosti tak rychle, jak mu to tlusté nohy dovolily. Kvůli mlčení kamarádů si však Rose připadala tak odříznutá od kouzelnického světa, že už ji ani nebyvilo Dudleyho popichovat - a teď dokonce na její narozeniny zapomněli Ron i Hermiona.
Co by jen dala za nějakou zprávu z Bradavic, od kterékoli čarodějky, nebo kouzelníka! Málem by ráda uviděla i svého úhlavního nepřítele, Draca Malfoye, jen aby měla jistotu, že to všechno nebyl jen pouhý sen...
V tom se Rose na lavičce napřímila jako svíčka. Celou tu dobu roztržitě civěla do živého plotu - jenže plot na ni civěl také. Mezi listím se objevily dvě obrovské zelené oči.
Rose vyskočila právě ve chvíli, kdy k ní přes trávník dolehl posměšný hlas.
"Já vím, co máš za den," vyzpěvoval Dudley a šoural se k ní. Oči v plotě zamrkaly a zmizely.
"Cože?" zeptala se Rose a nespouštěla pohled z místa, kde je předtím viděla.
"Já vím, co máš za den," opakoval Dudley a došel až k ní.
"No výborně," řekla Rose. "Už ses konečně naučil dny v týdnu?"
"Dneska máš narozeniny," poškleboval se Dudley. "Jak to, že jsi nedostala žádné blahopřání? To v tom vašem praštěném spolku nemáš žádné kamarády?"
"Radši ať teta Petunie neslyší, že mluvíš o mé škole," varovala ho Rose chladně.
"Proč se pořád díváš do plotu?" zeptal se Duldey podezřívavě.
"Přemýšlím, které kouzelné slovo by se hodilo nejvíc, abych ten plot zapálila," vysvětlila mu Rose.
To už Dudley klopýtavě couval-
"To p-přece n-nemůžeš - tetínek říkal, ž-že žádná kouzla dělat nesmíš - říkal, ž-že t-tě vyžene z domu - a ty n-nemáš, kam jinam bys šla, n-nemáš ani žádné kamarády, kteří by tě k sobě vzali -"
"Techtle mechtle!! pronesla Rose. "Hokus pokus... čáry máryklikyhák..."
"MAMÍÍÍ!" vřeštěl Dudley a co nejrychleji se hnal zpátky k domu. "MAMÍÍ! Ona dělá - ty víš co!"
Ta chvilka legrace přišla Rose draho. Bratránkovi ani živému plotu se nic nestalo, takže teta Petunie poznala, že Rose doopravdy žádná kouzla nedělala: přesto musela honem uhnout, aby nedostala pořádnou po hlavě pánví plnou mydlinek. Potom jí teta uložila, co všechno má udělat, a oznámila jí, že dokud s tím nebude hotová, nedostane nic k jídlu.
Zatímco Dudley chytal lelky, pozoroval ji a lízal jednu zmrzlinu zadruhou, Rose vyčistila okna, umyla auto, posekala trávník a postarala se o květinové záhony, pořezala a zalila růže a znovu natřela zahradní lavičku. Rose si uvědomila, že neměla Dudleymu skočit na lep, jenomže Dudley vyslovil nahlas právě to, o čem sama přemýšlela... že třeba v Bradavicích doopravdy žádné kamarády nemá...
"Teď bych jim vážně přála vidět, co dělá slavná Rose Potterová," pomyslela si vztekle, když trhala plevel z květinových záhonů.
Bylo už půl osmé večer, když úplně vyčerpaná uslyšela, jak ji teta Petunie konečně volá.
"Pojď dovnitř! A šlapej po novinách!"
Nahoře na lednici stál pudink na dnešní večer, obrovská hora šlehačky a cukrových fialek. V troubě prskala pečená vepřová kýta.
"Rychle se najez! Masonovi tady budou každou chvíli!" řekla jí úsečně teta Petunie a ukázala jí na dva krajíčky chleba a kousek sýra na kuchyňském stole. Sama už měla na sobě lososově růžové koktejlové šaty.
Rose si umyla ruce a spořádala svou ubohou večeři. Jakmile dojedla, teta Petunie bleskuryvhle sklidila talíř. "A teď honem sypej nahoru!"
Sotva došla na odpočívadlo, zahlíédla ve dveřích obličej strýce Vernona.
"Pamatuj si - jestli jen cekneš..."
Rose po špičkách došla ke svému pokoji, vklouzla dovnitř, zavřela za sebou dveře a chystala se lehnou si na postel.
Potíž byla v tom, že už na ní někdo seděl.

Pro čtenáře Rose Potterové

15. května 2012 v 19:07 | Tenebris
Zdvím vás všechny, co čtete Rose Potterovou :) Chtěla jsem vám říct, že druhý díl bude, ale teď jedu na pár dní pryč, takže až v neděli nebo v pondělí (spíš v pondělí, doufám ale, že to stihnu u ž v neděli). Tak to je všechno, co jsem vám chtěla říct :)
Tenebris

Muž se dvěma obličeji

15. května 2012 v 19:03 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
Byl to Quirrell.
"To jste vy!" zalapala po dechu Rose. Quirrell se usmíval. Nevrózní tik mu z obličeje nadobro zmizel. "Ano, já," přisvědčil klidně. "Říkal jsem si, jestli se s vámi setkám, Potterová."
"Ale já myslela - myslela jsem, že Snape..." "Severus?" Quirrell se rozesmál chladným řezavým smíchem. "Ano, Severus na to vypadá, že? Vždycky mi bylo velice vhod, když obcházel kolem jako přerostlý netopýr. kdo by při pohledu na něj podezíral u-ubohého k-koktavého p-proferora Quirrella?"
Rose to ne a ne pochopit. To přece nemohla být pravda, to ne! "Ale Snape se mě pokusil zabít!" "Ne, to já. vaše přítelkyně Grangerová mě neúmyslně porazila, když při tom famfrpálovém zápasu spěchala podpálit Snapea. Jinak bych vás nespustil z očí: chybělo jen několik vteřin... Mohlo se mi to povést ještě dřív, nebýt toho, že Snape neustále mumlal protikouzlo, aby vás zachránil."
"Snape že mě chtěl zachránit?" "Samozřejmě," řekl Quirrell chladně. "Proč myslíte, že chtěl soudcovat váš zápas? Chtěl mě mít pod kontrolou. Stejně to bylo směné... nemohl jsem si nic dovolit, když tam byl Brumbál. Ano, Snape vás chtěl opravdu zachránit. Dokonce mi vyhrožoval, že si to se mnou vyřídí, pokud vám skřivím jediný vlas."
Rose na něj zírala s otevřenou pusou. Tak o ní se Snape tehdy večer bavil... ale proč?
Quirrell se zhluboka nadechl. "Snape už je na cestě sem. Myslí si, že vás ještě může zachránit. Jenže až sem dorazí, budu už já pryč a vy mrtvá," řekl Quirrell, luskl prsty a zčistajasna se odněkud objevily provazy a stáhly se Rose na rukou i na nohou.
"Jste příliš všetečná, než abych vás nechal žít. Už to, jak jste obcházela po škole v předvečer Všech svatých: musel jsem počítat s tím, že jste mě zahlédla, když jsem se šel podívat co hlídá Kámen."
"Takže toho trolla jste pustil dovnitř vy?"
"Samozřejmě - s trolly to opravdu umím. Určitě jste viděla, jak jsem si poradil s tím na cestě sem? Bohužel, zatímco všichni ostatní pobíhali po škole a hledali trolla, Snape, který mě už podezíral se vydal za mnou: a nejenže vás můj troll neumlátil k smrti, ale ta tříhlavá příšera ani nedokázala Snapeovi ukousnout nohu.
Teď v klidu počkejte, Potterová. Musím si prohlédnout tohle zajímavé zrcadlo."
Teprve v tu chvíli si Rose všimla zrcadla z Erisedu. "Tohle zrcadlo slouží jako klíč tomu, kdo chce najít Kámen," zamumla Quirrell. "Myslel jsem si, že tu Brumbál něco takového nastraží. Teď je ale v Londýně... a až se vrátí... budu už daleko odtud...
Už vidím Kámen a předávám ho svému pánovi... ale kde je?"
Rose zápasila s provazy, které ji poutaly, ale nepovolovaly. Musela zabránit Quirrellovi, aby se plně soustředil na zrcadlo.
"Před několika dny jsem vás slyšela, jak říkáte - myslela jsem, že vám Snape vyhrožuje..." "Čas od času," řekl smutně Quirrell, "pro mě není snadné plnit příkazy mého pána - je to velký černokněžník a já nemám dost sil..."
"Chcete snad říct, že tenkrát v té třídě byl s vámi?" vyjekla Rose "Je se mnou všude, ať jdu kamkoli," řekl Quirrell klidně. "Když se mi tenkrát nepodařilo ukrást Kámen u Gringottových, nesl to velice nelibě. A potrestal mě... rozhodl se, že na mě musí dohlížet víc a z větší blízkosti."
Potom už Rose Quirrella neslyšela. Vzpomínala na svůj první výlet do Příčné ulice - jak mohla být tak hloupá? Právě toho dne přece Quirrella viděla u Děravého kotle.
Quirrell jen tiše zaklel.
"Tomu nerozumím... je snad Kámen uvnitř zrcadla? Mám ho rozbít?"
Rose horečně uvažovala. Musela Kámen najít dříve než Quirrell. Takže když se teď podívám do zrcadla, uvidím sama sebe, jak jsem ho našla - a dozvím se, kde je ukrytý! Ale jak se tam dokážu podívat, aby si Quirrell neuvědomil, co mám v úmyslu?
Rose se začala posouvat k zrcadlu: Quirrell si jí nevšímal, jen pokračoval v samomluvě: "Co to zrcadlo vůbec dělá? K čemu slouží? Pomoz mi, Pane!"
K Rosinu zděšení mu odpověděl jakýsi hlas, který jakoby vycházel z Quirrella samotného. "Využij té dívky... té dívky..."
Quirrell se vrhl k Rose. "Ano - Potterová - pojďte sem."
Jednou jedinkrát tleskl a provazy zmizely. Rose pomalu vstala. "Pojďte sem," opakoval Quirrell. "Podívejte se do zrcadla a povězte mi, co vidíte."
Rose vykročila k němu.
Musí lhát, pomyslela si zoufale. Musí se podívat do zrcadla a a nalhat mu, že vidí něco jiného, to je všechno. Quirrell se pohyboval těsně za jejímy zády. Zavřela oči, postavila se před zrcadlo a znovu je otevřela.
Uviděla v zrcadle sama sebe. Okamžik na to se na ni obraz usmál, strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní krvavě rudý kámen. Pak obraz strčil Kámen zpátky do kapsy - a ve chvíli, kdy to udělal, ucítila Rose něco těžkého, co se octlo v její kapse. Jakýmsi neuvěřitelným způsobem se Kámen octl v její moci.
"No tak?" naléhal Quirrell. "Co vidíte?" Rose sebrala všechnu odvahu. "Vím se, jak stojím se svými rodiči. Usmívají se na mě."
Quirrell znovu zaklel.
"Uhněte," vyzval ji. Jak Rose ustoupila stranou, uvažovala, jestli to nemá zkusit a přes černé plameny utéct.
Neušla ani pět kroků, když se ozval jakýsi vysoký hlas, ačkoli Quirrell ani nepohnul rty.
"Lže ti... Ona ti lže..."
"Potterová, vraťte se!" rozkřikl se Quirrell. "Povězte mi pravdu. Co jste viděla?" "Počkej... já si s ní promluvím... z očí do očí..."
Rose si připadala, jakoby ji Ďáblovo osidlo přibylo na místě. Nebyla schpná pohnout jediným svalem a jen se zděšením sledovala, jak si Quirrell rozvazuje turban. Po chvíli turban dopadl na zem a profesor se pomalu otočil.
Rose si myslela, že asi omdlí. Tam, kde měl být Quirrellův zátylek, uviděla lidský obliče, nejhrůznější, jaký kdy v životě spatřila. Byl křídově bílý, zlobně v něm žhnuly rudé oči a místo nostích dírak měl dvě úzké štěrbiny jako had.
"Rose Potterorá..." zašeptal.
Rose se pokusila ustoupit o krok zpátky, ale nohy ji neposlouchaly.
"Vídíš co ze ze mě stalo?" řekl obličej. "Jen stín a pára... a tavru se mi dostane jen tehdy, když mohu s někým sdílet tělo... Naštěstí se vždycky najdou takoví, kteří jsou ochotni si mě pustit do svého srdce a mysli... Teď v posledních týdnech mě posílila krev jednorožce... sama si viděla, jak ji pro mě Quirrell v lese pije... a jakmile získám Elixír života, budu schopen si stvořit vlastní tělo... Nuže... proč mi nedáš ten Kámen, který máš v kapse?"
Takže to věděl. Rose se do nohou najednou vrátil cita klopýtala zpátky.
"Nebuď hloupá," pronesl obličej vztekle. "Líp, když si zachráníš život a přidáš se ke mně... nebo skončíš jako tvoji rodiče... Když umírali, prosili mě o slitování..."
"LHÁŘI!" rozkřikla se okamžitě Rose.
"Dej mi ten kámen..."
"NIKDY!"
Rose už se rozběhla ke dveřím v černých plamenech, Voldemort však vřískl "CYHŤ JI!" v příští vteřině ucítíla, jak jí Quirrellova ruka svírá zápěstí. Vzápětí jí jizvou prošlehla neproniknutelná boest, měla pocit, jakoby se jí hlava měla rozskočit. K jejímu překvapení však Quirrell její ruku pustil.. Bolest v hlavě polevila: Rose se prudce ototčila, aby zjistila, kam se Quirrell poděl, a uviděla ho, jak se hrbí bolestí a prohlíží si svoje prsty, které se mu rozpadaly.
"Chyť ji! CHYŤ JI!" zavřeštěl Voldemort znovu a Quirrell se na Rose vrhl, porazil ji na podlahu a oběma rukama jí stiskl hrdlo - Rose jizva pálila, že samou bolestí skoro neviděla - věděla však, co má dělat.
Zabořila mu ruku do obličeje. Quirrell zaječel, Rose se ho však pevně chytla za paži a držela se tak pevně, jak jen dokázala. Profesor křičel a snažil se Rose setřást, zatímco bolest v hlavě narůstala víc a víc - teď už vůbec nic neviděla - slyšela jen Quirrellovy zoufalé výkřiky a Voldemortovo ječení "ZABIJ JI! ZABIJ JI!" a ještě jeden hlas, které nevěděla odkud se vzal, vykřikl: "NE!" Rose se zdál povědmý, teď nad tím však nemohla uvažovat.
Cítila, jak ji nečí ruka od Quirella odtrhla, věděla, že prohrála, a pak už se propadala do tmy, dolů... dolů... dolů...
Něco zlatého se třpytilo hned nad ní. Zlatonka! Pokusila se ji chytit, nedokázala však pohnout rukama. Zamrkala. Vůbec to nebyla Zlatonka, nýbř něčí brýle. Zamrkala znovu a z mlhy nad ní se vynořila usmívající se tvář Albuse Brumbála.
"Dobré opoledne, Rose," řekl Brumbál. Rose na něj užasle upřela oči. A v tom se rozpoměla: "Kámen! byl to Quirrell, a má ten Kámen! Rychle..."
"Uklidni se, Rose, leccos jsi totiž zaspala," řekl Brumbál. "Quirrell žádný Kámen nemá."
"Ale kdo ho tedy má? Já-"
"Nerozčiluj se Rose, nebo mě madame Pomfreyová vyžene." Rose polkla a rozhlédla se. Uvědomila si, že je zřejmě na ošetřovně. Ležela v bíle povlečené posteli a na stolku vedle ní se tyčila hromada, která vypadala jako polovina cukrářství.
"Pozdravy od tvých přátel a obdivovatelů," usmál se Brumbál. "To, k čemu ve sklepení došlo mezi tebou a profesorem Quirrellem, je naprosté tajemství, takže to pochopitelně ví celá škola."
"Jak dlouho už tu jsem?"
"Tři dny. Panu Ronaldovi Weasleymu a slečně Grangerové spadne kámen ze srdce, až se dozvědí, že ses probrala, dělali si o tebe velké starosti."
"Ale ten Kámen..."
"Jak vidím, nedovolíš mi, abych odvedl řeč na něco jiného. Dobrá Kámen: Profesoru Quierrellovi se nepodařilo ti ho vzít: profesor Snape dorazil v čas, aby tomu zabránil, i když musím uznat, že ty sama sis počínala velice dobře.
"Takže on tam přišel? A co vy: našla vás Hermionina sova?" "Zřejmě jsme se minuli někde ve vzduchu. Jakmile jsem dorazil do Londýna, začalo mi být jasné, že ve skutečnosti bych měl být tam, odkud jsem odletě. Vrátil jsem se právě včas. Profesor Snape z tebe málem vytřásl duši, když tě od Quirrella odtrhl. Dorazil jsem pár minut po něm."
"Takže to byl on? A jak vytřásl duši?"
"No - mezi námi - řekněme, že nemá příliš obohacené zkušenosti s oživováním. Jednoduše, bál se, že přichází pozdě."
"Mnoho nechybělo, už dlouho bych před ním nedokázala Kámen bránit..."
"Nešlo o Kámen, Rose, ale o tebe - to vypětí tě málem zabilo. Na chvíli už jsme měli s profesorem Snapem strach, že jsi opravdu mrtvá. Pokud jde o Kámen, je s ním konec - zničil jsem ho."
"Zničil jste ho?" zeptala se Rose rozpačitě. "Ale váš přítel - Nicolas Flamel -"
"Takže ty víš i o Nicolasovi?" zeptal se Brumbál. Zdálo se, že ho to upřímě potěšilo. "Zjistilas opravdu všechno, viď? Nicolas a já jsme si o tom promluvili a dohodli jsme se, že to bude nejlepší.
"Ale to znamená, že on i jeho žena umřou, že ano?"
"Mají doma dost Elixíru, aby dali své všechny své záležitosti do pořádku, a potom - ano, potom zemřou." Když Brumbál spatřil výraz v Rosině tváři, usmál se.
"Někomu tak mladému jako ty to zní neuvěřitelně, ale pro Nicolase a Perenellu jako jít spát po velice dlouhém dni."
"Pane?" ozvala se po chvíli Rose. "Uvažovala jsem... i když je s Kamenem konec, Vol... chci říct Vy-víte-kdo..."
"Říkej mu Voldemort, Rose. Vždycky nazývej věci jejich pravým jménem."
"Ano, pane. Chci říct, že Voldemort se určitě pokusí vrátit nějak jinak, že? ještě s ním konec není?"
"Ne, Rose, s Voldemortem konec není. Ještě pořád je tam venku, nejspíš hledá něčí tělo, které by mohl sdílet... a jelikož není doopravdy na živu, nelze ho ani zabít.
Pane profesore, chtěla jsem se vás na něco zeptat... proč mě chtěl Voldemort vlastně zabít?"
"Bohužel, na to ti prozatím nemůžu odpovědět, Rose. Alespoň prozatím ne," řekl Brumbál. Rose ale měla ještě několik věcí, na které by se ráda zeptala.
"Ale proč se mě Quirrell nemohl dotknout?" "Tvá matka zemřela, aby tě zachránila. Pokud je na světě věc, kterou Voldemort nedokáže pochopit, je to právě láska.Pokud tě někdo miloval, jako tvoje matka, poskytne ti to navždy určitou ochranu. Máš to v sobě, ve vlastní kůži... právě proto se tě Quirrell plný nenávisti, chamtění a ctižádosti, on, který se dokázal podělit o vlastního ducha s Voldemortem, nemohl dotknout. Byla to pro něj hotová muka, dotknout se člověka chráněného něčím tak ušlechtilým."
"A co ten neviditelný plášť - víte, kdo mi ho poslal?" "Ano, ovšem. Tvůj otec si ho náhodou nechal u mě, a já jsem si myslel, že by se ti mohl hodit. Je to užitečná věc... v dobách, kdy tvůj otec žil tady, ji používal hlavně k tomu, aby se vplížil do kuchyně a ukradl tam něco k snědku," usmál se Brumbál.
"A pak je tu ještě něco..."
"Ven s tím."
"Quirrell řekl, že Snape - "
"Profesor Snape, Rose."
"Ano, ten - proč mě chtěl zachránit? Víte - připadalo mi, jako kdyby mě nenáviděl už od první chvíle, kdy jsem přišla do této školy."
"Řekněme, že profesor Snape měl jistou nevyřízenou záležitost s tvým otcem. Totiž, ti dva se nesnášeli. Byli jako ty a pan Malfoy. A navíc, tvůj otec udělal něco, co mu profesor Snape nikdy nedokázal odpustit."
"A co to bylo?"
"Zachránil mu život."
"Cože?"
"Ano," řekl Brumbál zasněně. "Zvláštní, jak lidé někdy uvažují, co říkáš? Profesor Snape se nedokázal smířit s tím, že je tvému otci zavázán... opravdu si myslím, že během letošního roku se tě tak usilovně snažil chránit, protože si říkal, že si tím vyrovná účty s tvým otcem. Pak už by mohl jen v klidu dál nenávidět jeho památku."
"A pak je tu ještě jedna věc, kterou bych ráda věděla."
"Už jenom jedna?"
"Jak se dostal Kámen ze zrcadla?"
"Vidíš, to jsem rád, že ses na to zeptala. To byl jeden z mých nejskvělejších nápadů - a mezi námi, to už něco znamená. Abys věděla, Kámen mohl získat jenom ten, kdo ho chtěl najít - najít, ale ne ho využít - ti ostatní by místo toho viděli sami sebe, jak vyrábějí zlato nebo pijí Elixír života. Můj vlastní mozek občas překvapí i mě. A teď už těch otázek bylo dost. Radím ti, aby ses pustila do toho cukroví. Ano, ovšem! Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak! V mládí jsem měl smůlu, že jsem narazil na jednu, která chutnala jako dřevo. Od té doby jsem v nich bohužel dost ztratil zálibu - ale když si vezmu jednu karamelovou, snad se mi nemůže nic stát, co říkáš?"
Usmál se a strčil si jednu fazolku do úst. Pak se zakuckal a řekl: "Ale ne! To byl vosk do uší!"

Madame Pomfreyová, která ošetřovnu vedla, byla sice milá, ale velice přísná dáma.
"Jenom pět minut," prosila Rose.
"V žádném případě!"
"Ale panu profesoru Brumbálovi jste to povolila..."
"Ano, jistě, protože je ředitel, a to je něco úplně jiného. Potřebujete odpočinek." "Vždyť odpočívám, vidíte přece, že ležím v posteli a vůbec. No tak, madame Pomfreyová..."
"Tak dobře," řekla. "Ale jenom pět minut." A pustila dovnitř Rona a Hermionu.
"Rose!"
Zdálo se, že by ji Hermiona nejradši znovu objala, Rose však byla ráda, že se ovládla, protože jí pořád hodně bolela hlava.
"Rose, my už jsme se báli, že - Brumbál vyhlížel tak ustaraně..."
"Mluví o tom celá škola," řekl Ron. "Co se doopravdy stalo?" Rose jim pověděla všecko: o Quirrellovi: o zrcadle: o Kameni a Voldemortovi.
"Takže s Kamenem je konec?" zeptal se nakonec Ron. "A Flamel prostě umře?"
"To jsem řekla také, ale Brumbál je přesvědčen - jak to bylo přesně? - že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství."
"Vždycky jsem říkal, že mu šplouchá na maják," prohlásil Ron.
"A jak to bylo s vámi?" zeptala se Rose.
"Já jsem se vrátila zpátky bez potíží," řekla Hermiona. "Vzala jsem s sebou i Rona a pak jsme běželi k sovinci, abychom poslali zprávu Brumbálovi, ale potkali jsme ho ve vstupní síni - už všechno věděl - a jenom řekl: Rose šla za ním, že? a utíkal do třetího poschodí."
"Poslechni, zítra už musíš vstát a přijít na hostinu na konec školního roku. Všechny body jsou už rozdělené a zvítězil samozřejmě Zmijozel - nebyla jsi na posledním zápasu ve famfrpálu, a bez tebe nás Havraspár úplně převálcoval - ale večeře bude stát za to."
V tu chvíli vtrhla dovnitř madame Pomfreyová. "Už jste tu málem čtvrt hodiny, a teď VEN!" řekla rázně.

Další den se Rose cítila jako zase úplně zdravá. Hlava už ji nebolela, a o jizvě, kterou měla na čele ani nevěděla.
"Chci jít na slavnost," řekla madame Pomfreyové, když jí urovnávala její krabice s cukrovím. "To už mohu, že ano?"
"Profesor Brumbál říkal, že smíte jít," řekla s nakrčeným nosem, jakoby si podle jejího názoru profesor Brumbál vůbec neuvědomoval, jak nebezpečné takové hostiny mohou být. "A máte tu další návštěvu."
"Výborně," řekla Rose. "A kdo to je?"
při její otázce se dovnitř vsoukal Hagrid. Posadil se vedle Rose, podíval se na ni a pak se rozplakal.
"To všecko - je - moje - zatracená - chyba!" vzlykal. "To já řek tomu syčákovi, jak projít kolem Chloupka! Já mu to řek! A ty si mohla bejt po smrti! Všecko skrz jedno dračí vejce! V životě už si nedám ani kapku! Měli by mě vyhodit, abych musel někde žít jako mudla!"
"Hagride!" řekla Rose a zděšeně se dívala, jak obrem cloumá zármutek a výčitky svědomí. "Hagride, stejně by se to nějak dozvěděl, protože mluvíme o Voldemortovi: býval by se to dozvěděl, i kdybys mu to neřekl."
"Mohla si bejt po smrti!" vzlykal dál Hagrid. "A neříkej to méno..."
"Jmenuje se Voldemort a já mu tak budu říkat, protože se toho jména nebojím," prohlásila Rose. "Hlavu vzhůru Hagride: Kámen jsme zachránili a je s ním konec. Voldemort už ho nemůže použít. Vezmi si čokoládovou žabku, mám jich spoustu."
Hagrid si otřel nos hřbetem ruky a řekl: "Teď si mi něco připomněla. Mám pro tebe dárek. Brumbál mně včera dal celej den volno, abych to zařídil. Samosebou mně spíš měl vyhodit - ale mám pro tebe todle."
Vypadalo to jako pěkná, v kůži vázaná kniha. Rose ji zvědavě otevřela. Byla plná kouzelnických fotografií a z každé stránky se na ni usmívali matka a otec.
"Poslal sem sovy ke všem jejich bejvalejm spolužákům a poprosil sem je vo fotky. Věděl sem, že ty žádný nemáš. Líbí se ti to?"
Rose ze sebe nedostala ani slovo, ale Hagrid jí rozuměl.

Když Rose dorazila na hostinu na konec školního roku, byla už Velká síň plná. Přišla později, protože madame Pomfreyová stále trvala na tom, že ještě zkontroluje její zdravotní stav. Velká síň byla vydobena v barvách Zmijozelu a za čestným stolem visela obrovská vlajka, na které byl zmijozelský had.
Když Rose vešla, v síni to zašumělo. Rose došla k nebelvírskému stolu, vklouzla na židli mezi Ronem a Hermionou a dělala, jakože nevidí, když studenki kolem vstávají a dívají se na ni.
Okamžik na to dorazil naštěstí Brumbál a šuškání v síni ustalo.
"Další rok za námi!" řekl Brumbál vesele. "A teď dovolte starému člověku, aby vás ještě chvíli obtěžoval otřepanými žvásty, než se pustíme do naší lahodné hostiny. Jaký to byl rok, jenž právě končí! Doufám, že máte v hlavách o trochu víc, než jste měli... a máte před sebou celé léto, aby se vám z nich všechno zase patřičně vykouřilo, než začnete další školní rok...
Pokud vím, teď je na čase udělit školní pohár, a s body se to má následovně: na čtvrtém místě je Nebelvír se třemi sty dvanácti body: třetí je Mrzimor s třemi sty padesáti dvěma: Havraspár má čtyři sta dvacet šest bodů, a Zmijozel čtyři sta sedmdesát dva."
Od stolu, kde seděli studenti ze zmijozelské koleje, zazněl bouřlivý jásot. Rose viděla, jak Malfoy tluče svou číší o stůl: při tom pohledu se jí zvedal žaludek.
"Nicméně," řekl Brumbál, "musíme ještě vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech."
V síni se rozhostilo ticho a studentům ze Zmijozelu se vytratil úsměv z tváří.
"Ehm," řekl Brumbál. "Na poslední chvíli musím ještě udělit pár bodů. Okamžik. Ano..."
"Za prvé - panu Ronaldu Weasleyovi..." Ron zrudl. Vypadal jako ředkvička, která má úpal.
"... za nejlepší šachovou partii, jakou Bradavice viděly za dlouhá léta, uděluji Nebelvíru padesát bodů." Jásot nebelvírského stolu málem nadzvihl očarovaný strop: dokonce i hvězdy nahoře jako by se zachvěly. Slyšeli Percyho, jak říká ostatním prefektům: "To je můj brat, chápete? Můj nejmladší bratr! Dokázal projít přes obří šachy profesorky McGonagallové!"
Konečně zas bylo ticho.
"Za druhé - slečně Hermioně Grangerové... za to, že tváří v tvář ohni dokázala použít chladnou logiku, uděluji Nebelvíru padesát bodů."
U nebelvírského stolu byli všichni bez sebe radostí - rázem měli o sto bodů víc!
"Za třetí - slečně Rose Potterové..." řekl Brumbál. V místnosti se rozhostilo hluboké ticho. "...za pevné nervy a mimořádnou odvahu uděluji Nebelvíru šedesát bodů."
Síní zaburácel ohlušující řev. Těm, kteří stačili sčítat, zatímco hulákali do ochraptění, bylo jasné, že Nebelvír dohnal Zmijozel - kéž by jim dal Brumbál jen o jeden bod navíc!
Brumbál zvedl ruku a v síni zavládlo ticho.
"Jsou různé druhy statečnosti," pronesl Brumbál s úsměvem. "Potřebujeme hodně statečnosti, abychom se postavili svým nepřátelům, stejně tolik ale i k tomu, abychom se postavili svým přátelům. Uděluji tudíš deset bodů panu Nevillu Longbottomovi."
Pokud by v tu chvíli stál někdo venku před Velkou síní, mohl by si myslet, že uvnitř něco vybuchlo: tak hlasitý byl povyk, jenž zazněl od nebelvírského stolu. Rose, Ron a Hermiona vstali, křičeli a jásali, zatímco Neville, bledý jako stěna zmizel pod hromadou studentů, kteří ho objímali. Až dosud nikdy nezískal pro Nebelvír ani jeden bod.
"Což znamená," křikl Brumbál do bouřlivého potlesku, protože i studenti Mrzimoru a Havraspáru oslavovali porážku Zmijozelu, "že musíme poněkud změnit výzdobu."
Tleskl rukama a během vteřiny se zelené závěsy změnily v nachové a stříbro se proměnilo ve zlato: veliký zmijozelský had zmizel a místo něj se tyčil nebelvírský lev. Snape s děsivým, nuceným úsměvem potřásal rukou profesorce McGonagallové. Zachytil Rosin pohled a ta okamžitě pochopila, že Snapeovy pocity vůči ní se ani trochu nezměnily. Nedělala si s tím těžkou hlavu: zdálo se, že v příštím roce se vše vrátí do normálu.
Byl to nejlepší večer, jaký Rose kdy zažila - ještě lepší, než když vyhráli ve famfrpálu, než Vánoce a než tenkrát, kdy omráčili horského trolla... Věděla, že na dnešní večer nikdy, nikdy nezapomene.

Rose málem zapomněla, že se mají vyhlásit výsledky zkoušek, ale oznámili jim je. Všichni z prvního ročníku prošli. Dokonce i Neville se nějak prokousal do druhého ročníku. Nejlepší byla samozřejmě Hermiona.
A pak najednou zely jejich skříně prázdnotou, kufry měli zbalené a našli dokonce i Nevillova žabáka. Všichni studenti dostali písemné sdělení, že během prázdnin nesmějí používat kouzla. Hermiona z toho byla nešťastná, protože si přez prázdniny nemohla opakovat kouzla.
Cesta zpátky byla skvělá. Bavili se, smáli se, zatímco krajina kolem stále ubíhala.
Když vlak dorazil na nástupiště devět a tři čtvrtě, trvalo hodnou chvíli, než ho všichni opustili. Hlídač vždy pouštěl po dvojicích: bylo by totiž podezřelé, kdyby se ze zdi najednou vylalily stovky lidí.
"Musíte v létě přijet - obě dvě," řekl Ron. "Pošlu vám sovu."
"Díky," řekla Rose. "Budu potřebovat něco, na co bych se těšila."
Ostatní do nich vráželi, jak postupovali k bráně, která vedla zpět do světa mudlů. Někteří ještě volali:
"Ahoj, Rose!"
"Potterová, nashle!"
"Ještě pořád jsi slavná!" zazubil se Ron. "Tam, kam teď jedu, slavná nebudu, to se spolehni," řekla Rose.
Všichni tři prošli přepážkou společně. Na druhé straně stála paní Weasleyová. "Tak co, měli jste letos napilno?" zeptala se.
"To tedy měli," řekla Rose. "Děkuji za fondán a za svetr, paní Weasleyová."
"To byla maličkost, drahoušku."
"Tak co, můžeme jet?"
To byl strýc Vernon. Vůbec se za ten rok nezměnil, pomyslela si Rose. Za ním stála teta Petunie a Dudley, který se tvářil vyděšeně, jakmile Rose zahlédl. Pak se všichni tři vydali k autu a Rose se ještě zastavila na pár slov s hermionou a Ronem.
"Tak se během léta uvidíme!"
"Doufám, že budeš mít - ehm - pěkné prázdniny," řekla Hermiona a nejistě se ohlédla za strýcem Vernonem.
"To tedy budu," kývla Rose a Rona i Hermionu překvapil široký úsměv v její tváři. "Oni nevědí, že doma nesmíme provozovat kouzla. Počítám, že letos v létě si s Dudleym užiju spoustu legrace..."

Padacími dveřmi a ještě dál

14. května 2012 v 14:02 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
V příštích letech si Rose nedokázala vybavit, jak složila všechny ty zkoušky, když každou chvíli čekala, že se rozletí dveře a dovnitř vpadne Voldemort. Dny se vlekly jeden za druhým a nebylo pochyb, že za zamčenými dveřmi je Chloupek stále na živu a při síle.
Bylo úmorné vedro, hlavně ve velké učebně, kde skládali zkoušky.
Jako poslední zkládali zkoušku z z dějin čar a kouzel. Ještě hodinu museli odpovídat na otázky, a pak je čekalo volno - volno po celý nádherný týden, neý budou vyhlášeny výsledky zkoušek.
"Bylo to snažší, než jsem myslela," mínila Hermiona, když se připojili k houfu studentů, který se řítil ven do krásného slunečného dne. "Vůbec jsem se nemusela učit o Řádu chování vlkodlaků z roku 1637 ani o povstání Elfrika Horlivého.
Všichni tři se vydali k jezeru, kde se posadili na dřevěnou lavičku pod stromem. "Už si nemusíme nic opakova," vydechl šťastně Ron. "Měla by ses tvářit veseleji, Rose. Teď máme celý týden, než se dozvíme, jak jsme to zvrtali."
Rose si mnula čelo.
"Ráda bych věděla, co to má znamenat," povzdechla si. "Ta jizva mě nepřestává bolet. Už se mi to stávalo dřív, ale ne tak často."
"Zajdi za madame Pomfreyovou," radila Hermiona. "Nejsem nemocná," namítla Rose. "Myslím, že je to varování... znamení, že se blíží nebezpečí."
Hagrid by přece Brumbála nikdy nezradil, přemýšlela. Hagrid by nikdy nikomu neřekl, jak projít kolem Chloupka... nikdy... ale-
V tu chvíli byla na nohou. "Kam jdeš?" zeptal se Ron ospale. "Právě mě něco napadlo," odpověděla Rose, bledá jako stěna. "Musíme hned teď za Hagridem."
"A proč?" vyhrkla Hermiona a vyskočila také, aby o něco nepřišla. Všichni tři se bez jakéhokoli vysvětlování rozběhli k Hagridově hájence.
Hagrid seděl před hájovnou: loupal do velké mísy hrášek. "Nazdar," řekl a usmíval se na ně. "Dáte si něco k pití?" "Ne, děkujeme, Hagride. Máme naspěch, ale přišli jsme se na něco zeptat: pamatuješ na ten večer, kdy jsi vyhrál Norberta? Jak vypadal ten cizinec, se kterým jsi hrál karty?"
"To nevím," řekl Hagrid lhostejně, "poněvač si nesundal kápi." Když viděl, jak ohromeně se všichni tři tváří, povytáhl obočí. "Tak divný to zase není. U Prasečí hlavy - tak se menuje ta hospoda dole ve vsi - potkáte spoustu všelijakejch lidí. Co já vím, moh to bejt nějakej obchodník s drakama. Do tváře sem mu vůbec neviděl, poněvač měl celou dobu na hlavě kápi."
"A o čem jsi s ním mluvil, Hagride? Zmínil ses vůbec o Bradavicích?"
"Možná že na to přišla řeč..." přemýšlel Hagrid. "Von se ptal co dělám a já na to, že hajnýho a že se starám vo zvířata. On se zeptal, jestli to s drakem zvládku a já mu řek, že po Chloupkovi to s drakem bude lebeda."
"A co on - zajímal se o Chloupka?" zeptala se Rose a snažila se mluvit klidně. "No to jo... kolik potkáte tříhlavejch psů i tady, kolem Bradavic? Tak sem mu řek, že s Chloupkem je to úplná hračka, když víte, jak ho uklidnit, stačí mu něco zahrát a von v tu chvíli usne..."
Naráz se Hagrid tvářil zděšeně. "To sem vám ale neměl říkat!" vyhrkl. "Zapomeňte na to, co sem řek - počkejte, kam dete?"
Rose, Ron a Hermiona mezi sebou nepromluvili jediné slovo, dokud nestáli ve vstupní síni.
"Musíme jít za Brumbálem," prohlásila Rose. "Hagrid tomu cizinci prozradil, jak projít kolem Chloupka, a pod tou kápí byl buď Snape, nebo Voldemort. Doufám jen, že nám Brumbál uvěří. Kde má vůbec pracovnu?"
Rozhlíželi se, jakoby doufali, že spatří šipku, která jim ukáže cestu. místo toho však spatřili profesorku McGonagallovou, která k nim rázně kráčela. "Co vy tři děláte tady uvnitř?" zeptala se ostře. V rukou nesla obrovský stoh knih. "Chceme mluvit s profesorem Brumbálem," prohlásila Hermiona. "Vy chcete mluvit s profesorem Brumbálem?" opakovala profesorka, jakoby chtěli provést něco velice podezřelého. "A proč?"
"Vlastně je to důvěrné," prohlásila Rose, ale hned toho litovala. Profesorka mcGonagallová se zatvářila ještě přísněji a řekla: "Profesor Brumbál je už deset minut pryč," pronesla chladně. "Dostal spěšnou sovu z Ministerstva kouzel a ihned odletěl do Londýna." "Je pryč?" řekla Rose zoufale. "Právě teď?"
"Profesor Brumbál je významný kouzelník, Potterová, a jeho čas je tuze drahý..."
"Ale tohle je důležité!" "To, co mu chcete říct, je důležitější než Ministerstvo kouzel, Potterová?" "Víte, paní profesorko," řekla Rose a odložila všechnu opatrnost, "jde totiž o Kámen mudrců..."
Tohle profesorka McGonagallová nečekala. Knihy, které držela v náručí, jí spadly na zem, profesorka je však nezdvihla, tak se do toho dala Rose a podala jí je zpět.
"Jak to, že víte o..." vykoktala. "Paní profesorko, já myslím, že Sn... že někdo ho chce ukrást." Podívala se na ně napůl ohromeně, napů podezíravě.
"Profesor Brumbál se vrátí zítra," prohlásila nakonec. "Nevím, jak jste se o Kameni dozvěděli, ale ujišťuji vás, že je v bezpečí. Doporučuji vám, abyste šli všichni tři ven a užívali si sluníčka," řekla profesorka a odkráčela.
"Bude to dnes večer," řekla Rose, jakmile byla profesorka z doslechu. "Snape dnes večer projde padacími dveřmi. Ví už všechno, co potřebuje a teď je z cesty i Brumbál. Ten vzkaz poslal určitě Snape, vsadím se, že se na Ministerstvu budou divit, až se tam Brumbál objeví."
"Ale co můžeme..." Hermiona vyjekla a Rose s Ronem se otočili: za nimi stál Snape.
"Dobré odpoledne," řekl přívětivě. Všichni tři se na něj upřeně podívali. "neměli byste zůstávat uvnitř, když je venku tak krásně," pronesl s podivně křivým úsměvem. "My jsme totiž..." začala Rose, i když nevěděla, co říct. "Měli byste být opatrnější," řekl Snape. Když se tu takhle potloukáte, někomu se to může zdát být... podezřelé. A Nebelvír už si opravdu nemůže dovolit ztrácet další body, co říkáte?"
Venku na kamených schodech se Rose obrátila k ostatním. "Dnes večer půjdu, a pokusím se dostat kolem Chloupka. Snad najdu Kámen dřív než on."
"Ty ses zbláznila!" řekl Ron.
"To přece nemůžeš!" namítla Hermiona. "Vždyť tě vyloučí!" "A CO MÁ BÝT?" rozkřikla se Rose. Jestli se Voldemort vrátí, už nebudou žádné Bradavice, ze kterých by mě vyloučili! A nebo z nich bude škola černé magie a já budu mrtvá, protože první, co Voldemort udělá bude to, že mě zabije! Tak to alespoň zkusím!"
"Máš pravdu," špitla Hermiona. "Vemu si neviditelný plášť. ještě štěstí, že jsem ho dostala zpátky," řekla Rose. "Ale vejdem se pod něj všichni tři?" přemýšlela Hermiona.
"Jak to myslíš - všichni tři?" "Přeci si nemyslíš, že tě necháme jít samotnou?" namítl Ron.

Rose s sebou vzala i flétnu, když šla pro plášť. Rozhodla se, že ji použije na Chloupka - zpívat se jí moc nechtělo. Vratila se do společenské místnosti, kde už čekali Ron a Hermiona. "Myslím, že bychom měli vyzkoušet, jestli se pod plášť vejdeme všichni, než..."
"Co tady děláte?" ozval se nějaký hlas, a zpoza jednoho křesla vylezl Neville, v ruce pevně svíral hůlku. "Vy už zase jdete ve," řekl. "Já vás nepustím!" a s těmito slovy se postavil před portré, aby jim zatarasil cestu.
"Neville," ozvala se Hermiona. "Vážně mě to mrzzí, opravdu." A zdvihla hůlku.
Petrificus totalus!" vykřikla a Neville zuhl a nehybně spadl na zem.

Když dorazili na místo, dveře k Chloupkovi byly pootevřené. "A máme to, Snape už kolem Chloupka prošel."
Vešli dovnitř a spatřili něco u Chloupkových nohou. "Co to je?" zeptala se Hermiona. "Vypadá to, jako harfa," řekl Ron. "Tu tady zřejmě nechal Snape."
V tom harfa přestala hrát a Chloupek se začal probírat. Rose si rychle přiložila flétnu k ústům a začala hrát. Psovi začala opět padat hlava a za pár okamžiků už tvrdě spal.
"Ne, abys přestala hrát," varoval Rose Ron. Ron s Hermionou otevřeli padací dveře, zatímco Rose hrála na flétnu. "Chceš jít první, Hermiono?" "Ne, nechci!" Ron se podíval dolů. "Co tam vidíš?" zeptala se úskostně Hermiona. "Vůbec nic- jenom tmu - a nemáme po čem slézt. Musíme prostě skočit dolů."
Rose na ně zamávala, aby upoutala jejich pozornost a pak ukázala na sebe. "Ty chceš jít první? Opravdu?" zeptal se Ron a Rose přikývla. Rychle podala Hermioně flétnu, aby mohla hrát.
"Jestli se mi něco stane, nelezte za mnou. Jděte ihned do sovince a pošlete Brumbálovi Hedviku. Rozuměli jste?" Oba dva přikývli.
"Tak ahoj za minutku... aspoň doufám..."
Pak se Rose pustila. Cítila, jak kolem ní sviští studený vzduch a padala, padala, padala.
ŽUCH. S podivným tlumeným zvukem dopadla na něco měkkého. "Jsem v pořádku! Můžete jít za mnou!" křičela do malého čtverečku světla nahoře. Všude kolem ní byla tma. Za okamžik vedle ní dopadl někdo další. "Rose, jsi tady?" "To jsi ty, Rone? Musíme počkat na Hermionu."
hudba nahoře utichla a za pár vteřin už vedle nich přistála i Hermiona. "Musíme být celé míle pod školou," řekla. "Ještě štěstí, že je tu ta rostlina," řekl Ron, když všichni tři rozsvítili své hůlky. "Štěstí?" vyjekla Hermiona a uskočila ke stěně. To je Ďáblovo osidlo, jen se na sebe podívejte!" Rose a Ronovi už rostlina spoutala nohy, aniž by si toho všimli. "Nehýbejte se!" nařídila jim. "Ďáblovo osidlo... miluje tmu a vlhko..." vzpomínala Hermiona. "Tak rozdělej oheň! Rychle!" lapala po dechu Rose. "Ano - ovšem - jenže tu nemám žádné dříví!" vykřikla Hermiona a lomila rukama.
"COPAK SES POMÁTLA?" zahulákal Ron. "JSI ČARODĚJKA, NEBO NE?" "Abych nebyla," ohradila se Hermiona a vyslala proti rostlině proud plamínků. Po pár vteřinách se roztlina odvinula od jejich těl a oba byli zase volní.
"Tudy," řekla Rose a všichni zamířili k dalším dveřím. "Neslyšíte nic?" zeptal se Ron. Rose se zaposlouchala. Zpoza dveří jakoby slyšela tiché šustění a cinkání.
"Myslíte, že je to nějaký duch?" "Já nevím... mě to zní jako křídla."
Otevřeli dveře. Octli se v osvětlené komnatě, plné malých létajících klíčů. Naproti byly další dveře. "Myslím, že abychom prošli, musíme chytit klíč a odemknout si," uvažovala Hermiona. "Já to udělám," nabídla se Rose. Věděla, že jako chytačka je teď na řadě. U dveří stálo koště. Rose na něj nasedla a vznesla se do vzduchu. "Jenže který to je?" zeptala se. "Jsou jich stovky!"
Hermiona se zadívala na zámek u dveří. "Hledej větší staromódní klíč, nejspíš stříbrný, jako je ta klika." Rose se chvíli rozhlížela. "To je on! Vidím ho!" zaradovala se a rozletěla se za klíčem. Nebylo lehké ho chytit, ale asi po deseti minutám to dokázala. Přistála zpátky na zemi a trčila klíč do zámku. "Připraveni?" zeptala se. "Připraveni," kývli Ron i Hermiona a Rose otevřela dveře.
V místnosti byla taková tma, že neviděli vůbec nic: až když vešli dovnitř, celou komnatu náhle zalilo světlo a odhalilo jim ohromující podívanou. Stáli na okraji obrovské šachovnice. Rose, Ronovi i Hermioně přeběhl mráz po zádech, když si všichni uvědomili nepříjemnou pravdu, kterou za okamžik Ron vyslovil, a tak ji přivedl do reality: "Musíme vyhrát nad bílýma figurama," prohlásil a naprázdno polkl. "Rone," oslovila ho Rose. "Myslím, že bys nám měl říkat, co máme dělat." Hermiona přikývla.
"Tak dobře," souhlasil Ron. "Ty, Rose se postav místo tamhletoho střelce a ty, Hermiono, jdi rovnou vedle ní místo té věže." "A co ty?" "Já budu jezdec," řekl Ron. Černé figury je nejspíš slyšely, protože střelec, věž a jeden jezdec se uklidili mimo šachovnici.
O patnáct minut později to pro ně nevypadalo dvakrát nejlépe. Bílé figury odtahovaly černé na hromadu, ovšem Ron jim to vracel. za chvíli byla hromada bílých figur o něco větší než černých.
"Už tam skoro jsme," zamumlal Ron. "Počkejte - teď si to musím poříádně rozmyslet..." Bílá dáma k němu otočila svou prázdnou tvář. "Ano," řekl ron tiše. "To je jediný způsob... musí mě vzít..." "TO NE!" vykřikly Rose a Hermiona.
"Tohle jsou šachy!" vyštěkl Ron. "Musí se něco obětovat! popojdu dopředu a ona mě vezme, ale ty budeš mít možnost dát králi mat, Rose!"
"Ale-"
"Chceš se zbavi Snapea, nebo ne?"
"Rone-"
"Podívej, jestli si nepospíšíš, bude Kámen jeho!" Nic jiného se nedalo dělat. "Připraveni?" zvolal Ron, bledý v obličeji, ale rozhodnutý. "Takže já jdu - a až vyhrajete, ne abyste se tu zdržovaly!"
Postoupil dopředu a bílá dáma se na něj vrhla. Zasadila mu kamennou paží důkladnou ránu do hlavy a Ron se zhroutil. Hermiona vykřikla, ale zůstala stát na místě - a bílá dáma odvlekla Rona z šachovnice.
Rose se třásla kolena, postoupila však o tři pole doleva. Bílý krá si sundal korunu a hodil ji Rose k nohám. Zvítězili. Šachové figury se jim ukloniy a ustoupily, aby mohly Rose s Hermionou projít.
"Ale co když je..." "Ron bude v pořádku," prohlásila Rose pevně, aby přesvědčila sama sebe. "Co myslíš, že nás čeká teď?"
"Už jsme měli tu čest s kouzlem profesorky Prýtové - to bylo Ďáblovo osidlo - klíče určitě očarova Kratiknot - McGonagallová proměnila šachové figury, aby byly živé - takže ještě profesor Quirrell a Snape." "To se máme na co těšit," prohlásila Rose a její hlas ironií přímo přetékal.
Dorazily k dalším dveřím. "Můžeme dál," řekla Hermiona a otevřela dveře. V okamžiku, kdy to udělala, ucítily taková puch, že jim až slzely oči. Přidržely si hábity před obličejem a uslzenýma očima spatřily na zemi ležícího trolla, ještě většího, než byl ten, kterého přemohli v předvečer Všech svatých.
"To jsem ráda, že s tímhletím zápasit nemusíme," poznamenala Rose, když obezřetně přeskočily jednu z jeho obrovských nohou. "Prosím tě, pojď, tady se nedá dýchat.
Otevřely další dveře. Obě se bály otevřít oči, když to však udělaly, nic děsivého tam nebylo. Byl tam jen stolek, na kterém bylo sedm lahví.
"Tohle si určitě vymyslel Snape," řekla Rose. "Co máme dělat?" Překročily práh - a ve dveřích za nimi okamžitě vyšlehly plameny. Nebyl to však obyčejný oheň, tenhle měl nachovou barvu. Současně vyšlehly i černé plameny ve dveřích, které vedly dál. Byly v pasti.
"Podívej!" Hermiona uchopila svitek papíru, jenž ležel vedle lahví. Rose jí nahlížela přes rameno a četla:
Od této chvíle tě čeká jen nebezpečí,
dvě z nás ti pomohou - ta menší či ta větší.
Jedna ze všech ti umožní pokračovat,
druhá tě vrátí zpátky a musíš začít znova.
Jen víno z kopřiv dvě z nás lahví mají v sobě,
ze tří-li upiješ, octneš se v černém hrobě.
Vyber si, nechceš-li na věky zůstat tady,
a abys uspěl spíš, dáme ti čtyři rady:
Za prvé, i když jed se přiznat barvu bojí,
nalevo od vína vždy aspoň jeden stojí.
Za druhé, liší se láhve na konci řady,
na cestě dopředu však od nich nechtěj rady.
Za třetí, vždycky sic odlišnou míru mají,
obr ni trpaslík jed ale neskrývají.
Za čtvrté, ta druhá zprava i zleva tají,
obě dvě stejnou chuť, byť odlišné se zdají.

Hermiona si hlasitě oddechle a Rose ke svému úžasu zjistila, že se usmívá: ona sama by v tu chvíli udělala cokoli, jen tohle ne.
"Výborně,ů řekla Hermiona. "Tohle nejsou žádná kouzla, nýbrž logika. Spousta těch největších kouzelníků neměla v hlavě ani za mák logiky: ti všichni by tu uvázli navždy.
"Ale my tu uvázneme taky, nebo snad ne?" "To víš, že ne," řekla Hermiona. "všechno co potřebujeme, je na tomhle papíru. Sedm lahví: ve třech je jed: ve dvou je víno: jedna nás bezpečně provede černým ohněm a jedna nás vrátí zpátky tím nachově rudým." "Ale jak poznáme, kterou máme vypít?" "Počkej minutku."
Hermiona si papír přečetla několikrát za sebou. "Už to mám," prohlásila. "Ta nejmenší nás provede černým ohněm - dál za Kamenem."
Rose si prohlížela malou lahvičku. "V té je dost tam pro jednu z nás," řekla. "Je v ní sotva doušek." Podívaly se na sebe. "A která tě vrátí zpátky?" Hermiona ukázala na kulatou láhev na konci řady.
"Tu vypij ty," řekla Rose. "Vem Rona, v místnosti s klíči si vemte koště - s ním se dostanete padacími dveřmi a kolem Chloupka - a pak jděte rovnou do sovince a pošlete Hedviku Brumbálovi. Já se pokusím Snapea chvíli zdržet, ale měřit se s ním opravdu nemůžu."
"Ale Rose - co když je s ním Ty-víš-kdo?"
"Tak mu pořádně vynadám za to, že mi zabil rodiče," řekla Rose. "A navíc - už jednou jsem měla štěstí, ne?" ukázal na svou jizvu Rose.
Hermiona Rose objala. "Rose, jsi velká čarodějka, abys věděla," řekla. "Nejsem tak dobrá, jako ty," odpověděla Rose. "?! Jenom knížky! A to jsem si myslela, že jsem chytrá! Jsou důležitější věci - přátelství, srdečnost a... prosím tě, Rose, dávej na sebe pozor!"
"Vypij to první," řekla Rose a Hermiona se lektvaru důkladně napila. "Rychle běž, než to přestane působit."
"Mnoho štěstí - dávej na sebe pozor..."
"BĚŽ!"
hermiona se otočila a prošla nachovými plameny. Rose se zhluboka nadechla a uchopila nejmenší lahvičku. Potom se otočila k černým plamenům a lahvičku vyprázdnila. Postavila ji zpátky a vykročila: dodala si odvahy a viděla, jak ji olizují černé plameny, ale nic necítila. A pak byla náhle na druhé straně, v poslední komnatě.
Někdo tam už byl, ale nebyl to Snape. Dokonce to nebyl ani Voldemort.

Zapovězený les

13. května 2012 v 9:32 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
Hůř už na tom být opravdu nemohly. Filch je zavedl do kabinetu profesorky McGonagallové v prvním poschodí, kde teď jen seděly a čekaly: nepromluvily mezi sebou ani slovo. Hermiona se celá třásla. Rose se honily hlavou výmluvy - jedna nesmyslnější než druhá. Neměla nejmenší tušení, jak se tentokrát dostanou z maléru. Jak mohly být tak hloupé a zapomenout plášť?
Opravdu si Rose myslela, že hůř na tom být nemohou? Tak to se šeredně mýlila. Když se objevila profesorka McGonagallová, vedla totiž s sebou i Nevilla.
"Rose!" vyrazil ze sebe Neville, jakmile je obě uviděl. "Pokoušel jsem se tě najít, abych tě varoval, slyšel jsem, jak Malfoy říká, že tě chytí, a tvrdil, že máš dra..."
Rose divoce zavrtěla hlavou, aby byl zticha, jenže profesorka McGonagallová to postřehla. Jak se teď nad třemi žáky tyčila, zdálo se, že oheň začne chrlit spíš ona, než Norbert.
"Něco takového bych do nikoho z vás v životě neřekla! Pan Filch tvrdí, že jste byly nahoře na astronomické věži. Jedna hodina po půlnoci. Vysvětlete mi to!"
Poprvé za celou dobu ve škole nedokázala Hermiona odpovědět na otázku, kterou jí položil někdo z učitelů. Upřeně hleděla na zem, nehybná jako socha.
"myslím, že je mi dost jasné, co se stalo," prohlásila profesorka McGonagallová. "Napovídaly jste Dracovi Malfoyovi nějakou báchorku o drakovi, abyste ho dostaly z postele a přivedly ho do maléru. Toho jsem už chytila. Nejspíš si myslíte, jaká je to legrace, když tu báchorku slyšel i tadyhle Longbottom a uvěřil jí také."
Rose zachytila Nevillův pohled a snažila se mu beze slov sdělit, že to není pravda, protože Neville se tvářil ohromeně a ukřivděně. Chudák Neville - Rose věděla, jak se musel přemáhat, když se je po tmě pokoušel najít, aby je varoval.
"Ani nevíte, jak jste mě zklamaly," prohlásila profesorka. "Za jedinou noc čtyři žáci, kteří nejsou v posteli!" Něco takového jsem ještě nezažila. O vás, slečno Grangerová, jsem si myslela, že máte víc rozumu: a co se vás týče, slečno Potterová, myslela jsem si, že vám na Nebelvíru záleží víc. Všichni tři dostanete trest - ano pane Longbottome, vy také, nic vám nedalo právo, toulat se po škole v tuto noční hodinu. A Nebelvíru odečítám padesát bodů.
"Padesát?" vyjekla Rose - tím by přišli o první místo. "Padesát za každého," prohlásila profesorka McGonagallová a ztěžka dýchala.
"Paní profesorko - prosím vás..."
"To přece nemůžete..."
"Neříkejte mi, co můžu a co ne, Potterová. A teď všichni zpátky do postele. V životě jsem se za žáky Nebelvíru tak nestyděla."
Rázem přišli o sto padesát bodů. Tím zkončil Nebelvír na posledním místě.
Když příštího dne ráno studenti nebelvíru procházeli kolem obrovských přesípacích hodin, které ukazovaly počet bodů, mysleli si, že jsou pokažené. Když se ovšem dozvěděli, co se v noci stalo, nikdo už s Rose, Nevillem a Hermionou nepromluvil. Jedině zmijozelská kolej - ti jim na chodbě děkovali. Hermiona na sebe přestala v hodině upozorňovat, jen seděla a tiše pracovala.
Jedině Ron stál na jejich straně. Pořád Rose domlouval, že Fred a George taky připravili Nebelvír o spoustu bodů, jenže ta si stála za svým: věděla, že by si zasloužila, aby s ní už nikdo nikdy nepromluvil. Teď už bylo ale pozdě, napravovat, co způsobili. Rose si však řekla, že už nikdy nebude strkat nos do věcí, do kterých jí nic není. Nikdy.
Rose se zkoro radovala, že do zkoušek už nezbývá mnoho času. Když se učila, nemusela myslet na své neštěstí. Ona, Ron i Hermiona se drželi stranou a učili se dlouho do noci.
Přibližně týden před zkouškami bylo Rosino nové předsevzetí nezasahovat do ničeho, co se jí netýká vystaveno neočekávané zkoužce. Když se jednoho odpoledne vracela sama z knihovny, slyšela, jak v učebně před ní někdo fňuká, a když přišla blíž, poznala Quirrellův hlas.
"Ne -ne - to už ne, prosím..." Znělo to, jako by mu někdo hrozil. Rose přistoupila blíž. "Tak dobrá, dobrá..."
V příštím okamžiku vyběhl Quirrell z učebny a narovnával si turban. Byl bledý jako stěna. Rose nahlédla do učebny - byla prázdná, ale byly tam další dveře, otevřené dokořán. Rose si pomyslela, že odtamtud právě vyšel Snape a teď si určitě někde vítězně vykračuje - Quirrell se zřejmě konečně vzdal.
Vrátila se do knihovny, kde Hermiona zrovna zkoušela Rona z astronomie a řekla jim, co slyšela.
"Takže Snape to dokázal!" zděsil se Ron. "Jestli mu Quirrell prozradil, jak zrušit jeho kouzlo..." "Ještě pořád je tam Chloupek," připoměla Hermiona. "Jenže Snape si klidně mohl něco zjistit i tady," řekl Ron a prohlédl si svazky knih. "Vsadím se, že tady někde je kniha, kde stojí, jak projít kolem tříhlavého psa. Takže co uděláme, Rose?" V Ronových očích žhnula světélka dobrodružství, Hermiona mu však odpověděla dřív, než to stačila udělat Rose: "Půjdeme za Brumbálem, protože to jsme měli udělat už dávno. Kdybychom se o něco pokoušeli sami, určitě nás vyhodí ze školy."
"Jenže nemáme důkazy," namítla Rose. "A Quirrell je moc vyděšeý na to, aby nás podpořil." Hermionu zřejmě přesvědčila, Rona však ne.
"Kdybychom se trochu porozhlédli..."
"Ne," řekla Rose rázně. "Už jsme se narozhlíželi až až." Přitáhla si mapu Jupitera a začala se učit názvy jeho měsíců.

Příštího dne ráno dostali Neville, Rose i Hermiona při snídani dopis. Ve všech třech stálo totéž: Svůj trest nastoupíte dnes v jedenáct hodin večer Pan Filch vás bude čekat ve vstupní síni.
V jedenáct hodin se rozloučily s Ronem a pak se spolu s Nevillem, Malfoyem a Filchem vydaly k Hagridovi, kde si měli opykávat trest. Kydž se to Rose dozvěděla, torchu se jí spravila nálada. Malfoy celou cetu něco brblal, obzvlášť když zjistil, že půjdou do Zapovězeného lesa.
Když došli na místo, Hagrid vytvořil dvě skuopinky. On šel s Hermionou a Nevillem a Rose musela jít s malfoyem a Tesákem. Zavedl je na kraj lesa a začal dávat pokyny: "Podívejte se tamdle," řekl a ukázal na zem. "Vidíte po zemi ty lesklý kapky? Ty, co vypadaj jako stříbro? To je krev jednorožce. Něco ho tu vošklivě poranilo, za tenhle tejden už podruhý. My teď toho chudáka zkusíme najít. tak a teď se každá skupinka vydáme po jedný pěšince. Rose, ty s Malfoyem děte tamhle," řekl a ukázal jim cestu.
Rose s Malfoyem a s Tesákem se tam mlčky vydali. Ušli sotva dvacet metrů, když zahoukala sova a Malfoy zděšeně vykřikl. "Laskavě se uklidni," okřikla ho Rose. "Nejsme tady na stezce odvahy, tak laskavě zavři zobák a drž ho zavřený, co nejdéle, prosím." Malfoy kupodivu nic nenamítal.
Šli pořád po stopě krve, až dorazili na mýtinu. Na zemi se třpytilo cosi zářivě bílého. Krok za krokem se k tomu opatrně blížili. Byl to jednorožec a byl mrtvý. Rose ještě nikdy neviděla něco tak nádherného a smutného. Dlouhé štíhlé nohy nepřirozeně trčely na stranu, jak jednorožec padl, a jeho hříva se rozsypala po temném listí jako zářivé perly.
Rose k němu už už chtěla vykročit, když tu náhla zaslechla šoupavý zvuk a ztuhla jako přimrazená. Jeden z keřů na okraji mýti se pohnul... a pak se ze stínu vynořila postava s hlavou zakrytou kápí a plížila se po zemi jako dravá šelma. Rose, malfoy a Tesák stáli jako zkamenělí. zakuklená postava dorazila k jednorožci, sklonila se k ráně na jeho boku a začala chlemtat krev.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
Malfoy vydal strašlivý výkřik a i s Tesákem se hnal pryč. Zakuklenec pozvedl hlavu a podíval se přímo na Rose - krev mu ještě kapala od úst. Potom vstal a vrhl se k Rose, ta však strachy nebyla schopná se pohnout.
Hned na to pocítila v hlavě takovou bolest, jak ještě nikdy - jako by jí jizva na čele stála v jednom plameni. Za sebou uslyšela dusot kopyt, pak ji něco tryskem přeskočilo a zaútočilo na onu záhadnou postavu.
Bolest v Rosině hlavě byla tak úporná, že upadla na zem. Trvalo minutu nebo dvě, než pominula, a když konečně vzhlédla, zakuklenec byl tentam. Nad Rose stál kentaur. "Jsi v pořádku?" zeptal se Rose a ta jen přikývla. Kentaur se Rose prohlížel a pak utkvěl na její jizvě. "Ty jsi Rose Potterová," řekl. "Uděláš líp, když se vrátíš k Hagridovi. V lese není bezpečno - obzvlášť pro tebe ne. Umíš jezdit? Bude to rychlejší... Jmenuji se Firenze," dodal ještě a pak se spustil na přední nohy, aby na něj mohla Rose nasednout.
Pak se ozval dusot dalších kopyt a na mýtinu se přiřítili dva kentauři. "Firenze!" zahřměl jeden. "Co to vyvádíš? Ty neseš na zádech člověka! Nestydíš se? Copak jsi nějaká obyčejná mula?" "Víte vůbec, kdo to je?" řekl Firenze. "To je Rose Potterová. Čím rychleji se dostane z lesa, tím líp." Pak se hněvivě vzepjal a Rose se musela pořádně chytit, aby nespadla. "Vy jste neviděli toho jednorožce?" rozkřikl se. "Copak nechápete, proč ho někdo zabil? Nebo vám snad planety ono tajemství neprozradily? Postavím se proti tomu, co číhá tady v lese, ano, Bane, a třeba i po boku lidí, jestli to jinak nepůjde."
Potom se Firenze otočil a s Rose na hřbetě vyrazil tryskem mezi stromy. Za okamžik zpomalil do kroku a zeptal se Rose: "Rose, jestlipak víš, k čemu slouží krev jednorožce?" "Ne," odpověděla Rose, kterou ta podivná otázka zarazila. "V hodinách lektvarů jsme vždy používali jen žíni nebo roh." "Protože zabít jednorožce je nevýslovná ohavnost," vysvětloval Firenze. "Takového zločinu se může dopustit jen ten, kdo už nemá co ztratit. Krev jednorožce tě udrží při životě, i když tě od smrti dělí jen vlásek, ale za strašlivou cenu. Musíš zabít něco tak čistého a bezbraného a od chvíle, kdy se tvoje rty dotknou krve, žiješ jen napůl a v zatracení."
"Ale kdo by spáchal něco tak zoufalého?" podivila se Rose. "Pokud by ho mělo stihnout věčné zatracení, je lepší i smrt, ne?" "To je," přisvědčil Firenze. "Pokud ovšem nepotřebuješ zůstat na živu jen tak dlouho, dokud se nenapiješ něčeho jiného - něčeho, co ti vrátí všechnu sílu a moc... něčeho, co ti zařídí, že nikdy neumřeš, Rose: jestlipak víš, co je ukryto ve vaší škole?"
"Kámen mudrců! Ovšemže, Elixír života! Nechápu ale, kdo by..."
"Nevíš o nikom, kdo čekal dlouhá léta, aby znovu získal moc, kdo zoufale lpěl na životě a čekal na svou příležitost?"
Rosino srdce jakoby znenadání sevřela železná pěst. V šeletu stromů, jako by znovu zaslechla to, co jí Hagrid řekl onoho večera, kdy se setkali poprvé: "Někdo říká, že umřel. Podle mně sou to žvásty. Nevím, esli byl eště natolik lidskej, aby moh umřít."
"Chceš říct," řekla Rose a ztěžka dýchala. "Že to byl Vol..."
"Rose! Rose, jsi v pořádku?" Po pěšině k nim běžela Hermiona a za ní supěl Hagrid. "Naprosto v pořádku," prohlásila Rose. "Jednorožec je mrtvý, Hagride, je tam vzadu na mýtině."
"Teď už se můžeme rozloučit," zamumla Firenze, zatímco Hagrid spěchal k mrtvému tělu. "Už jsi v bezpečí."
Rose mu zklouzla ze hřbetu.
"Mnoho štěstí, rose Potterová," popřál jí Firenze. "Už dřív se stalo, že si poselství planet někdo vykládal špatně - dokonce i kentauři. Doufám, že tohle je jeden z případů."
Otočil se a odcválal do lesa: Rose zůstala stát na pěšině a třásla se po celém těle.
Ron na ně čekal ve společenské místnosti tak dlouho, že nakonec usnul. Když ho Rose s Hermionou vzbudily, byl celý rozespalý, ale jakmile začala Rose vyprávět, co se jí stalo, byl hned vzhůru.
"Snape ten ten kámen chce pro Voldemorta... Voldemort čeká v lese... a my si celou tu dobu mysleli, že ho Snape chce jen proto, aby získal bohatství..."
"Přestaň říkat to jméno!" zašeptal Ron zděšeně, jako by se bál, že je Voldemort slyší. Rose ho ale neposlouchala.
"Firenze mě zachránil, ale neměl to dělat... Bane zuřil... říkal, že Firenze zasahuje do toho, co se podle planet má stát... Určitě ohlašují, že se Voldemort vrátí... Bane je přesvědčen, že Firenze měl Voldemorta nechat, aby mě zabil... Nejspíš i tohle stojí ve hvězdách."
"Přestaň už konečně říkat to jméno!" sykl Ron.
"Takže já teď jen musím čekat, až Snape Kámen ukradne," pokračovala Rose horečně, "a pak už přijde Voldemort a sprovodí mě ze světa... Předpokládám, že bude bane spokojený."
Hermiona vypadala notně vyděšeně, přesto však se jí pokusila utěšit. "Rose, víš přece, že Brumbál byl jediný, koho se Ty-víš-kdo bál. Pokud tu Brumbál je, jsi v bezbečí. A ostatně kdo říká, že mají kentauři pravdu? Připadá mi to jako hádání budoucnosti, a profesorka McGonagallová říká, že je to velmi nespolehlivý druh magie."
Obloha už začínala blednout, když se rozhodli, že půjdou spát. Šli si lehnout naproso vyčerpaní. Překvapení té noci však ještě neskončila.
Když si Rose odhrnula přikrývky, ležel podnimi - pečlivě složený - neviditelný plášť a na něm vzkaz: PRO VŠECHNY PŘÍPADY.

Norský ostrohřbetý drak Norbert

12. května 2012 v 12:11 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
Quirrell však musel být statečnější, než si mysleli. Vypadal den ode dne bledší a hubenější, nezdálo se však, že by se vzdal. Snape chodil po chodbách stále nevrlý, což nepochybně znamenalo, že je Kámen dosud v bezpečí.
Hermiona nicméně myslela i na jiné věci než na Kámen mudrců. Sestavila si rozvrh opakování a všechny své poznámky si roztřídila a označila různými barvami. Rose ani Ron proti tomu nic nenamítali, Hermiona na ně ale naléhala, aby se do toho pustili také.
"Hermiono, vždyť do zkoušek ještě zbývá celá věčnost." "Deset týdnů," odsekla Hermiona. "To není žádná věčnost, pro Nicolase Flamela, kterému je už šest set padesát osm let je to jako vteřina." "Jenže nám není šest set let," připoměl jí Ron. "A proč si to vlastně chceš opakovat? Vždyť to všechno umíš." "Proč si to chci opakovat? Zbláznil ses nebo co? Uvědomujete si, že ty zkoušky musíme složit, abychomse dostali do druhého ročníku? Jsou tak důležité, měla jsem se začít připravovat už před měsícem, nechápu, co to se mnou bylo..."
Učitelé zřejmě uvažovali stejně jako Hermiona. Dávali jim tolik úloh, že si velikonoční prázdniny neužili zdaleka tolik, jako o Vánocích. Ale i přes to, že se jim nijak zvlášť nechtělo, trávili teplé dny v knihovně.
"Hagride! Co ty děláš v knihovně?" zeptal se Ron, když se tam Hagrid objevil. Hagrid se přišoural k nim a něco schovával za zády. "Jen se rozhlížím," řekl vyhýbavým tónem, který v nich vzbudil pozornost. Rose jen povytáhla obočí.
"A co študujete vy?" Najednou se zatvářil podezíravě. "Doufám, že eště pořád nehledáte Nicolase Flamela?"
"Ne, protože jsme už dávno zjistili, kdo to je," řekl Ron povznešeně. "A navíc víme, co ten pes hlídá, že je to Kámen mu..."
"Pssst!" Hagrid se spěšně rozhlédl kolem, jestli je někdo neposlouchá. "Nekřičte tolik."
"Máme pár věcí, na které jsme se chtěli zeptat," řekla Rose, "jako co ještě chrání Kámen kromě Chloupka..."
"PSSST!" zasyčel Hagrid znovu. "Víte co - přiďte potom ke mně: neslibuju, že vám něco povím, to říkám rovnou, ale nepouštějte si vo tom pusu na špacír tady, študenti o tom nemají nic vědět. Eště si budou myslet, že sem vám to řek já..."
"Takže se uvidíme za chvíli," řekla Rose a Hagrid se odšoural pryč.
"Co to vůbec schovával za zády?" řekla Hermiona zamyšleně. "Půjdu se podívat, ve kterém oddělení byl," řekl Ron, který už měl práce plné zuby. Za okamžik se vrátil s celým stohem knih vnáruči a hodil je na stůl.
"Byl u Draků," pronesl šeptem. "Hegrid hledal rozumy o dracích! Podívejte se na tohle: Dračí druhy ve Velké Británii a v Irsku: Od vejce do pekel, příručka pro chovatele draků."
"Hagrid si odjakživa přál mít draka, řekl mi to hned tenkrát, když jsme se poprvé setkali," vysvětlila Rose. "Jenže to je proti našim zákonům," namítl Ron. "Chov draků zakázala v roce 1709 Úmluva kouzelníků, to ví každý. Mudlové by si nás těžko nevšimli, kdybychom chovali na zahrádce za domem draka. A navíc, draka nemůžete ochočit, je to moc nebezpečné. Měli byste vidět, jaké spáleniny měl Charlie od těch divokých v Rumunsku!"
"Ale v Británii přece divocí draci nejsou, nebo jo?" zeptala se Rose. "Samozřejmě, že jsou," řekl Ron. "Ministerstvo kouzel má spoustu práce, aby to ututlalo. Naši lidí musí každou chvíli očarovat nějakého mudlu, který je viděl, aby na to zapoměl.
"Takže co Hagrid pro všechno na světě zamýšlí?" zděsila se Hermiona.

Když o hodinu později zaklepali na dveře hájovny, překvapilo je, že jsou rolety zatažené. "Kdo je?" zeptal se Hagrid, než je pustil dovnitř a spěšně za nimi přibouchl dveře.
Uvnitř bylo vedro k udušení. Ačkoliv venku byl opravdu teplý den, v krbu sálal oheň. Hagrid jim uvařil čaj a vššichni se posadili ke stolu.
"Tak vy ste se mě chtěli na něco zeptat?" "Ano," přisvědčila Rose. "Mysleli jsme, že bys nám mohl říct, co dalšího kromě Chloupka ještě chrání Kámen mudrců."
"Vlastně jsme chtěli jenom vědět, kdo tu ochranu vytvořil," dodala rychle Hermiona.
"No, myslím, že nemůžu nadělat žádnou škodu. dyž vám povím todle... tak počkejte... vode mě si pučili Chloupka... pak tam některý učitelé kouzlili... profesorka Prýtová - profesor Kratiknot - profesorka McGonagallová -" vypočítal je na prstech, "profesor Quirrell - a Brumbál sám pochopitelně taky nějaká kouzla dělal. počkejte na někoho sem zapomněl: no ovšem, profesor Snape.
"Snape?"
"Jo - tak daleko ste eště nedošli, co? Aby vám bylo jasný, Snape pomáhal Kámen vochránit, ne že ho chce ukrást."
"Ale ty jsi jediný, kdo ví, jak se dostat kolem Chloupka, že ano, Hagride?" zeptala se Rose s úzkostí v hlase. "A neřekl jsi to nikomu, že? Ani žádnému z učitelů?"
"Kromě mě a Brumbála to neví živá duše," prohlásil Hagrid hrdě.
"Aspoň že tak," zašeptal Ron ostatním. "Hagride, mohli bychom otevřít okno? Já se tu snad uvařím." "To nemůžu Rone, nezlob se," řekl Hagrid. Rose si všimla, že se ohlédl k ohni a podívala se tam také. "Hagride - co to máš?"
Předem však věděla co to je. Uprostřed ohně, pod konvicí, leželo velké černé vejce.
"Ehm," řekl Hagrid. "Totiž - to je..." "Kdes ho sehnal, Hagride?" zeptal se Ron a sehnul se k ohni, aby si vejce prohlédl zbízka. "Vyhrál sem ho," řekl Hagrid. "Včera večír. Zašel sem si do vsi na pár skleniček, a přitom sem si s nějakým cizím chlápkem zahrál karty. Esli chcete vědět, myslím, že byl docela rád, že se ho zbavil."
"Ale co si s ním počneš, až se vylíhne?" namítla Hermiona.
"Něco sem si vo tom přečet - todle je norskej vostrohřbetej drak, a ty sou vzácný." Vypadal velice spokojeně sám se sebou, ale Hermiona s ním nesouhlasila.
"Hagride, tenhle dům je ze dřeva," zdůraznila. Hagrid ji však neposlouchal. Přikládal oheň a vesele si při tom broukal.

Jednou při snídani přinesla Hedvika Rose vzkaz. Byla to jen tři slova: Už se líhne. Ron ani nechtěl jít na bylinkářství, nejradši by vyrazil rovnou do Hagridovy hájovny. Hermiona o tom však nechtěla ani slyšet. "Hermiono, kolikrát v životě uvidíme, jak se líhne drak?" "Přece máme vyučování, měli bychom z toho malér, a to ještě není nic proti tomu, do jaké bryndy se dostane Hagrid, až někdo zjistí co dělá..."
"Pssst!" sykla Rose. Malfoy byl jen kousek od nich a teď se nečekaně zastavil a poslouchal. Co všechno asi slyšel? Výraz v jeho tváři se Rose ani trochu nezamlouval.

Když se pak ocitli zase v Hagridově hájence, Hagrid je radostně přivítal se slovy: "Už je skoro venku!"
Vejce leželo na stole a byly v něm hluboké praskliny. Uvnitř se něco hýbalo a vycházely odtamtud podivné cvakavé zvuky. Všichni si přitáhli židle ke stolu a se zatajeným dechem čekali, co se stane.
Náhle se ozval skřípavý zvuk, vejce puklo a na stůl žuchlo dračí mládě. Kýchlo a z čenichu mu vyletěla sprška jisker. "No není krásnej?" vydechl Hagrid. Natáhl ruku a chtěl draka pohladit, ten mu však chňapl po ruce a všem ukázal své špičaté zuby.
"Pánbůh s ním, von už ví, kdo je jeho mamička!" pyšnil se Hagrid. V tom ale zbled a jedním skokem se hnal k oknu. "Co se dějě?" "Někdo sem nahlížel škvírou mezi roletama - nějakej kluk - a teď utíká zpátky ke škole."
Rose se vrhla ke dveřím, aby se podívala. Dokonce ani na dálku se nemohla mýlit - byl to Malfoy.

Celý příští týden zářil na Molfoyově obličeji vítězoslavný úsměv a Rose, Ron a Hermiona z toho měli špatný pocit. Většinu volného času teď trávili v hájovně a snažili se Hagrida přivést k romumu - ovšem marně. Za pouhý týden dráče vyrostlo tak, že už bylo třikrát delší. Z nozder mu neustále vycházel kouř Hagrid v poslední době neplnil své povinosti, protože ho Norbert, jak ho pojmenoval, plně zaměstnával. Všude na zemi se válely prázdné lahve koňaku a kuřecí peří.
Jednou, když už byli všichni v zoufalé situaci Rose něco napadlo a obrátila se k Ronovi.
"Charlie," řekla. "Tobě už přeskočilo taky," ohradil se Ron. "Pokud si vzpomínáš, já jsem Ron," připoměl jí. "Ale ne, myslím tvého bratra Charlieho. Toho, co v Rumunsku studuje draky. Mohli bychom mu Norberta poslat. Charlie se o něj může postarat a pak ho pustit na svobodu!"
"To je báječný nápad!" zajásal Ron. "Co na to říkáš, Hagride?" Nakonec Hagrid souhlasil s tím, že pošlou Charliemu sovu, aby se ho zeptali.

Příští týden večer seděli Rose a Hermiona ve společenské místnosti a dělali dlouhý úkol, který jim zadal Snape. V tu chvíli se portrét Buclaté dámy otevřel a dovnitř vešel Ron.
"Kousl mě!" řekl a ukazoval jim ruku, zavázanou do zakrváceného kapesníku. "Řeknu vám, že ten drak je nejpříšernější stvoření na světě, ale když posloucháte Hagrida, mysleli byste, že je to malý chlupatý králíček. Když mě kousl, poslal mě Hagrid pryč. že jsem ho prý polekal: a když jsem odcházel, zpíval mu ukolébavku."
V tu chvíli někdo zaťukal na temné okno. "To je Hedvika!" zaradovala se Rose a spěchala jí otevřít. "Určitě nese dopis od Charlieho!"
Všichni tři srazili hlavy dohromady a četli lístek, který sova přinesla.

Podívali se na sebe. "Máme neviditelný plášť," řekla Rose. "Nemělo by to být zvlášť těžké - myslím, že je plášť dost vělký, aby nás zakryl i s Norbertem." To, že s tím souhlasili Ron ihermiona jasně dokazovalo, že ošklivý týden mají za sebou. udělali by všechno, aby se zbavili Norberta - a Malfoye.

Jejich plány ovšem zkřížila neočekávaná překážka: Ronova ruka. celá mu napuchla, a tak musel jít na ošetřovnu, takže Rose a Hermioně nezbývalo nic jiného, než doprovodit Norberta na astronomicou věž bez Rona.
Nakonec však zjistili, že Malfoy si vzal od Rona knížku, ve které byl dopis od Charlieho, takže teď věděl, co chystají. Ale bylo už příliš pozdě - museli to risknout.

Když pak konečně nadešla chvíle, kdy se Hagrid musel s Norbertem rozloučit, bývalo by jim ho nejspíš líto, kdyby nebyli ve vážné situaci.
Hagrid už Norberta uložil do velké bedny, ve které měl Norbert cestovat. "Dal sem mu na cestu spoustu myší a nějakej koňak," sdělil jim tlumeným hlasem. "A přibalil sem mu jeho medvídka, kdyby se mu stejskalo."
Z bedny k nim doléhaly drásavé zvuky, podle kterých Rose usoudila, že se Norbert právě věnuje svému medvídkovi.
"Sbohem, Norberte!" vzlykl Hagrid, zatímco Rose s Hermionou přiklily sebe i Norbertovu bednu neviditelným pláštěm. "Mamička na tebe nikdy nezapomene!"
Neměli tušení, jak se jim podařilo dostat Norberta zpátky do hradu a pak se s ním vláčeli po mramorovém schodišti na astronomickou věž.
"Už jsme skoro tam!" zafuněla Hermiona, když dorazili do chodby pod nejvyšší věží.
Potom se před nimi náhle něco pohnulo a ony leknutím bednu málem upustily a zůstaly stát na místě. Neopovažovaly se ani pohnout. Náhle se rozsvítila lampa. Profesorka McGonagallová v kostkovaném pyžamu držela za ucho Malfoye. "Tak za tohle vás čeká školní trest!" vykřikla. "A zmijozelu se odečtě dvacet bodů! Takhle se toulat uprostřed noci, jak jste se opovážil..."
"Když vy to nechápete, paní profesorko: Rose Potterová je na cestě sem a má s sebou draka!" "Co mi to vykládáte za nesmysly? Jak se opovažujete vyslovit takovou lež?! Jen počkejte Malfoyi - promluvím si o vás s profesorem Snapem!"
Vystoupily po strmém schodišti nahoru. Teprve když stály na nočním vzduchu, sundaly si neviditelný plášť.
Ještě se potichu smály, jak Malfoy dopadl a čekaly: Norbert s sebou tloukl, div že nerozbil bednu. Asi deset minut poté se ze tmy snesla čtyři košťata. Naložili Norberta do postroje, potřásli si rukama a Rose s Hermionou jim ještě poděkovaly.
Takže Norbert konečně bude pryč... bude pryč... je pryč!
Vydaly se zpátky po točitých schodech a nasrdci jim bylo stejně lehko jako v rukou, když už nemusely držet Norberta. Už žádné starosti s drakem - a Malfoye čeká školní trest! Co by ještě mohlo pokazit jejich štěstí?
Odpověď čekala dole pod schody Ve chvíli, kdy vkročily do chodby, se ze tmy vynořila Filchova tvář. "A teď jsme opravdu v maléru!" šeptla Rose Hermioně.
Zampomněly neviditelný plášť nahoře na věži.