Doupě

26. května 2012 v 20:37 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
"Rone!" vydechla Rose a přiblížila se k oknu. Vysunula ho nahoru, aby mohla s Ronem přes mříže mluvit. "Rone, jak ses - co se to -"
A v tom jí poklesla brada, když jí došlo, co doopravdy vidí. Ron se nakláněl ze zadního okénka starého tyrkysově zeleného auta, zaparkovaného ve vzduchu, a z předních sedadel se na ni šklebili Fred a George.
"Jsi v pořádku, Rose?"
"Prosím tě, co se s tebou děje?" zeptal se Ron. "Proč jsi mi neodpovídala na dopisy? Možná stokrát jsem ti psala, abys k nám přijela, a potom taťka přišel domů a říkal, že ti poslali úřední varování, protože jsi před mudly použila kouzlo..."
"To jsem nebyla já - ale jak se to dozvěděl?"
"Pracuje na ministerstvu. Na odboru zneužívání mudlovských věcí," vysvětlil Ron. "Vždyť přece víš, že mimo školu máme kouzlení zakázené..."
"Zrovna od tebe to zní dobře," poznamenala Rose a zírala na vznášející se auto.
"Tohle se nepočítá," namítl Ron. "jenom jsme si ho vypůjčili, to auto patří taťkovi, my jsme ho neočarovali. Zato dělat kouzla před těmi mudly, u kterých bydlíš..."
"Už jsem ti to říkala, to jsem nebyla já - ale na to teď není čas. podívej, můžeš v Bradavicích vysvětlit, že mě tu Dursleyovi drží? Já se totiž pomocí kouzla nemůžu dostat ven, na ministerstvu by si mysleli, že už je to podruhé tento týden, takže -"
"Nemluv nesmysly," řekl Ron. "Přijeli jsme, abychom tě odtud odvezli k nám domů."
"Ale vy přece žádná kouzla taky nemůžete -"
"Ani nemusíme," řekl Ron. "Zapomněla jsi, že mám s sebou brášky."
To už Fred pohotově házel Rose provaz a vyzval ji: "Přivázej ho kolem té mříže!"
"Jestli se Dursleyovi probudí, je se mnou konec," řekla Rose, přesto utáhla provaz kolem jedné z kovových tyčí a sledovala, jak se auto vzdaluje velkou rychlostí směrem k obloze. Rychle odstoupila ke stěně na druhé straně pokoje a sledovala, jak se mříž s hlsitým rupnutím vyrvala a Ron ji vytahuje do auta. Rose se úzkostně zaposlouchala, z ložnice Dursleyových se však neozval jediný zvuk.
Jakmile mříž ležela bezpečně na zadním sedadle, Fred zacouval co možná nejblíž k Rosinu oknu.
"Nastup si," vyzval ji Ron.
"Ale všechny moje věci do Bradavic... hůlka... koště..."
"Kde je máš?"
"Zamčené v přístěnku pod schody, a ven z tohohle pokoje se nedostanu -"
"Žádný problém," prohlásil George na sedadle vedle řidiče. "Trochu ustup, Rose."
Fred i George opatrně prolezli oknem do pokoje. George vytáhl z kapsy obyčejnou vlásenku a začal s ní otvírat zámek.
"Spousta kouzelníků si myslí, že je to ztráta času učit se takovým mudlovským fintám," řekl Fred, "ale nám se zdá, že stojí za to se jim naučit, i když jsou trochu pomalé."
Ozvalo se slabé cvaknutí a dveře se otevřely.
"Takže - my jdeme pro tvůj kufr, a ty si zatím vezmi z pokoje všechny věci, co potřebuješ, a podávej to Ronovi," zašeptal George.
"Pozor na poslední schod, vrže," upozornila Rose také šeptem, a dvojčata zmizela do tmy.
Rose pobíhala po pokoji, ve spěchu sbírala svoje věci a podávala je oknem Ronovi. Potom šla pomoct Fredovi a Georgovi, kteří vlekli do schodů její kufr. Slyšela přitom, jak strýc Vernon zakašlal.
Konečně celí udýchaní dorazili do pokoje Rosin kufr k otevřenému oknu. Fred vlezl zpátky do auta, aby s Ronem vtáhli kufr dovnitř, a Rose s Georgem ho tlačili z ložnice. Kufr se centimetr po centimetru přesouval oknem ven.
Strýc Vernon znovu zakašlal.
"Ještě kousek," řekl Fred.
Rose a George do kufru pořádně zatlačili, až vklouzl na zadní sedadlo auta.
"A jedem," šeptl George.
Ve chvíli, kdy Rose vylezla na okení parapet, ozval se ze tmy za ní nečekaný skřek a po něm zazněl hromový hlas strýce Vernona.
"UŽ ZAS TA ZATRACENÁ SOVA!"
"Já zapomněla na Hedviku!"
Rose vletěla zpátky do pokoje, ale to už na odpočívadle bliklo světlo. Rose popadla Hedvičinu klec, vrhla se k oknu a podala ji Ronovi. Lezla zase zpátky na parapet, když strýc Vernon zabušil do odemčených dveří - a ty se rozletěly.
Na zlomek vteřiny stál strýc Vernon ve dveřích jako v rámu: potom se jako rozzuřený býk vrhl k Rose a popadl ji za kotník.
Ron, Fred i George uchopili Rose za ruce a táhli, co jim síly stačily.
"Petunie!" hulákal strýc Vernon. "Ona utíká! ONA UTÍKÁ!"
Všichni tři Weasleyovi však trhli najednou, a Rosina noha vyklouzla ze strýcova sevření. Jakmile byla Rose v autě a přibouchla dvířka, Ron zaječel: "Šlápní na to, Frede!" a auto vyrazilo jako střela směrem k měsíci.
Rose tomu nemohla uvěřit - byla volná! Spustila dolů okénko, takže jí noční vítr pročesával vlasy, a ohlédla se po střechách Zobí ulice, které se rychle zmenšovaly. Strýc Vernon, teta Petunie i Dudley se zkoprněle vykláněli z Rosina okna.
"Rone, můžeš prosím pustit Hedviku ven? Může letět za námi. Nemohla si protáhnout křídla už kdovíjak dlouho," řekla Rose.
George podal Ronovi vlásenku a za okamžik už Hedvika radostně vyletěla z auta a vznášela se vedle nich neslyšně jako duch.
"A teď nám to už konečně řekni Rose," vyzval ji Ron netrpělivě. "Co se vlastně stalo?"
Rose jim vypověděla všechno o Dobbym, o jeho varování, i o pohromě s fialkovým pudinkem. Když skončila, v autě nadlouho zavládlo mlčení.
"To se mi ani trochu nelíbí," řekl Fred konečně.
"V tom je nějaká bouda," přitakal George. "On ti neřekl, kdo za tím spiknutím stojí?"
"Myslím, že nemohl," mínila Rose. "Jak jsem říkala - pokaždé, když mu něco málem uklouzlo, začal si otloukat hlavu o zeď."
Viděla, jak se Fred a George na sebe podívali.
"Takže vy si myslíte, že lhal?" zeptala se Rose.
"Podívej," řekl Fred, "vezmi si to takhle: domácí skřítkové mají svá vlastní mocná kouzla, obvykle jich však nemohou použít bez souhlasu svého pána. Myslím, že milého Dobbyho někdo poslal, aby ti v návratu do Bradavic zabránil, a říká si, jaká to je legrace. Víš ve škole o někom, kdo proti tobě něco má?"
"Ani ne, jen celá zmijozelská kolej v čele s Malfoyem," odpověděla Rose. "Draco Malfoy," vysvětlila Rose. "Ten mě přímo nenávidí."
"Draco Malfoy?" zeptal se George. "Není to syn Luciuse Malfoye?"
"Určitě ano, je to dost neobvyklé jméno, nemyslíš?" řekla Rose. "A proč?"
"Slyšel jsem taťku jak o něm mluvil," řekl George. "Býval velkým přívržencem Ty-víš-koho."
Rose takovéhle zvěsti o Malfoyově rodině slyšela už dřív, takže ji nijak nepřekvapily.
"A když Ty-víš-kdo zmizel," řekl Fred a otočil se dozadu, aby na Rose viděl. "Lucius Malfoy se vrátil zpátky a tvrdil, že to tak nikdy nemyslel. Lhal, jako když tiskne - taťka je přesvědčený, že patřil k nejbližším důvěrníkům Ty-víš-koho."
"Nevím, jestli mají Malfoyovi domácího skřítka..." řekla Rose.
"Ať už ten skřítek patří komukoli, musí jít o starou kouzelnickou rodinu, a určitě bohatou," mínil Fred.
"Ach jo, mamka by pořád chtěla domácího skřítka, aby nám žehlil," prohodil George. "Jenže jediné, co máme, je nanicovatý starý ghůl nahoře v podkroví - to je perský démon, jestli to nevíš -, a pak ještě trpaslíci po celé zahradě. Domácí skřítkové patří k velkým panským sídlům, zámkům a podobným domům."
"Buď jak buď, jsem rád, že jsme pro tebe přijeli," dodal Ron. "Už jsem si opravdu dělal starosti, když jsi něodpověděla ani na jeden z mých dopisů. Napřed jsem myslel, že za to může Errol -"
"Kdo je to?"
"Naše sova. je už hrozně stará. Nebylo by to poprvé, kdy cestou s dopisem zkolabovala. Tak jsem si chtěl koupit Hermese, Percyho sovu, jenže Percy mi ji nechtěl půjčit," řekl Ron. "Tvrdil, že ho potřebuje."
"percy se letos chová opravdu divně," řekl George. "Posílá jeden dopis za druhým jako blázen a spoustu času tráví u sebe v pokoji... Přece ten svůj prefektský odznak nemůže leštit od rána do večera... Jedeš mo na západ, Frede."
"A váš taťka ví, že máte jeho auto?" zeptala se Rose, i když věděla, jak bude znít odpověď.
"Ehm - ne," přiznal Ron. "Musel dnes večer zůstat v práci. Doufejme, že ho dokážeme vrátit do garáže, aniž by si mamka všimla, že jsme s ním letěli."
Začínalo svítat. Fred navedl auto níž a Rose viděla tmavé skvrnky polí a skupiny stromů.
"Bydlíme kousek za vesnicí," vysvětlil George.
"A jsme tady," ohlásil Fred, když se octli na zemi. Přistáli na dvorku u garáže, která vypadala, že musí každou chvílí spadnout, a Rose poprvé spatřila Ronův dům. Stál nakřivo, jako by držel pohromadě jen díky kouzlům. Očividně to tak také bylo.
"Není to nic moc," řekl Ron.
"Je to nádhera," prohlásila Rose šťastně a vzpomněla si na Zobí ulici.
Vystoupili z auta.
"Teď se musíme ve vší tichosti dostat nahoru," řekl Fred, "a počkat, až nás mamka zavolá k snídani. Ty, Rone, se pak přiženeš dolů aa řekneš, že Rose přijela v noci. Mamka bude celá šťastná, že Rose vidí, a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme s tím autem vůbec letěli."
"Výborně," řekl Ron. "Pojď Rose -"
V tom však vytřeštil oči na dům. Ostatní tři se prudce otočili. Přes dvůr se k nim rázným krokem blížila paní Weasleyová Bylo podivuhodné, jak taková malá žena s laskavou tváří připomíná šavlozubého tygra.
"A jéje," řekl George.
Paní Weasleyová zastavila před nimi, ruce založené v bok, a hleděla z jedné provinilé tváře na druhou. Na sobě měla květovanou zástěru a z kapsy jí čouhala hůlka.
"Takže," spustila.
"Dobré jitro, mami," pozdravil ji George sladkým hlasem nevinného dítěte.
"Máte vy vůbec tušení, jaké jsem si o vás dělala starosti?" řekla paní Weasleyová ledově.
"Nezlob se mami, ale my jsme museli -"
"Postele prázdné! Nikde ani řádka! Auto pryč... mohli jste se někde vybourat... div jsem se nezbláznila strachy... Na to jste nepomysleli...? Nikdy, za celý život... Jen počkejte, až se vrátí váš otec - s Billem, s Charliem ani s Percym jsme takové starosti nikdy neměli!"
Rose se cítila provinile, a tak se do rozhovoru taky pustila: "Promiňte, za to všechno můžu já, kdybych -"
"Tobě samozřejmě nic nevyčítám," řekla paní Weasleyová a zářivě se na Rose usmála. "Jsem ráda, že tě vidím, Rose. Pojď dovnitř, drahoušku, dostaneš něco k snídani.
Snídaně byla úžasná. Paní Weasleyová jim všem udělala toasty a Rose si po hladomoru u Dursleyových připadala jakov ráji. Když paní Weasleyová umývala nádobí, každou chvíli si při tom mumlala: Nevím, nač jste mysleli," a "V životě bych něčemu takovému nevěřila... letět s nelegálním autem přes polovinu Anglie... kdekdo vás mohl vidět -"
"Vždyť bylo zamračeno, mami!" namítl Fred.
"Když jíš, tak nemluv!" vyjela na něj paní Weasleyová.
"Oni by ji umořili hladem, mami!" řekl George.
"A ty buď taky zticha!" křikla paní Weasleyová, zatvářila se však poněkud mírněji.
V tom jejich pozornost upoutala malá rudovláska v dlouhé noční košili, která se objevila v kuchyni a když spatřila Rose, chvíli na ni s vykulenýma očima civěla a pak zase rychle vyběhla ven.
"To byla Ginny," vysvětlil Ron Rose polohlasem. "Moje sestřička. Jsi její velký vzor."
"Ehm -" dostala ze sebe Rose, ale to bylo asi tak všechno.
"Jo a bude chtít autogram," zašklebil se Fred.

Rose se celý den snažila paní Weasleové co možná nejvíce pomáhat, aby už nebyla na Rona, Freda a George tolik nazlobená. Rose se kvůli tomu cítila provinile. Dopoledne jí pomáhala s obědem, odpoledne utírala prach a večer vysávala. Paní Weasleyová o tom nejprve nechtěla ani slyšet, ale Rose je tvrdohlavá a nenechá se jen tak něčím odbýt.
U večeře se pak Rose seznámila s panem Weasleym, který pracoval na ministerstvu až do večera. Byl také moc milý, jako všichni ostatní členové rodiny, ale ptal se Rose na úplně primitivní věci, jako třeba k čemu přesně slouží rychlovarná koncice apod.
Po večeři ukázal Ron Rose jeho pokoj. Byl úplně celý oranžový, protože oranžová barva byla znamením Kudleyšských Kanonýrů, což bylo Ronovo oblíbené famfrpálové družstvo.
"Je to tady dost malé," řekl Ron. "A spím zrovna pod tím ghúlem v podkroví, který věčně tluče do podkroví..."
Rose se široce usmála: "Je to ten nejlepší dům, v jakém jsem kdy byla."
Ron se usmál taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama