Muž se dvěma obličeji

15. května 2012 v 19:03 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
Byl to Quirrell.
"To jste vy!" zalapala po dechu Rose. Quirrell se usmíval. Nevrózní tik mu z obličeje nadobro zmizel. "Ano, já," přisvědčil klidně. "Říkal jsem si, jestli se s vámi setkám, Potterová."
"Ale já myslela - myslela jsem, že Snape..." "Severus?" Quirrell se rozesmál chladným řezavým smíchem. "Ano, Severus na to vypadá, že? Vždycky mi bylo velice vhod, když obcházel kolem jako přerostlý netopýr. kdo by při pohledu na něj podezíral u-ubohého k-koktavého p-proferora Quirrella?"
Rose to ne a ne pochopit. To přece nemohla být pravda, to ne! "Ale Snape se mě pokusil zabít!" "Ne, to já. vaše přítelkyně Grangerová mě neúmyslně porazila, když při tom famfrpálovém zápasu spěchala podpálit Snapea. Jinak bych vás nespustil z očí: chybělo jen několik vteřin... Mohlo se mi to povést ještě dřív, nebýt toho, že Snape neustále mumlal protikouzlo, aby vás zachránil."
"Snape že mě chtěl zachránit?" "Samozřejmě," řekl Quirrell chladně. "Proč myslíte, že chtěl soudcovat váš zápas? Chtěl mě mít pod kontrolou. Stejně to bylo směné... nemohl jsem si nic dovolit, když tam byl Brumbál. Ano, Snape vás chtěl opravdu zachránit. Dokonce mi vyhrožoval, že si to se mnou vyřídí, pokud vám skřivím jediný vlas."
Rose na něj zírala s otevřenou pusou. Tak o ní se Snape tehdy večer bavil... ale proč?
Quirrell se zhluboka nadechl. "Snape už je na cestě sem. Myslí si, že vás ještě může zachránit. Jenže až sem dorazí, budu už já pryč a vy mrtvá," řekl Quirrell, luskl prsty a zčistajasna se odněkud objevily provazy a stáhly se Rose na rukou i na nohou.
"Jste příliš všetečná, než abych vás nechal žít. Už to, jak jste obcházela po škole v předvečer Všech svatých: musel jsem počítat s tím, že jste mě zahlédla, když jsem se šel podívat co hlídá Kámen."
"Takže toho trolla jste pustil dovnitř vy?"
"Samozřejmě - s trolly to opravdu umím. Určitě jste viděla, jak jsem si poradil s tím na cestě sem? Bohužel, zatímco všichni ostatní pobíhali po škole a hledali trolla, Snape, který mě už podezíral se vydal za mnou: a nejenže vás můj troll neumlátil k smrti, ale ta tříhlavá příšera ani nedokázala Snapeovi ukousnout nohu.
Teď v klidu počkejte, Potterová. Musím si prohlédnout tohle zajímavé zrcadlo."
Teprve v tu chvíli si Rose všimla zrcadla z Erisedu. "Tohle zrcadlo slouží jako klíč tomu, kdo chce najít Kámen," zamumla Quirrell. "Myslel jsem si, že tu Brumbál něco takového nastraží. Teď je ale v Londýně... a až se vrátí... budu už daleko odtud...
Už vidím Kámen a předávám ho svému pánovi... ale kde je?"
Rose zápasila s provazy, které ji poutaly, ale nepovolovaly. Musela zabránit Quirrellovi, aby se plně soustředil na zrcadlo.
"Před několika dny jsem vás slyšela, jak říkáte - myslela jsem, že vám Snape vyhrožuje..." "Čas od času," řekl smutně Quirrell, "pro mě není snadné plnit příkazy mého pána - je to velký černokněžník a já nemám dost sil..."
"Chcete snad říct, že tenkrát v té třídě byl s vámi?" vyjekla Rose "Je se mnou všude, ať jdu kamkoli," řekl Quirrell klidně. "Když se mi tenkrát nepodařilo ukrást Kámen u Gringottových, nesl to velice nelibě. A potrestal mě... rozhodl se, že na mě musí dohlížet víc a z větší blízkosti."
Potom už Rose Quirrella neslyšela. Vzpomínala na svůj první výlet do Příčné ulice - jak mohla být tak hloupá? Právě toho dne přece Quirrella viděla u Děravého kotle.
Quirrell jen tiše zaklel.
"Tomu nerozumím... je snad Kámen uvnitř zrcadla? Mám ho rozbít?"
Rose horečně uvažovala. Musela Kámen najít dříve než Quirrell. Takže když se teď podívám do zrcadla, uvidím sama sebe, jak jsem ho našla - a dozvím se, kde je ukrytý! Ale jak se tam dokážu podívat, aby si Quirrell neuvědomil, co mám v úmyslu?
Rose se začala posouvat k zrcadlu: Quirrell si jí nevšímal, jen pokračoval v samomluvě: "Co to zrcadlo vůbec dělá? K čemu slouží? Pomoz mi, Pane!"
K Rosinu zděšení mu odpověděl jakýsi hlas, který jakoby vycházel z Quirrella samotného. "Využij té dívky... té dívky..."
Quirrell se vrhl k Rose. "Ano - Potterová - pojďte sem."
Jednou jedinkrát tleskl a provazy zmizely. Rose pomalu vstala. "Pojďte sem," opakoval Quirrell. "Podívejte se do zrcadla a povězte mi, co vidíte."
Rose vykročila k němu.
Musí lhát, pomyslela si zoufale. Musí se podívat do zrcadla a a nalhat mu, že vidí něco jiného, to je všechno. Quirrell se pohyboval těsně za jejímy zády. Zavřela oči, postavila se před zrcadlo a znovu je otevřela.
Uviděla v zrcadle sama sebe. Okamžik na to se na ni obraz usmál, strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní krvavě rudý kámen. Pak obraz strčil Kámen zpátky do kapsy - a ve chvíli, kdy to udělal, ucítila Rose něco těžkého, co se octlo v její kapse. Jakýmsi neuvěřitelným způsobem se Kámen octl v její moci.
"No tak?" naléhal Quirrell. "Co vidíte?" Rose sebrala všechnu odvahu. "Vím se, jak stojím se svými rodiči. Usmívají se na mě."
Quirrell znovu zaklel.
"Uhněte," vyzval ji. Jak Rose ustoupila stranou, uvažovala, jestli to nemá zkusit a přes černé plameny utéct.
Neušla ani pět kroků, když se ozval jakýsi vysoký hlas, ačkoli Quirrell ani nepohnul rty.
"Lže ti... Ona ti lže..."
"Potterová, vraťte se!" rozkřikl se Quirrell. "Povězte mi pravdu. Co jste viděla?" "Počkej... já si s ní promluvím... z očí do očí..."
Rose si připadala, jakoby ji Ďáblovo osidlo přibylo na místě. Nebyla schpná pohnout jediným svalem a jen se zděšením sledovala, jak si Quirrell rozvazuje turban. Po chvíli turban dopadl na zem a profesor se pomalu otočil.
Rose si myslela, že asi omdlí. Tam, kde měl být Quirrellův zátylek, uviděla lidský obliče, nejhrůznější, jaký kdy v životě spatřila. Byl křídově bílý, zlobně v něm žhnuly rudé oči a místo nostích dírak měl dvě úzké štěrbiny jako had.
"Rose Potterorá..." zašeptal.
Rose se pokusila ustoupit o krok zpátky, ale nohy ji neposlouchaly.
"Vídíš co ze ze mě stalo?" řekl obličej. "Jen stín a pára... a tavru se mi dostane jen tehdy, když mohu s někým sdílet tělo... Naštěstí se vždycky najdou takoví, kteří jsou ochotni si mě pustit do svého srdce a mysli... Teď v posledních týdnech mě posílila krev jednorožce... sama si viděla, jak ji pro mě Quirrell v lese pije... a jakmile získám Elixír života, budu schopen si stvořit vlastní tělo... Nuže... proč mi nedáš ten Kámen, který máš v kapse?"
Takže to věděl. Rose se do nohou najednou vrátil cita klopýtala zpátky.
"Nebuď hloupá," pronesl obličej vztekle. "Líp, když si zachráníš život a přidáš se ke mně... nebo skončíš jako tvoji rodiče... Když umírali, prosili mě o slitování..."
"LHÁŘI!" rozkřikla se okamžitě Rose.
"Dej mi ten kámen..."
"NIKDY!"
Rose už se rozběhla ke dveřím v černých plamenech, Voldemort však vřískl "CYHŤ JI!" v příští vteřině ucítíla, jak jí Quirrellova ruka svírá zápěstí. Vzápětí jí jizvou prošlehla neproniknutelná boest, měla pocit, jakoby se jí hlava měla rozskočit. K jejímu překvapení však Quirrell její ruku pustil.. Bolest v hlavě polevila: Rose se prudce ototčila, aby zjistila, kam se Quirrell poděl, a uviděla ho, jak se hrbí bolestí a prohlíží si svoje prsty, které se mu rozpadaly.
"Chyť ji! CHYŤ JI!" zavřeštěl Voldemort znovu a Quirrell se na Rose vrhl, porazil ji na podlahu a oběma rukama jí stiskl hrdlo - Rose jizva pálila, že samou bolestí skoro neviděla - věděla však, co má dělat.
Zabořila mu ruku do obličeje. Quirrell zaječel, Rose se ho však pevně chytla za paži a držela se tak pevně, jak jen dokázala. Profesor křičel a snažil se Rose setřást, zatímco bolest v hlavě narůstala víc a víc - teď už vůbec nic neviděla - slyšela jen Quirrellovy zoufalé výkřiky a Voldemortovo ječení "ZABIJ JI! ZABIJ JI!" a ještě jeden hlas, které nevěděla odkud se vzal, vykřikl: "NE!" Rose se zdál povědmý, teď nad tím však nemohla uvažovat.
Cítila, jak ji nečí ruka od Quirella odtrhla, věděla, že prohrála, a pak už se propadala do tmy, dolů... dolů... dolů...
Něco zlatého se třpytilo hned nad ní. Zlatonka! Pokusila se ji chytit, nedokázala však pohnout rukama. Zamrkala. Vůbec to nebyla Zlatonka, nýbř něčí brýle. Zamrkala znovu a z mlhy nad ní se vynořila usmívající se tvář Albuse Brumbála.
"Dobré opoledne, Rose," řekl Brumbál. Rose na něj užasle upřela oči. A v tom se rozpoměla: "Kámen! byl to Quirrell, a má ten Kámen! Rychle..."
"Uklidni se, Rose, leccos jsi totiž zaspala," řekl Brumbál. "Quirrell žádný Kámen nemá."
"Ale kdo ho tedy má? Já-"
"Nerozčiluj se Rose, nebo mě madame Pomfreyová vyžene." Rose polkla a rozhlédla se. Uvědomila si, že je zřejmě na ošetřovně. Ležela v bíle povlečené posteli a na stolku vedle ní se tyčila hromada, která vypadala jako polovina cukrářství.
"Pozdravy od tvých přátel a obdivovatelů," usmál se Brumbál. "To, k čemu ve sklepení došlo mezi tebou a profesorem Quirrellem, je naprosté tajemství, takže to pochopitelně ví celá škola."
"Jak dlouho už tu jsem?"
"Tři dny. Panu Ronaldovi Weasleymu a slečně Grangerové spadne kámen ze srdce, až se dozvědí, že ses probrala, dělali si o tebe velké starosti."
"Ale ten Kámen..."
"Jak vidím, nedovolíš mi, abych odvedl řeč na něco jiného. Dobrá Kámen: Profesoru Quierrellovi se nepodařilo ti ho vzít: profesor Snape dorazil v čas, aby tomu zabránil, i když musím uznat, že ty sama sis počínala velice dobře.
"Takže on tam přišel? A co vy: našla vás Hermionina sova?" "Zřejmě jsme se minuli někde ve vzduchu. Jakmile jsem dorazil do Londýna, začalo mi být jasné, že ve skutečnosti bych měl být tam, odkud jsem odletě. Vrátil jsem se právě včas. Profesor Snape z tebe málem vytřásl duši, když tě od Quirrella odtrhl. Dorazil jsem pár minut po něm."
"Takže to byl on? A jak vytřásl duši?"
"No - mezi námi - řekněme, že nemá příliš obohacené zkušenosti s oživováním. Jednoduše, bál se, že přichází pozdě."
"Mnoho nechybělo, už dlouho bych před ním nedokázala Kámen bránit..."
"Nešlo o Kámen, Rose, ale o tebe - to vypětí tě málem zabilo. Na chvíli už jsme měli s profesorem Snapem strach, že jsi opravdu mrtvá. Pokud jde o Kámen, je s ním konec - zničil jsem ho."
"Zničil jste ho?" zeptala se Rose rozpačitě. "Ale váš přítel - Nicolas Flamel -"
"Takže ty víš i o Nicolasovi?" zeptal se Brumbál. Zdálo se, že ho to upřímě potěšilo. "Zjistilas opravdu všechno, viď? Nicolas a já jsme si o tom promluvili a dohodli jsme se, že to bude nejlepší.
"Ale to znamená, že on i jeho žena umřou, že ano?"
"Mají doma dost Elixíru, aby dali své všechny své záležitosti do pořádku, a potom - ano, potom zemřou." Když Brumbál spatřil výraz v Rosině tváři, usmál se.
"Někomu tak mladému jako ty to zní neuvěřitelně, ale pro Nicolase a Perenellu jako jít spát po velice dlouhém dni."
"Pane?" ozvala se po chvíli Rose. "Uvažovala jsem... i když je s Kamenem konec, Vol... chci říct Vy-víte-kdo..."
"Říkej mu Voldemort, Rose. Vždycky nazývej věci jejich pravým jménem."
"Ano, pane. Chci říct, že Voldemort se určitě pokusí vrátit nějak jinak, že? ještě s ním konec není?"
"Ne, Rose, s Voldemortem konec není. Ještě pořád je tam venku, nejspíš hledá něčí tělo, které by mohl sdílet... a jelikož není doopravdy na živu, nelze ho ani zabít.
Pane profesore, chtěla jsem se vás na něco zeptat... proč mě chtěl Voldemort vlastně zabít?"
"Bohužel, na to ti prozatím nemůžu odpovědět, Rose. Alespoň prozatím ne," řekl Brumbál. Rose ale měla ještě několik věcí, na které by se ráda zeptala.
"Ale proč se mě Quirrell nemohl dotknout?" "Tvá matka zemřela, aby tě zachránila. Pokud je na světě věc, kterou Voldemort nedokáže pochopit, je to právě láska.Pokud tě někdo miloval, jako tvoje matka, poskytne ti to navždy určitou ochranu. Máš to v sobě, ve vlastní kůži... právě proto se tě Quirrell plný nenávisti, chamtění a ctižádosti, on, který se dokázal podělit o vlastního ducha s Voldemortem, nemohl dotknout. Byla to pro něj hotová muka, dotknout se člověka chráněného něčím tak ušlechtilým."
"A co ten neviditelný plášť - víte, kdo mi ho poslal?" "Ano, ovšem. Tvůj otec si ho náhodou nechal u mě, a já jsem si myslel, že by se ti mohl hodit. Je to užitečná věc... v dobách, kdy tvůj otec žil tady, ji používal hlavně k tomu, aby se vplížil do kuchyně a ukradl tam něco k snědku," usmál se Brumbál.
"A pak je tu ještě něco..."
"Ven s tím."
"Quirrell řekl, že Snape - "
"Profesor Snape, Rose."
"Ano, ten - proč mě chtěl zachránit? Víte - připadalo mi, jako kdyby mě nenáviděl už od první chvíle, kdy jsem přišla do této školy."
"Řekněme, že profesor Snape měl jistou nevyřízenou záležitost s tvým otcem. Totiž, ti dva se nesnášeli. Byli jako ty a pan Malfoy. A navíc, tvůj otec udělal něco, co mu profesor Snape nikdy nedokázal odpustit."
"A co to bylo?"
"Zachránil mu život."
"Cože?"
"Ano," řekl Brumbál zasněně. "Zvláštní, jak lidé někdy uvažují, co říkáš? Profesor Snape se nedokázal smířit s tím, že je tvému otci zavázán... opravdu si myslím, že během letošního roku se tě tak usilovně snažil chránit, protože si říkal, že si tím vyrovná účty s tvým otcem. Pak už by mohl jen v klidu dál nenávidět jeho památku."
"A pak je tu ještě jedna věc, kterou bych ráda věděla."
"Už jenom jedna?"
"Jak se dostal Kámen ze zrcadla?"
"Vidíš, to jsem rád, že ses na to zeptala. To byl jeden z mých nejskvělejších nápadů - a mezi námi, to už něco znamená. Abys věděla, Kámen mohl získat jenom ten, kdo ho chtěl najít - najít, ale ne ho využít - ti ostatní by místo toho viděli sami sebe, jak vyrábějí zlato nebo pijí Elixír života. Můj vlastní mozek občas překvapí i mě. A teď už těch otázek bylo dost. Radím ti, aby ses pustila do toho cukroví. Ano, ovšem! Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak! V mládí jsem měl smůlu, že jsem narazil na jednu, která chutnala jako dřevo. Od té doby jsem v nich bohužel dost ztratil zálibu - ale když si vezmu jednu karamelovou, snad se mi nemůže nic stát, co říkáš?"
Usmál se a strčil si jednu fazolku do úst. Pak se zakuckal a řekl: "Ale ne! To byl vosk do uší!"

Madame Pomfreyová, která ošetřovnu vedla, byla sice milá, ale velice přísná dáma.
"Jenom pět minut," prosila Rose.
"V žádném případě!"
"Ale panu profesoru Brumbálovi jste to povolila..."
"Ano, jistě, protože je ředitel, a to je něco úplně jiného. Potřebujete odpočinek." "Vždyť odpočívám, vidíte přece, že ležím v posteli a vůbec. No tak, madame Pomfreyová..."
"Tak dobře," řekla. "Ale jenom pět minut." A pustila dovnitř Rona a Hermionu.
"Rose!"
Zdálo se, že by ji Hermiona nejradši znovu objala, Rose však byla ráda, že se ovládla, protože jí pořád hodně bolela hlava.
"Rose, my už jsme se báli, že - Brumbál vyhlížel tak ustaraně..."
"Mluví o tom celá škola," řekl Ron. "Co se doopravdy stalo?" Rose jim pověděla všecko: o Quirrellovi: o zrcadle: o Kameni a Voldemortovi.
"Takže s Kamenem je konec?" zeptal se nakonec Ron. "A Flamel prostě umře?"
"To jsem řekla také, ale Brumbál je přesvědčen - jak to bylo přesně? - že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství."
"Vždycky jsem říkal, že mu šplouchá na maják," prohlásil Ron.
"A jak to bylo s vámi?" zeptala se Rose.
"Já jsem se vrátila zpátky bez potíží," řekla Hermiona. "Vzala jsem s sebou i Rona a pak jsme běželi k sovinci, abychom poslali zprávu Brumbálovi, ale potkali jsme ho ve vstupní síni - už všechno věděl - a jenom řekl: Rose šla za ním, že? a utíkal do třetího poschodí."
"Poslechni, zítra už musíš vstát a přijít na hostinu na konec školního roku. Všechny body jsou už rozdělené a zvítězil samozřejmě Zmijozel - nebyla jsi na posledním zápasu ve famfrpálu, a bez tebe nás Havraspár úplně převálcoval - ale večeře bude stát za to."
V tu chvíli vtrhla dovnitř madame Pomfreyová. "Už jste tu málem čtvrt hodiny, a teď VEN!" řekla rázně.

Další den se Rose cítila jako zase úplně zdravá. Hlava už ji nebolela, a o jizvě, kterou měla na čele ani nevěděla.
"Chci jít na slavnost," řekla madame Pomfreyové, když jí urovnávala její krabice s cukrovím. "To už mohu, že ano?"
"Profesor Brumbál říkal, že smíte jít," řekla s nakrčeným nosem, jakoby si podle jejího názoru profesor Brumbál vůbec neuvědomoval, jak nebezpečné takové hostiny mohou být. "A máte tu další návštěvu."
"Výborně," řekla Rose. "A kdo to je?"
při její otázce se dovnitř vsoukal Hagrid. Posadil se vedle Rose, podíval se na ni a pak se rozplakal.
"To všecko - je - moje - zatracená - chyba!" vzlykal. "To já řek tomu syčákovi, jak projít kolem Chloupka! Já mu to řek! A ty si mohla bejt po smrti! Všecko skrz jedno dračí vejce! V životě už si nedám ani kapku! Měli by mě vyhodit, abych musel někde žít jako mudla!"
"Hagride!" řekla Rose a zděšeně se dívala, jak obrem cloumá zármutek a výčitky svědomí. "Hagride, stejně by se to nějak dozvěděl, protože mluvíme o Voldemortovi: býval by se to dozvěděl, i kdybys mu to neřekl."
"Mohla si bejt po smrti!" vzlykal dál Hagrid. "A neříkej to méno..."
"Jmenuje se Voldemort a já mu tak budu říkat, protože se toho jména nebojím," prohlásila Rose. "Hlavu vzhůru Hagride: Kámen jsme zachránili a je s ním konec. Voldemort už ho nemůže použít. Vezmi si čokoládovou žabku, mám jich spoustu."
Hagrid si otřel nos hřbetem ruky a řekl: "Teď si mi něco připomněla. Mám pro tebe dárek. Brumbál mně včera dal celej den volno, abych to zařídil. Samosebou mně spíš měl vyhodit - ale mám pro tebe todle."
Vypadalo to jako pěkná, v kůži vázaná kniha. Rose ji zvědavě otevřela. Byla plná kouzelnických fotografií a z každé stránky se na ni usmívali matka a otec.
"Poslal sem sovy ke všem jejich bejvalejm spolužákům a poprosil sem je vo fotky. Věděl sem, že ty žádný nemáš. Líbí se ti to?"
Rose ze sebe nedostala ani slovo, ale Hagrid jí rozuměl.

Když Rose dorazila na hostinu na konec školního roku, byla už Velká síň plná. Přišla později, protože madame Pomfreyová stále trvala na tom, že ještě zkontroluje její zdravotní stav. Velká síň byla vydobena v barvách Zmijozelu a za čestným stolem visela obrovská vlajka, na které byl zmijozelský had.
Když Rose vešla, v síni to zašumělo. Rose došla k nebelvírskému stolu, vklouzla na židli mezi Ronem a Hermionou a dělala, jakože nevidí, když studenki kolem vstávají a dívají se na ni.
Okamžik na to dorazil naštěstí Brumbál a šuškání v síni ustalo.
"Další rok za námi!" řekl Brumbál vesele. "A teď dovolte starému člověku, aby vás ještě chvíli obtěžoval otřepanými žvásty, než se pustíme do naší lahodné hostiny. Jaký to byl rok, jenž právě končí! Doufám, že máte v hlavách o trochu víc, než jste měli... a máte před sebou celé léto, aby se vám z nich všechno zase patřičně vykouřilo, než začnete další školní rok...
Pokud vím, teď je na čase udělit školní pohár, a s body se to má následovně: na čtvrtém místě je Nebelvír se třemi sty dvanácti body: třetí je Mrzimor s třemi sty padesáti dvěma: Havraspár má čtyři sta dvacet šest bodů, a Zmijozel čtyři sta sedmdesát dva."
Od stolu, kde seděli studenti ze zmijozelské koleje, zazněl bouřlivý jásot. Rose viděla, jak Malfoy tluče svou číší o stůl: při tom pohledu se jí zvedal žaludek.
"Nicméně," řekl Brumbál, "musíme ještě vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech."
V síni se rozhostilo ticho a studentům ze Zmijozelu se vytratil úsměv z tváří.
"Ehm," řekl Brumbál. "Na poslední chvíli musím ještě udělit pár bodů. Okamžik. Ano..."
"Za prvé - panu Ronaldu Weasleyovi..." Ron zrudl. Vypadal jako ředkvička, která má úpal.
"... za nejlepší šachovou partii, jakou Bradavice viděly za dlouhá léta, uděluji Nebelvíru padesát bodů." Jásot nebelvírského stolu málem nadzvihl očarovaný strop: dokonce i hvězdy nahoře jako by se zachvěly. Slyšeli Percyho, jak říká ostatním prefektům: "To je můj brat, chápete? Můj nejmladší bratr! Dokázal projít přes obří šachy profesorky McGonagallové!"
Konečně zas bylo ticho.
"Za druhé - slečně Hermioně Grangerové... za to, že tváří v tvář ohni dokázala použít chladnou logiku, uděluji Nebelvíru padesát bodů."
U nebelvírského stolu byli všichni bez sebe radostí - rázem měli o sto bodů víc!
"Za třetí - slečně Rose Potterové..." řekl Brumbál. V místnosti se rozhostilo hluboké ticho. "...za pevné nervy a mimořádnou odvahu uděluji Nebelvíru šedesát bodů."
Síní zaburácel ohlušující řev. Těm, kteří stačili sčítat, zatímco hulákali do ochraptění, bylo jasné, že Nebelvír dohnal Zmijozel - kéž by jim dal Brumbál jen o jeden bod navíc!
Brumbál zvedl ruku a v síni zavládlo ticho.
"Jsou různé druhy statečnosti," pronesl Brumbál s úsměvem. "Potřebujeme hodně statečnosti, abychom se postavili svým nepřátelům, stejně tolik ale i k tomu, abychom se postavili svým přátelům. Uděluji tudíš deset bodů panu Nevillu Longbottomovi."
Pokud by v tu chvíli stál někdo venku před Velkou síní, mohl by si myslet, že uvnitř něco vybuchlo: tak hlasitý byl povyk, jenž zazněl od nebelvírského stolu. Rose, Ron a Hermiona vstali, křičeli a jásali, zatímco Neville, bledý jako stěna zmizel pod hromadou studentů, kteří ho objímali. Až dosud nikdy nezískal pro Nebelvír ani jeden bod.
"Což znamená," křikl Brumbál do bouřlivého potlesku, protože i studenti Mrzimoru a Havraspáru oslavovali porážku Zmijozelu, "že musíme poněkud změnit výzdobu."
Tleskl rukama a během vteřiny se zelené závěsy změnily v nachové a stříbro se proměnilo ve zlato: veliký zmijozelský had zmizel a místo něj se tyčil nebelvírský lev. Snape s děsivým, nuceným úsměvem potřásal rukou profesorce McGonagallové. Zachytil Rosin pohled a ta okamžitě pochopila, že Snapeovy pocity vůči ní se ani trochu nezměnily. Nedělala si s tím těžkou hlavu: zdálo se, že v příštím roce se vše vrátí do normálu.
Byl to nejlepší večer, jaký Rose kdy zažila - ještě lepší, než když vyhráli ve famfrpálu, než Vánoce a než tenkrát, kdy omráčili horského trolla... Věděla, že na dnešní večer nikdy, nikdy nezapomene.

Rose málem zapomněla, že se mají vyhlásit výsledky zkoušek, ale oznámili jim je. Všichni z prvního ročníku prošli. Dokonce i Neville se nějak prokousal do druhého ročníku. Nejlepší byla samozřejmě Hermiona.
A pak najednou zely jejich skříně prázdnotou, kufry měli zbalené a našli dokonce i Nevillova žabáka. Všichni studenti dostali písemné sdělení, že během prázdnin nesmějí používat kouzla. Hermiona z toho byla nešťastná, protože si přez prázdniny nemohla opakovat kouzla.
Cesta zpátky byla skvělá. Bavili se, smáli se, zatímco krajina kolem stále ubíhala.
Když vlak dorazil na nástupiště devět a tři čtvrtě, trvalo hodnou chvíli, než ho všichni opustili. Hlídač vždy pouštěl po dvojicích: bylo by totiž podezřelé, kdyby se ze zdi najednou vylalily stovky lidí.
"Musíte v létě přijet - obě dvě," řekl Ron. "Pošlu vám sovu."
"Díky," řekla Rose. "Budu potřebovat něco, na co bych se těšila."
Ostatní do nich vráželi, jak postupovali k bráně, která vedla zpět do světa mudlů. Někteří ještě volali:
"Ahoj, Rose!"
"Potterová, nashle!"
"Ještě pořád jsi slavná!" zazubil se Ron. "Tam, kam teď jedu, slavná nebudu, to se spolehni," řekla Rose.
Všichni tři prošli přepážkou společně. Na druhé straně stála paní Weasleyová. "Tak co, měli jste letos napilno?" zeptala se.
"To tedy měli," řekla Rose. "Děkuji za fondán a za svetr, paní Weasleyová."
"To byla maličkost, drahoušku."
"Tak co, můžeme jet?"
To byl strýc Vernon. Vůbec se za ten rok nezměnil, pomyslela si Rose. Za ním stála teta Petunie a Dudley, který se tvářil vyděšeně, jakmile Rose zahlédl. Pak se všichni tři vydali k autu a Rose se ještě zastavila na pár slov s hermionou a Ronem.
"Tak se během léta uvidíme!"
"Doufám, že budeš mít - ehm - pěkné prázdniny," řekla Hermiona a nejistě se ohlédla za strýcem Vernonem.
"To tedy budu," kývla Rose a Rona i Hermionu překvapil široký úsměv v její tváři. "Oni nevědí, že doma nesmíme provozovat kouzla. Počítám, že letos v létě si s Dudleym užiju spoustu legrace..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama