Pátek třináctého,kdo nevěří...zaplatí

7. května 2012 v 14:26 | Didí |  Horory
,,Dio! Je pátek třináctého! A je už pozdě! Půl jedenácté! No tak, zůstaň!" přemlouvala mně Michel, je to strašpytel, a to je jí jako mně, čtrnáct.
,,Co by se mi mohlo stát? Neboj, doma jsem do deseti minut, a aby ses tu nepočůrala strachy, až budu doma zavolám ti, jo?" zašklebila jsem se.
,,Ha ha, moc vtipné, ale zajímalo by mně jak se budeš tvářit, až tě bude honit duch" dloubla do mě.
Já jsem se zase zašklebila a dala se na cestu. Michel je hrozná! Podíváme se na jeden horor a je z toho pokakaná až po uši. Pch. Chtěla jsem si zkrátit cestu, tak jsem se vydala lesíkem ale než jsem zašla do lesa na silnici přijelo auto. Takové červené staré a bylo divné. Zničené a jakoby se vykoupalo v řece. Trochu mně to vylekalo ale držela jsem se. Koukla jsem se do okýnka a tam je…. Áááááá! Vykřikla jsem a běžela do lesa. V tom autě nebyl obyčejný řidič ale kostra! Běžela jsem lesem směrem, který jsem znala nazpaměť. Běžela jsem domů. Normálně v běhu by to netrvalo ani deset minut, ale teď jsem běžela už dvacet dokud jsem si nevšimla, zabloudila jsem! Snažila jsem se nepanikařit ale nešlo to! Bloudila jsem dál dokud jsem neuviděla lidskou bytost! Malou lidskou bytost. Běžela jsem dál dokud jsem si nevšimla, že je to malá holčička. Asi desetiletá. Měla blondaté lokýnky a bílé puntíkaté šaty ale byla špinavá a neupravená. Běžela jsem za ní.
,,Ahoj, co tu děláš? Kde bydlíš?" zeptala jsem se.
,,Nesmím mluvit s cizími lidmi," zašeptala.
,,Ale já…no dobře jen mi řekni kde máš rodiče," naléhala jsem.
,,Jestli táta zjistí, že se s tebou bavím, vynadá mi,"
,,Ale, hele kde bydlíš? Chci jenom malou odpověď," už jsem se málem zbláznila!
,,Jednou tu byla jedna holka, stejná jako ty! A když tatínek zjistil že jsem se s ní bavila, křičel a bil mně. A slíbil že jestli to udělám ještě jednou, zabije mně," vyprávěla svým krásným hláskem, nechtěla jsem to přiznávat, ale vylekalo mně to.
,,A víš co mi udělal ještě?" zeptala se.
,,N…Ne," zírala jsem na ni. Ona si zvedla ofinu a tam je díra ze které tekla krev, stejně jako z jejích očí. Začala jsem řvát a utíkala co nejrychleji pryč. Z té holčičky se stala nějaká zombie, která tam stála. Začalo lít jako z konve, byla strašná tma, padaly blesky. Bála jsem se a byla mi zima. Jak jsem běžela otáčela jsem se za tou holčičkou. Stála tam, teď neměla krásné šaty, byly špinavé a roztrhané, vlasy mněla rozcuchané a vypadala starší. Mněla vrásky hnusné oči a strašidelný úsměv. Nechápala jsem to. Že by to byla pravda? Pátek třináctého byl den hrůzy? Běžela jsem dál a slyšela hrozné zvuky ale pak mě zastavila nějaká paní. No vypadala na dvacet.
,,Co tu děláš? Musíš honem pryč!" povídala mi ,,Jak se jmenuješ?"
,,D…D…Dia" koktala jsem. Chtěla jsem honem utéct, aby se nestalo to samé jako s tou malou holčičkou.
,,Celé jméno!" naléhala a pořád se otáčela.
,,Proč vás to zajímá? Kdo vlastně jste? A kdo byla ta holčička? A co to mnělo být v tom autě? CO SE TO TU VŮBEC DĚJE" křičela jsem.
,,Ticho! Já chápu že se bojíš! Ale musím vědět tvé jméno! Neublížím ti! Věř mi" ujišťovala mně. Začala jsem jí věřit.
,,Diana, Diana Morseova, a proč to chcete vědět?" zeptala jsem se. Ale neodpověděla, jen si zakryla údivem pusu a zmohla se jen na obyčejné ,,Bože…".
,,Co se děje? Halo? Paní? Co je?" vylekala jsem se.
,,Jsi v nebezpečí! Hele musím jít. Promiň. Nemůžu ti pomoct, i když bych byla ráda. Ahoj, zlom vaz" a koukla se na měsíc. Vylezli jí drápy, tesáky, narostla srst a… byl to vlkodlak. Hlasitě zavyla a utekla. Bože! Nechápu co se to tu děje! Byla jsem i smutná. Co když ta holka-vlkodlak byla moje šance na spásu? Už jsem to nevydržela a rozbrečela se. Proč jsem byla tak blbá a nezůstala u Michel? Byla jsem mokrá jak něco a byla mi zima. No jasně! Mám přece mobil! Vytáhla jsem ho z kapsy a snažila se ho krýt před deštěm. Nejdřív musím zavolat mámě. NE! Do prkýnka! Nemám signál! Co si počnu? Najednou padl blesk jenom pouhý metr ode mě. Spadla jsem. Bolela mně noha. Jak jsem vstávala uviděla jsem…Áááááá! Tři chodící kostry! Utíkala jsem a otáčela se za nimi. Bože! Byly mi v patách. A mně se špatně kvůli noze běhalo. Otočila jsem se a pak ,Čvacht', spadla jsem do řeky která mně někam unášela. Kostry tak stáli, neskočili za mnou. Ale to mi bylo fuk. Ta řeka mně někam unášela a já nevěděla kam. Nemohla jsem se ani nadechnout. Nahmatala jsem nějakou kládu a držela se jí. Chtěla jsem se odkašlat, protože jsem zhltala hodně vody. Nešlo mi dýchat. Byla jsem u nějakého břehu. Rychle jsem se snažila plout k němu ale nešlo to. Proud byl příliš veliký. Ale já jsem se nevzdávala! Už jenom kousek! Konečně. Vyšla jsem z vody a zmrzlá stála na břehu. Byla jsem u hřbitova Torriler, u toho hřbitova, kterého jsme se s Michel bály. Nevěděla jsem kam jít, toto byla jediná možnost. Tak jsem se tam vydala. Byla jsem u vrat. Váhala jsem. Mám? Nemám? Ale nohy mně sami nesly. Vešla jsem. Šla jsem rovnou do kostela, který je uprostřed hřbitova. Procházela jsem okolo všech těch hrobů a nahánělo mi to husí kůži. No a ještě pořád padali blesky a ten déšť! Byla dokonce zima. Už jsem byla u kostela. Podívala jsem se na jeho veliké hodiny. 11:39. Byla jsem blíž a blíž a upoutal mně hrob, který je prázdný. Je vykopaný. Asi tam mají zítra někoho přepravit. Ze zajímavosti jsem šla blíž. Ztuhla mi krev v žilách. Na náhrobníku stálo: Diana Morseova, narozena:27.9.1998, úmrtí: 13.1.2012. Tentokrát jsem nemohla křičet. Ani utéct. Stála jsem tam,v tom dešti a pak jsem se konečně otočila. Ale pozdě. Stál tam hrobník.
,,Kampak slečinko?" zašklebil se a shodil mně do té díry. Snažila jsem se vstát. On na mně házel hlínu až jsem jí cítila všude. Dokonce i v očích a puse. Už jsem nemohla křičet. Byl to můj konec. Zakopali mně zaživa! Nemohla jsem dýchat. Asi jsem už umřela ale najednou…
Byla jsem v nemocnici. A vedle mě nějaká sestra.
,,Omlouvám se, že tě budím ale musíš si vzít léky. Mimochodem, jak se cítíš?" podala mi vodu.
,,Co tu dělám?" napila jsem se.
,,Dnes ráno nějaká paní zavolala sanitku. Prý jsi ležela u kostela Sv. Sebastiana na hřbitově a když jsme pro tebe přijeli, byla jsi posypaná hlínou, a málem jsi nedýchala. To by mně zajímalo co si tam dělala?" dala mi léky a další vodu na zapití.
,,Aha, a kdo je ta paní?" zajímala jsem se. Ale nestihla jsem to. Do pokoje vtrhli rodiče. Tento den byl hrozný, samé vyzvídání atd. ale večer mně někdo měl navštívit.
,,A kdo má přijít?" zajímala jsem se.
,,Tvůj blízký," odpověděla mi sestřička.
A hádejte kdo přišel! Ta slečna-vlkodlak!
,,Jak si mně našla? Kdo si? A prosím řekni co to mělo být?" vyzvídala jsem.
,,Jsem Alex. Za to sis mohla sama. Nevěřila jsi na tento den. A já jsem měla za úkol tě vystrašit. Stejně jako to s tím autem atd. ale bylo mi tě líto. Je mi líto všech ostatních dívek. Ti co nevěří, mají takový osud. Jsi jediná, koho jsem zachránila, a mněla bys být za to vděčná." Vysvětlovala mi.
,,A proč to děláte?
,,To už bych ti řekla moc" zašklebila se.
,,Aha, a kdo byla ta holka?"
,,Jaká holka?" zeptala se udiveně. Povídala jsem jí o té holce a ona vypadala čím dál tím zmateněji.
,,Kdo je to? Znáš jí vůbec?" zeptala jsem se nakonec.
,,Ne" řekla zmateně. Začala jsem se bát. Kdo to je? Proč byla taková divná.
,,Kdo to může být?" zeptala jsem se se slzami v očích.
,,Tvoje noční můra…" odpověděla smutně. Byla jsem překvapená takovou odpovědí. Ale Alex měla pravdu. Byla to moje noční můra, která mně bude vždy doprovázet…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama