Rosiny nejhorší narozeniny

21. května 2012 v 21:02 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Nebylo to poprvé, co se v domě číslo čtyři v Zobí ulici při snídaní strhla hádka. Pana Vernona Dursleyho totiž ještě před svítáním probudily hlasité, houkavé zvuky z pokoje jeho neteře Rose.
"Tenhle týden už je to po třetí!" oznamoval hlasitě přes stůl. "Jestli té sově nedokážeš poručit, musí z domu!"
Rose se mu to už po několikáté pokusila vysvětlit.
"Když ona se nudí," řekla. "Je zvyklá létat venku. Kdybych ji prostě mohla na noc pustit..."
"Vypadám snad jako takový hlupák?" zavrčel vztekle strýc Vernon. "Vím až moc dobře, jak by to dopadlo, kdybys tu sovu pustila ven."
Rose chtěla něco namítnout, její slova však přerušil křičící Dudley. "Já chci ještě slaninu!"
"Na pánvi je dost, zlatíčko," řekla teta Petunie. "Musíme tě trochu vykrmit, dokut můžeme... S tou školní stravou se mi to ani trochu nezamlouvá."
"Nesmysl, Petunie, když jsem já byl ve Smelthings, nikdy jsem hlady netrpěl," prohlásil strýc Vernon. "Dudley dostává dost, že ano, synu?"
Dudley, který byl tak vypasený, že se sotva vešel na židli se obrátil k Rose.
"Podej mi tu pánev!"
"Zapomněl jsi na kouzelné slůvko," řekla Rose nedůtklivě. Bylo až k nevíře, jak tato obyčejná slova zapůsobila na ostatní členy rodiny: Dudley vyjekl a spadl ze židle s takovým randálem, až se celá kuchyně zatřásla: paní Dursleyová slabě vykřikla a přitiskla si dlaně k ústům: pan Dursley byl skokem na nohou a na spáncích mu naběhly žíly.
"Měla jsem na mysli prosím," vysvětlovala rychle Rose. "Vůbec jsem nemyslela-"
"COPAK JSEM TI NEŘÍKAL," zahřímal strýc Vernon, "ŽE U NÁS DOMA NESMÍŠ VYSLOVIT ANI JEDNO SLOVO?"
"Ale já -"
"JAK SE OPOVAŽUJEŠ VYHROŽOVAT DUDLEYMU?"
"Já jsem jen -"
"JÁ JSEM TĚ VAROVAL! POD TOUHLE STŘECHOU NESTRPÍM ANI ZMÍNKU O TVÉ ÚCHYLNOSTI!"
"No jo," řekla Rose.
Strýc Vernon se znovu posadil.
Od prvního dne, kdy Rose přijela domů na letní prázdniny, se strýc Vernon vůči ní choval jako k bombě, která může každým okamžikem vybuchnout. Pokud Dursleyovým vadilo, že přijela na prázdniny domů, nebylo to vůbec nic proti tomu, jak si připadala ona. Stýskalo se jí po Bradavicích tak hrozně, jako by cítila neustálou, úpornou bolest v břiše. Chyběl jí hrad s jeho tajnými chodbami a duchy, vyučovací hodiny (i když Snape ani moc ne, ale přecejen byl stále částí Bradavic a bez jeho neustálých připomínek by to nebylo jako dřív), pošta, kterou jim nosily sovy, slavnostní hostiny, spaní v posteli s nebesy v nebelvírské věži, návštěvy u Hagrida, a obzvlášť létání na koštěti a famfrpál.
Všechny Rosiny kouzelnické knihy, její hůlku, hábity, kotlík i její koště Nimbus Dva tisíce zamkl strýc Vernon do přístěnku pod schody, hned jak Rose přijela domů. Co Dursleyovým záleželo na tom, že nebude mít hotový ani jeden úkol?Strýc Vernon dokonce zavřel Hedviku, Rosinu sovu v její kleci na visací zámek, aby nikomu v kouzelnickém světě nemohla nosit žádné zprávy.
Dursleyovi si ani nevzpomněli, že má Rose dnes dvanácté narozeniny. Velké naděje si samozřejmě nedělala: nikdy od nich nedostala žádný opravdový dárek, natož nějaký dort - ale že to úplně přehlédnou...
Právě v tu chvíli si strýc Vernon důležitě odkašlal a řekl: "Jak všichni víme, dnes je velice významný den."
Rose zvedla hlavu: sotva se odvažovala tomu uvěřit.
"Opravdu to může být den, kdy uzavřu ten největší obchod za celá léta, co jsem u firmy."
Rose se znovu zakousla do své topinky. Strýc Vernon samozřejmě mluví o té hloupé večeři, pomyslela si trpce: dobrých čtrnáct dnů už nemluvil o ničem jiném. Nějaký bohatý stavitel s manželkou měli k Dursleyovým přijít na večeři a strýc Vernon doufal, že od něj získá velikou zakázku (firma strýce Vernona vyráběla vrtačky).
"Myslím, že bychom si měli ještě projít, co kdo udělá," začal strýc Vernon. "V osm hodin bychom už všichni měli být na svých místech. Takže ty, Petunie -"
"Já budu čekat v obývacím pokoji," odpověděla teta Petunie ihned, "abych je u nás přívětivě uvítala."
"Dobrá. A ty, Dudley?"
"Já na ně počkám u dveří," a Dudley nasadil potměšilý, samolibý úsměv. "Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?"
"To je úplně uchvátí!" vykřikla teta Petunie nadšeně.
"Výtečně Dudley," přitakal strýc Vernon a pak se obrátil k Rose: "A co ty?"
"Já budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem," odpověděla Rose monotóně.
"Naprosto správně," potvrdil nevlídně strýc Vernon. "Přivedu je do obývacího pokoje, představím tě, Petunie, a naliju jim něco k pití. V osmnáct patnáct -"
"Ohlásím, že se podává večeře," řekla teta Petunie.
"A Dudley, ty řekneš -"
"Mohu vás uvést do jídelny, paní Masonová?" řekl Dudley a nabídl neviditelné ženě své rámě.
"Jsi dokonalý malý džentlmen, zlatíčko!" popotáhla teta Petunie.
"A co ty?" vyštěkl strýc Vernon na Rose.
"Budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem," opakovala Rose bezvýrazně.
"Správně. A teď bychom si ještě měli promyslet, čím jim při večeři zalichotíme. Napadá tě něco, Petunie?"
"Vernon mi říkal, jak úžasně hrajete golf, pane Masone... Paní Masonová, že mi prozradíte, kde jste koupila tyhle šaty..."
"Výtečně... A ty, Dudley?"
"Co takhle: Měli jsme ve škole napsat pojednání Můj hrdina, a jsem psal o vás, pane Masone.
To už bylo příliš na tetu Petunii i na Rose. Teta Petunie propukla v pláč a div svého syna neumáčkla v objetí, zatímco Rose se schovala pod stůl, aby neviděli, že se směje.
"A ty Rose?"
Rose jen s námahou zachovala vážnou tvář, když se vysoukala z pod stolu. "Já budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem," opakovala.
"To tedy budeš," řekl strýc Vernon přísně. "Masonovi o tobě nic nevědí, a tak to musí zůstat. Až bude po večeři, ty, Petunie, odvedeš paní Masonovou zpátky do obývacího pokoje na kávu, a já přivedu řeč na vrtačky. S trochou štěstí budu mít ten obchod uzavřený a podepsaný ještě před zprávami v deset hodin, a zítra touhle dobou si už budeme shánět nějaký letní byt na Malorce."
Rose ta představa ani v nejmenším nevzrušovala. Nemyslela si, že by ji Dursleyovi měli na Malorce o trochu víc než tady, v Zobí ulici.
"Takže já teď jedu do města vyzvednout smokinky pro Dudleyho a pro sebe. A ty," zavrčel výhružně na Rose. "ne abys překážela tetě, až bude uklízet!"
Rose vyšla zadními dveřmi ven. Byl jasný, slunečný den. Přešla trávník, sedla si na zadní lavičku a potichu si pro sebe zpívala: "Hodně štěstí, zdraví... hodně štěstí, zdraví..."
Žádná přání, žádné dárky - a celý večer měla předstírat, že neexistuje. Sklíčeně se zadívala do živého plotu. Ještě nikdy si nepřipadala tak osamělá. Víc než cokoli jiného v Bradavicích postrádala své kamarády Hermionu a Rona. Nezdálo se však, že oni by nějak postrádali ji. Žádný jí za celé léto nenapsali jedinýý dopis.
Rose se už ani nenamáhala počítat, kolikrát se musela přemáhat, aby kouzlem neodemkla Hedvičinu klec a neposlala Ronovi a Hermioně dopis. Jenže za to by ji vyhodili ze školy. Nezletilí kouzelníci totiž mimo školu kouzla používat nesměli. To Rose Dursleyovým samozřejmě neřekla: věděla, že její hůlku zamkli do přístěnku pod schody ze strachu, aby je neproměnila v chrobáky. V prvních dnech návratu k nim si občas pro sebe mumlala nesmyslná slova a s potěšením sledovala Dudleyho, jak prchá z místnosti tak rychle, jak mu to tlusté nohy dovolily. Kvůli mlčení kamarádů si však Rose připadala tak odříznutá od kouzelnického světa, že už ji ani nebyvilo Dudleyho popichovat - a teď dokonce na její narozeniny zapomněli Ron i Hermiona.
Co by jen dala za nějakou zprávu z Bradavic, od kterékoli čarodějky, nebo kouzelníka! Málem by ráda uviděla i svého úhlavního nepřítele, Draca Malfoye, jen aby měla jistotu, že to všechno nebyl jen pouhý sen...
V tom se Rose na lavičce napřímila jako svíčka. Celou tu dobu roztržitě civěla do živého plotu - jenže plot na ni civěl také. Mezi listím se objevily dvě obrovské zelené oči.
Rose vyskočila právě ve chvíli, kdy k ní přes trávník dolehl posměšný hlas.
"Já vím, co máš za den," vyzpěvoval Dudley a šoural se k ní. Oči v plotě zamrkaly a zmizely.
"Cože?" zeptala se Rose a nespouštěla pohled z místa, kde je předtím viděla.
"Já vím, co máš za den," opakoval Dudley a došel až k ní.
"No výborně," řekla Rose. "Už ses konečně naučil dny v týdnu?"
"Dneska máš narozeniny," poškleboval se Dudley. "Jak to, že jsi nedostala žádné blahopřání? To v tom vašem praštěném spolku nemáš žádné kamarády?"
"Radši ať teta Petunie neslyší, že mluvíš o mé škole," varovala ho Rose chladně.
"Proč se pořád díváš do plotu?" zeptal se Duldey podezřívavě.
"Přemýšlím, které kouzelné slovo by se hodilo nejvíc, abych ten plot zapálila," vysvětlila mu Rose.
To už Dudley klopýtavě couval-
"To p-přece n-nemůžeš - tetínek říkal, ž-že žádná kouzla dělat nesmíš - říkal, ž-že t-tě vyžene z domu - a ty n-nemáš, kam jinam bys šla, n-nemáš ani žádné kamarády, kteří by tě k sobě vzali -"
"Techtle mechtle!! pronesla Rose. "Hokus pokus... čáry máryklikyhák..."
"MAMÍÍÍ!" vřeštěl Dudley a co nejrychleji se hnal zpátky k domu. "MAMÍÍ! Ona dělá - ty víš co!"
Ta chvilka legrace přišla Rose draho. Bratránkovi ani živému plotu se nic nestalo, takže teta Petunie poznala, že Rose doopravdy žádná kouzla nedělala: přesto musela honem uhnout, aby nedostala pořádnou po hlavě pánví plnou mydlinek. Potom jí teta uložila, co všechno má udělat, a oznámila jí, že dokud s tím nebude hotová, nedostane nic k jídlu.
Zatímco Dudley chytal lelky, pozoroval ji a lízal jednu zmrzlinu zadruhou, Rose vyčistila okna, umyla auto, posekala trávník a postarala se o květinové záhony, pořezala a zalila růže a znovu natřela zahradní lavičku. Rose si uvědomila, že neměla Dudleymu skočit na lep, jenomže Dudley vyslovil nahlas právě to, o čem sama přemýšlela... že třeba v Bradavicích doopravdy žádné kamarády nemá...
"Teď bych jim vážně přála vidět, co dělá slavná Rose Potterová," pomyslela si vztekle, když trhala plevel z květinových záhonů.
Bylo už půl osmé večer, když úplně vyčerpaná uslyšela, jak ji teta Petunie konečně volá.
"Pojď dovnitř! A šlapej po novinách!"
Nahoře na lednici stál pudink na dnešní večer, obrovská hora šlehačky a cukrových fialek. V troubě prskala pečená vepřová kýta.
"Rychle se najez! Masonovi tady budou každou chvíli!" řekla jí úsečně teta Petunie a ukázala jí na dva krajíčky chleba a kousek sýra na kuchyňském stole. Sama už měla na sobě lososově růžové koktejlové šaty.
Rose si umyla ruce a spořádala svou ubohou večeři. Jakmile dojedla, teta Petunie bleskuryvhle sklidila talíř. "A teď honem sypej nahoru!"
Sotva došla na odpočívadlo, zahlíédla ve dveřích obličej strýce Vernona.
"Pamatuj si - jestli jen cekneš..."
Rose po špičkách došla ke svému pokoji, vklouzla dovnitř, zavřela za sebou dveře a chystala se lehnou si na postel.
Potíž byla v tom, že už na ní někdo seděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama