Dobbyho varování

22. května 2012 v 19:12 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Byl to div, že se Rose ovládla a nezačala křičet. Maličké stvoření na posteli mělo ohromné netopýří uši a vypoulené zelené oči, velké jako tenisové míče. Rose bylo okamžitě jasné, že právě ty ji dnes ráno pozorovaly ze živého plotu kolem zahrady.
Zatímco upřeně zírali jeden na druhého, zaslechla Rose z předsíně Dudleyho hlas:
"Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?"
Stvoření sklouzlo z postele a uklonilo se tak hluboce, až se špičkou dlouhého, tenkého nosu dotklo koberce. Rose viděla, že má na sobě něco, co vypadalo jako starý povlak na polštář, s rozparky pro ruce a otvory pro nohy.
"Ehm - nazdar," pozdravila Rose nervózně.
"Rose Potterová," ozvalo se stvořeníčko vysokým, pronikavým hláskem a Rose si byla jistá, že je ho slyšet až dole pod schody. "Dobby se s vámi chtěl setkat už dávno... je to pro mě nesmírná čest..."
"Ehm - díky," řekla Rose. Opatrně se protáhla kolem stěny a sedla si na židli u psacího stolu, vedle Hedviky, která spala ve své kleci. Měla chuť se zaptat Co jsi zač? - připadalo jí to však neurvalé, a tak se raději zeptala: "Kdo jsi?"
"Dobby. Prostě jen Dobby. Domácí skřítek," písklo stvořeníčko.
"Skutečně?" protáhla Rose. "Ehm - víš... nechci být neomalená nebo tak, ale tohle není právě ta nejlepší chvíle, abych měla v pokoji skřítka."
Z obývacího pokoje se ozval ječivý, neupřímný smích tety Petunie. Skřítek svěsil hlavu.
"Ne snad, že bych tě viděla nerada," dodala rychle Rose, "jenže - ehm, máš k tomu nějaký zvláštní důvod, abys tu byl?"
"Ano, ovšem," řekl Dobby vážně. "Dobby vám přišel říct... je to velice složité... Dobby neví, odkud má začít..."
"Posaď se," vybídla ho Rose zdvořile a ukázala mu na postel. K jejímu zděšení skřítek propukl v pláč - ve velice hlasitý pláč.
"P-posadit se!" kvílel. "Nikdy... ještě nikdy..." Rose měla dojem, jakoby hlasy dole utichly.
"Promiňm" řekla šeptem. "Nechtěla jsem tě urazit nebo tak něco."
"Urazit Dobbyho!" zajíkal se skřítek. "Dobbymu ještě nikdy žádná čarodějka neřekla, aby se posadil - jakoby mluvil s někým sobě rovným..."
Rose přiměla Dobbyho aby si vylezl zpátky na postel a skřítek tam teď seděl a škytal. Nakonec se pře jen dokázal ovládnout a kulil na Rose obrovské oči plné slz a náboženského obdivu.
"Zřejmě jsi moc slušných čarodějek nepotkal," řekla Rose ve snaze dodat mu odvahy.
"To tedy ne," pousmál se Dobby, najenou mu však úsměv zmizel z obličeje. "To bylo ode mě ošklivé," poznamenal, začal mlátit hlavou do okna a křičel: "Neřád Dobby! Neřád Dobby!"
"Nech toho - co to děláš?" šeptla Rose, vyskočila jako střela a posadila Dobbyho zpátky na postel. Hedvika se probudila s obzvlášť hlasitým skřekem a divoce tloukla křídly o mříže klece.
"Dobby se musel potrestat," vysvětlil skřítek a trošinku zašilhal. "Dobby málem řekl něco špatného o své rodině..."
" O tvé rodině?"
"O rodině kouzelníků, u které Dobby slouží... Dobby je domácí skřítek - musí napořád sloužit jednomu domu a jedné rodině..."
"A oni vědí, že jsi tady?" zeptala se Rose zvědavě.
Dobby se roztřásl.
"Ne, to ne... Dobby se bude muset velice tvrdě potrestat, za to, že za vámi přišel. Dobby si bude muset přivřít uši do dvířek u trouby. Kdyby se to někdy dozvěděli..."
"A to si nevšimnou, že sis přivřel uši do dvířek u trouby?"
"Dobby o tom pochybuje. Dobby se každou chvíli musí za něco potrestat, a oni ho při tom klidně nechávají. Kolikrát mu ještě uloží, aby si přidal nějaký trest navíc..."
"Tak proč u nich zůstáváš? Proč neutečeš?"
"Domácí skřítek se musí na svobodu jedině propustit. A tahle rodina Dobbyho nikdy nepropustí... Dobby bude své rodině sloužit, dokud neumře..."
Rose vytřeštila oči.
"A já jsem si myslela, kdovíjak na tom nejsem špatně, když tu mám vydržet ještě čtyři týdny," řekla. "Když tě tak poslouchám, připadají mi Dursleyovi skoro jako lidumilové. A nemůže ti někdo pomoct? Třeba já?"
Téměř hned litovala, žeto vyslovila. Dobby znovu propukl v díkuplné kvílení.
"Prosím tě," zašeptala Rose zoufale, "prosím, utiš se. Jestli Dursleyovi něco uslyší, jestli se dozvědí, že jsi tady..."
"Rose Potterová se ptá, jestli může Dobbymu pomoct... Dobby už slyšel o vaší slávě, ale o vaší dobrotě neměl tušení..."
"Všechno, co jsi kdy slyšel o mé slávě, jsou samé nesmysly. Nejsem dokonce ani nejlepší v našem ročníku v Bradavicích, to je Hermiona, a ta -"
Hned však zmlkla, protože myšlenka na Hermionu ji zabolela.
"Rose Potterová je až příliš skromná," řekl Dobby uctivě a zelené oči mu zářily. "Rose Potterová vůbec nemluví o svém vítěztví nad Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit."
"To myslíš Voldemorta?" zeptala se Rose.
Dobby si dlaněmi zakryl své netopýří uši a zasténal: "Nevylovujte to jméno! Prosím vás, nevyslovujte ho!"
"Promiň," řekla honem Rose. "Znám spoustu lidí, kteřým se to nelíbí. Třeba můj kamarád Ron -"
Znovu se zarazila, protože při pomyšlení na Rona ji také zabolelo u srdce.
Dobby se naklonil k Rose, oči jako reflektory od auta. "Dobby se doslech," pronesl chraplavě, "že je to pár týdnů. co se Rose Potterová už podruhé setkala s Pánem zla... a znovu unikla."
Rose přikývla a Dobbymu se v očích opět zaleskly slzy.
"Rose Potterová je tak statečná a odvážná! Čelila v životě už tolika nebezpečím! Dobby ovšem přišel Rose Potterovou chránit, přišel ji varovat, i když si za to bude muset přivřít uši do dvířek u trouby... Rose Potterová se nesmí vrátit do Bradavic!"
Do ticha, které teď v pokoji zavládlo doléhalo jen cinkání vidliček a nožů zdola.
"Co-cože?" vykoktala Rose. "Ale já se tam musím vrátit - prvního září začíná škola, a navíc to je to jediné, co mě udržuje při životě. Ty nemáš tušení, jaké to tady je. Já sem nepatřím. Patřím do vašeho světa. - do Bradavic!"
"Ne, to ne," pištěl Dobby a kroutil hlavou tak prudce, až mu uši pleskaly o hlavu. "Rose Potterová musí zůstat tam, kde je v bezpečí. Je příliš slavná a má příliš dobré srdce, než abychom ji ztratili. Jestliže se Rose Potterová vrátí do Bradavic, hrozí jí smrtelné nebezpečí!"
"Ale proč?" zeptala se Rose překvapeně.
"Může za to spiknutí, Rose Potterová. Spiknutí, při kterém se ve Škole čar a kouzel v Bradavicích mají letos stát ty nehroznější věci," šeptal Dobby a náhle se celý roztřásl. "Dobby o něm ví už několik měsíců. Rose Potterová se rozhodně nesmí vystavit nebezpečí. Je příliš důležitá!"
"Jaké hrozné věci se mají stát?" zeptala se Rose ihned. "A kdo je připravuje?"
Dobby vydal podivný zvuk, jako když se dusí, a pak začal zběsile tlouct hlavou o zeď.
"Rozumím!" vykřikla Rose a uchopila skřítka za ruku, aby mu v tom zabránila. "Nesmíš to říct, už chápu. Ale proč varuješ mě?" Najednou jí probleskla hlavou děsivá myšlenka. "Počkej - a nemá to náhodou něco společného s Vol... Promiň - Ty-víš-s-kým? Stačí, když zakrouíš hlavou nebo přikývneš," dodala rychle, když Dobby znovu přiblížil hlavu nebezpečně ke stěně.
Dobby pomalu zakroutil hlavou.
"Ne - s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit ne."
Oči měl přitom široce rozevřené, jako by se Rose pokoušel něco naznačit. Rose však neměla tušení, oč jde.
"Žádného bratra přece nemá, nebo snad ano?"
Dobby zakroutil hlavou, oči ještě víc rozevřené než předtím.
"Pak už mě ale nenapadá nikdo, kdo by v Bradavicích mohl způsobit hrozné věci," řekla Rose. "Koneckonců, je tam přece Brumbál - víš snad, kdo je to Brumbál?"
Dobby se opět uklonil.
"Albus Brumbál je největší ředitel, jakého Bradavice kdy měly. Dobby to ví, Dobby slyšel, že se Brumbálova moc vyrovná té, jakou měl Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, když byl na vrcholu svých sil. Jenže," a Dobbyho hlas se změnil v naléhavý šepot, "jsou schopnosti, které ani Brumbál... schopnosti, které žádný slušný kouzelník..."
A než ho Rose stačila zarazit, Dobby sklouzl z postele, popadl její stolní lampu, začal se s ní mlátit po hlavě a ječel, až totrhalo uši.
Dole se rozhostilo nenadálé ticho. Vteřinu na to Rose zaslechla strýce Vernona, jak vyšel do předsíně a říká: "Ten rošťák Dudley určitě nechal puštěnou televizi!"
"Honem zmiz! Do skříně!" sykla Rose, nacpala Dobbyho dovnitř, přibouchla dvířka a vrhla se na postel právě ve chvíli, kdy se pohnula klika u dveří.
"Co - tady - k čertu - vyvádíš?" procedil strýc Vernon přes zaťaté zuby, s tváří děsivě blízko Rosina obličeje. "Právě jsi zkazila pointu mého vtipu o japonském hráči golfu... Ještě jednou cekni a budeš litovat, že ses vůbec narodila!"
A odešel pryč.
Roztřesená Rose pustila Dobbyho ze skříně.
"Vidíš jak to tu chodí?" řekla. "Už chápeš, proč se musím vrátit do Bradavic? Je to jediné místo kde mám - tedy kde myslím, že mám - kamarády."
"Kamarády, kteří Rose Potterové ani nepíšou?" zeptal se Dobby poťouchle.
"Myslím, že prostě jenom... počkej," řekla Rose a svraštila čelo. "Jak ty můžeš vědět, že mi nenapsali?" Dobby zašoupal nohama.
"Rose Potterová se na Dobbyho nesmí zlobit - Dobby to dělal jen pro její dobro..."
"Takže tys přede mnou dopisy od nich schovával?"
"Dobby je má tady," řekl skřítek. Čiperně poodstoupil, aby na něj Rose nedosáhla, a z povlaku, který měl na sobě, vytáhl tlustý svazek obálek. Rose ihned poznala Hermionino úhledné písmo, Ronovu nepořádnou čmáranici, a dokonce i klikyháky, které vypadaly, jako by je psal Hagrid.
Skřítek na Rose úzkostně zamžoural.
"Rose Potterová se nesmí zlobit... Dobby doufal... kdyby si totiž Rose Potterová myslela, že na ni kamarádi zapomněli... tak by se Rose Potterová už do školy ani nechtěla vrátit..."
Rose ho neposlouchala. Chňapla po dopisech, ale Dobby odskočil z jejího dosahu.
"Rose Potterová je dostane, když Dobbymu dá slovo, že už se do Bradavic nevrátí. Čeká tam na vás nebezpečí, kterému se nesmíte vystavit! Slibte mi, že se tam nevrátíte!"
"Ne!" rozzlobila se Rose. "Dej mi ty dopisy!"
"Pak ovšem Rose Potterová nedává Dobbymu na vybranou," pronesl skřítek smutně.
A než se Rose stačila pohnout, vrhl se ke dveřím ložnice, otevřel je a tryskem vyrazil po schodech dolů.
Rose se vyřítila za ním, i teď se však snažila nedělat žádný hluk. Proběhla předsíní do kuchyně a měla pocit, že má žaludek až v krku.
Mistrovské dílo tety Petunie, její pudink, celá ta hora šlehačky a cukrových fialek, se vznášelo málem u stropu. Nahoře na kredenci se v koutě krčil Dobby.
"Ne! Prosím tě... vždyť oni mě zabijou..."
"Rose Potterová musí slíbit, že se nevrátí do školy -"
"Dobby... prosím..."
"Slibte mi to..."
"Nemůžu!"
Dobby se na ni truchlivě podíval. "V tom případě to dobby musí udělat, bude to pro dobro Rose Potterové."
Pudink dopadl na podlahu a Rose se zastavilo srdce, jak se mísa rozbila na kusy a šlehačka se roztříkla po oknech a po stěnách. Dobby s prásknutím, jako když švihne bičem, byl najednou tentam.
V jídelně se strhl pokřik a do kuchyně se vřítil strýc Vernon: našel tam Rose, která se zděšením nemohla ani hnout a od hlavy a ž k patě po ní stékal pudink.
Z počátku se zdálo, že strýc Vernon dokáže celou záležitost ututlat. Vykormidloval vyděšené manžele Masonovy zpátky do jídelny a strčil Rose do ruky smeták. Teta Petunie vydolovala z mrazničky nějakou zmrzlinu a Rose, která se pořád třásla začala dávat kuchyň do pořádku.
Možná by strýc Vernon dokázal i přesto všechno svou zakázku objednat - nebýt sovy.
Po večeři teta Petunie právě podávala kolem stolu krabici s mátovými bonbony, když do jídelny oknem vletěla veliká sova pálená, upustila paní Masonové na hlavu nějaký dopis a zase vyletěla ven. Paní Masonová začala ječet, jako když ji na nože berou, a vyřítila se z domu: cestou ještě vykřikovala něco o bláznech. Pan Mason se zdržel jen tak dlouho, aby Dursleyovým vysvětli, že jeho žena má smrtelnou hrůzu z ptáků a zeptal se, jestli to snad měl být vtip.
Rose stála v kuchyni a křečovitě svírala smeták, aby se měla čeho držet, když se k ní strýc Vernon blížil
"Přečti si to!" zasyčel zlobně a mával dopisem, který sova přinesla. "No tak - čti!"
Rose vzala dopis do ruky. Přání k narozeninám to nebylo ani náhodou.


Rose vzhlédla a naprázdno polkla.
"Vůbec jsi nám neřekla, že mimo školu nesmíš používat kouzla," zahřímal strýc Vernon a v očích mu tančila zběsilá světélka. "Nejspíš ses o tom zapomněla zmínit... asi ti to nějak vypadlo..."
"Takže pro tebe mám novinku... Dám tě hezky pod zámek... Do té školy už se nevrátíš... Nikdy... a jestli se nějakým kouzlem zkusíš dostat ven, oni sami tě vyloučí!"
Smál se jako blázen a vlekl Rose zpátky nahoru. Strýc Vernon opravdu dodržel slovo. Příštího dne ráno zaplatil zámečníkovi, aby na Rosino okno připevni mříže, a sám pak ve dveřích ložnice udělal kočičí dvířka, kterými Rose třikrát denně strkali dovnitř malé dávky jídla. Ráno a večer ji poštěli ven, aby si mohla dojít do koupelny: jinak byla v pokoji zamčená celých čyřiadvacet hodin.

Ani po třech dnech nevypadali Dursleyovi, že by se dali obměkčit, a Rose neviděla sebemenší naději, jak se dostat z pasti, ve které se octla.
Kočičí dvířka klapla: objevila se ruka tety Petunie a strčila do pokoje misku polévky z konzervy. Polévka byla úplně studená, přesto ji však Rose vypila. Pak přešla pokojem k Hedvičině kleci a dala jí rozmáčenou zeleninu do jejího prázdného krmítka. Sova se načepýřila a podívala se na ni s krajním znechucením.
"Jen nad tím neohrnuj zobák, to je všechno, co máme," řekla Rose nasupeně.
Popložila prázdnou misku zase na podlahu vedle kočičích dvířek a lehla si zpátky na postel, kupodivu ještě hladovější, než před polévkou.
Pokud za čtyři týdny bude ještě vůbec naživu, co se stane, když se v Bradavicích neobjeví? Pošlou někoho, aby se zjistilo, proč nepřijela? Dokážou Dursleyovi přimět, aby ji pustili?
Rose samým vyčerpáním usnula.

Když po chvíli otevřela oči, mřížemi na okně se linulo dovnitř měsíční světlo. Někdo se na oknem díval. Někdo s rudými vlasy.
Venku před Rosiným oknem byl Ron Weasley!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama