Příčná ulice

3. května 2012 v 18:54 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
Když se Rose ráno vzbudila, pomyslela si, že to, co se jí včera večer stalo byl jen sen. Určitě leží ve svém přístěnku pod schody v Zobí ulici.
Najendou uslyšela nějaká klepání. To je určitě teta Petunie, pomyslela si zklamaně a otevřela oči. Ležela na zemi ve staré chatrči a slyšela, jak vlny narážejí na útes. Na sobě měla Hagridův kabát. Samotný hagrid ležel na pohovce, na které předtím spal Dudley.
Klepání se ozvalo znóvu. Pohlédla k oknu a za ní zahlédla sovu. Hagrid vstal, vzal si od sovy noviny, dal jí peníze a pak se ohlédl na Rose. "My, kouzelnící máme jiné peníze, než mudlové. Tyhle malý měděný jsou svrčky. Tohle sou stříbrný srpce a tohle zlatý galeony," ukázal Hagrid Rose kouzelnické peníze. Tak a teď bychom se měli vydat nakoupit ti všechno, co potřebuješ," usmál se Hagrid. Rose přikývla a oba vyšli z chatrče a nasedli do člunu. Byl krásný slunečný den.
Hagrid mávnul svým růžovým deštníkem, aby člun popohnal a nemusel pádlovat. "Vo tomhle v nemusíš v Bradavicích nikomu říkal," dodal. Rose přikývla. Byla ráda, že vidí další kouzlo.
Do Londýna jeli vlakem. Rose v Londýně ještě nikdy nebyla a Hagrid vypadal, že ví kam jde, ale očividně nebyl zvyklý se tam dopravovat jako mudlové. Pořád ukazoval na úplně obyčejné věci, třeba na parkovací hodiny a prohlašoval: "Co si ty mudlové všecko nevymyslej..."
Nakonec došli k nějaké hospodě. Nade dveřmi bylo napsáno Děravý kotel a Rose si ji nevšimla, dokud jí ji Hagrid neukázal. Připadalo jí, že ostatní lidé ji vůbec nevidí.
Uvnitř to vypadalo jako v nějaké staré hospodě. Nábytek působil, jakoby už se rozpadal a všude byly pavučiny. Seděli tam lidé oblečení v hábitech a někteří měli na hlavách klobouky.
"Jako vždy Hagride?" zeptal se hospodský. "Dnes ne Tome, zařizuju něco důležitýho pro Bradavice," řekl Hagrid a poklepal Rose na rameno. "U Merlinových vousů, to je Rose Potterová!" vydechl hospodský překvapeně, ale řekl to tak nahlas, že se kolem najednou rozhostilo ticho jako v hrobě a hned na to šumění, jako když šeptá hodně hlasů najednou.
Najednou se kní přibelhala nějaká stará žena, stiskla jí ruku a s obdivem v hlase řekla: "Slečno Potterová, vždycky jsem se s vámi chtěla setkat osobně, jsem Doris Crockfordová, moc mě těší." "Mě taky," vykoktala Rose. Pak už se začala dělat řada, všichni si s ní chtěli podat ruku. "Vítejte zpátky slečno Potterová, jmenuji se Kopál, Dedalus Kopál." "Vás už jsem viděla!" řekla Rose, když Dedalovi Kopálovi samým vzrušením spadl cylindr. "Jednou jste se mi uklonil v krámě." "Ona si to pamatuje!" ječel štěstím Dedalus Kopál. "Pamatuje si mě! Taková pocta!"
"Slečn-no Pott-tterová j-já jsem p-profesor Quirrel, V-váš n-n-nový u-učitel obrany p-proti č-černé m-magii," vykoktal ze sebe nějaký muž s turbanem na hlavě. "Velice mě těší, pane profesore," usmála se na něj Rose.
"Už budeme muset jít," rozhodl Hagrid. Trvalo asi deset minut, než se s Rose všichny rozloučili. Když nakonec přece jen odešli, stáli v slepé ulici. "Ehm - Hagride? Kudy půjdeme teď?" Hagrid je usmál, vytáhl svůj deštník a poklepal s ním na cihlovou zeď před nimi. Ta se začala hýbat, až nakonec utvořila otvor, kterým prošel i Hagrid. Rose za ním šla s otevřenou pusou.
Všude byly různé krámky s zajímavými věcmi, že si Rose přála mít alespoň pět párů očí navíc, aby pořád nemusela otáčet hlavou. Pak si ale něco uvědomila: "Hagride, jenže já nemám žádné peníze - slyšel jsi strýčka Vernona, nic mi platit nebude." "Vo to se nestarej. Copak myslíš, že ti rodiče nic nenechali?" usmál se Hagrid. "První zajdem ke Gringottovejm a tam si vyzvedneš nějaký peníze ze svýho trezoru. Já taky potřebuju do jednoho trezoru, zařizuju tu totiž něco důležitýho pro Bradavice. Brumbál mě vždycky pověří něčim důležitým," řekl hrdě Hagrid.
Na konci ulice stála Gringottova banka. Nade dveřmi byl nápis:
Vstup, cizinče, leč pamatuj:
poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,
hledáš-li v našich sklepeních
životem odpykáš svůj hřích.
Koho by zlákal cizí skvost,
zaplatí za svou hrabivost.
Zloději, viz ty pevné zdi:
najdeš tam víc než poklady.

"Byla bys blázen, kdyby ses tam chtěla vloupat," řekl Hagrid. "Proč?" zajímalo Rose. "Víš, vono není takový problém se dostat dovnitř, horší je to ven. Gringottovi mají svá sklepení pod celým Londýnem, hluboko pod zemí."
Když vešli dovnitř, bylo všude ticho. Všude byly mramorové zdi a kolem dokola pracovali - co to vlastně je? Když Hagrid viděl Rosin zmatený pohled, zašeptal jí: "Tohle sou skřeti, radim ti dobře, nikdy si s něma nezahrávej."
Došli ke skřetovi uprostřed a Hagrid podal skřetovi klíček a nějaký papír. Skřet si papír přečetl a pak oznámil: "Někoho vám sem pošlu. Griphooku!" okamžitě se zvejil jiný skřet. "Pojďte prosím za mnou," vyzval je. Otevřel další dveře. Rose vydechla úžasem. Bylo to tam úplně jiné, než v té místnosti předtím. Všude hořely pochodně a vypadalo to, jakoby byli uvnitř skály.
Skřet písknul a okamžitě se přihnal vozík. Nastoupili do něj a Hagrid mumlal něco jako: "Tyhle vozíky nesnáším." Pak se vozík rozjel. Řítil se šílenou rychlostí kupředu, takže za okamžik zase zastavil u jednoho z trezorů.
Skřet vytáhl klíček a odemkl ho. Uvnitř byly hromady a hromady Galeonů, srpců i svrčků. "Tohle je všecko tvoje," usmál se Hagrid. Rose se nezmohla ani na slovo. Nemohla tomu uvěřit - ještě před několika okamžiky neměla ani cent a teď jí patřilo tohle všechno. Ještěže o tom nevěděli Dursleyovi, byli by ji o všechno připravili.
Nabrali s Hagridem potřebné peníze na obě pololetí a pak Hagrid oznámil: "A teď do trezoru sedm set třináct, prosím." Nastoupili znovu do vozíku a když přijeli k dalšímu trezoru, zjistila Rose, že není na zámek jako ten její. Skřet přiložil ke dveřím ruku a ty se jakoby rozpustily. "Kdyby se těch dveří dotkl někdo jiný, než skřet od Gringottových, uvěznil by ho trezor uvnitř." řekl skřet. "A jak často trezory kontrolujete?" zajímala se Rose. "Přibližně každých deset let," zašklebil se Ghriphook.
Rose nahlédla dovnitř, ale trezor vypadal, jakoby byl prázdný. Teprve když z něj Hagrid vytáhl malý balíček a strčil si ho do kapsy, uvědomila si že nebyl.
"Hagride? Co je v tom balíčku?" Rose věděla, že by se neměla ptát, ale ta otázka ji přímo ležela na mozku. "To ti nemůžu říct, je to tajný," odpověděl Hagrid.
Když vyšli ven z Gringottovy banky oznámil Hagrid: "Jestli ti to nevadí, tak já si teď půjdu dát k Děravejmu kotli nějakej životabudič. Zatím si můžeš nakoupit zbytek potřebných věcí." "Jasně," přikývla Rose. "Takže se pak sejdeme."
Rose si nakoupila všechny potřebné věci, ale nakonec si nechala hůlku. Na tu se totiž nejvíc těšila. Objevila obchod jen jeden obchod s hůlkami. Nade dveřmi byl nápis: Ollivanderovi / Výrobci vybraných hůlek od r. 382 př. Kr.
Rose otevřela dveře. Uvnitř byl šedovlasý prodavač a usmíval se na ni. "Věděl jsem, že brzy příjdete," oznámil. "Vy jste určitě Rose Potterová, že ano?" Rose přikývla. "Ani nevíte, jak moc se podobáte své matce. Kdybych nevěděl, že je... no... však víte... tak bych si myslel, že použila lektvar mládí. Vypadáte úplně jako ona, až na tu jizvu. Připadá mi to jako včera, kdy si u mě kupovala svou první hůlku. Jste pravačka, že ano?" "Ano, jsem," potrvdila Rose. Pak si všimla, že ji měří nějaký metr.
"To už stačí," řekl pan Ollivander a vydal se k regálům plným dlouhých krabic. Vytáhl jednu a otevřel ji. Uvnitř byla hůlka. "Zkuste tuhle. Bukové dřevo a blána z dračího srdce. Devět palců. Pěkná a pružná. Prostě ji vezměte a mávněte s ní." Rose udělala, co prodavač říkal, ten jí hůlku však hned vytrhl z ruky. "Javor a pero ptáka fénixe. Sedm palců dlouhá, a ohebná jako bič. Zkuste..." Rose to zkusila, sotva však stačila hůlku zvednout, už ji jí pan Ollivander vytrhl také. A potom další a další.
"Vy jste náročná zákaznice, že slečno Potterová?" Nedělejte si starosti, určitě najdeme nějakou, co k vám dokonale půjde - teď mě napadá - ano, proč by ne - neobvyklá kombinace, cesmínové dřevo a pero z fénixe, jedenáct palců, pěkná a poddajná."
Rose vzala hůlku do ruky a pocítila v prstech teplo. Zdvihla ji nad hlavu a z hrotu hůlky vytryskl proud jisker. Pan Ollivander vykřikl: "Výborně! Ano, opravdu se k sobě hodíte. Dobrá, dobrá... ale je to zvláštní... velice zvláštní..."
"Promiňte, ale co je zvláštní?" zeptala se Rose. "Pamatuji si každou hůlku, ktrou jsem prodal, slečno Rose. Fénix, ze kterého je ocasní pero ve vaší hůlce, ztratil ještě jedno jediné. Zvláštní je, že zrovna sestra této hůlky vám způsobila tohle," řekl pan Ollivander a ukázal Rose na jizvu. To už ale uviděla skrze výlohu Hagrida, jak na ni mává a v ruce drží klec s nádhernou sovou sněžnou.
Rose zaplatila za hůlku sedm galeonů a vydala se za Hagridem.
"To je pro tebe k narozeninám," oznámil Hagrid a ukázal na sovu. "Děkuji Hagride, to jsi nemusel," řekla radostně Rose a usmála se na něj.
"Jo a abych nezapoměl, tady máš lístek na vlak," řekl Hagrid a podal Rose lístek. Ta si ho strčila do kapsy a odjela s Hagridem domů, do Zobí ulice, kde se rozloučili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 7. května 2012 v 22:07 | Reagovat

:) Dokonalosť. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama