Sklo, které zmizelo

2. května 2012 v 18:20 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
Od té doby, co Voldemort zavraždil Rosiny rodiče uběhlo již deset let. Rose ležela ve svém přístěnku pod schody v domě jejích jediných příbuzných Dursleyových a pozorovala pavučiny, na které si už za ta dlouhá léta zvykla.
Najednou uslyšela hlas tety Petunie a bouchání na dveře od přístěnku: "Vstávat! Jdi okmamžitě do kuchyně! Potřebuji, abys mi pohlídala slaninu! A ne, abys ji připálila! Na Dudleyho narozeniny musí být vše perfektní!" Dudley byl její o něco starší bratránek, kterého nesnášela jako všechny ostatní Dursleyovi. Dudley byl tlustý jako vepř a rád honil Rose po celém domě a tahal ji za dlouhé rezavé vlasy.
Rose bez odpovědi vstala, odešla do kuchyně a uchopila pánev se slaninou. V tom do místnosti vkročil Vernon Dursley, Rosin strýc. Byl tlustý jako jeho syn a jako jeho žena, která byla naopak až příliš vychrtlá nesnášel Rose. Samotná Rose byla také hodně hubená, protože vždy, když něco provedla byla třeba týden bez večerě.
Rose se často stávaly podivné věci. Jednou, když ji ve škole Dudley s jeho partou honili, objevila se najednou na střeše jídelny. Nevěděla jak, ale prostě tam najednou seděla. Paní učitelka potom volala tetě Petunii a stěžovala si, že Rose šplhá po školní budově.
Také se jí musely častěji stříhat vlasy, protože už tak je měla po pas a rostly mnohem rychleji, než ostatním. Jednou, když se vrátila od holičky stejně, jako když k ní šla, se teta Petunie naštvala tolik, že jí vlasy ostříhala úplně nakrátko. Dudley z toho měl obrovskou legraci a válel se na zemi smíchy. Rose celou noc nespala, přemýšlela nad tím, co se asi další den ve škole stane. Nikdo se s ní nebavil a všichni se jí už tak smáli kvůli starému oblečení, které bylo ještě po tetě Petunii. Navíc si nikdo nechtěl znepřátelit Dudleyho a jeho partu, protože všichni věděli, že Rose nemají rádi a že kdyby se s ní bavili, pěkně by to schytali. Jenže další den měla Rose své dlouhé zrzavé vlnité vlasy zase zpátky. To tetu Petunii pěkně vytočilo, takže byla celé dva týdny bez večeře. Bylo marné vysvětlovat Dursleyovým, že ona za to nemůže.
Dudley seděl u stolu přeplněném dárky a snažil se je všechny zpočítat. "Je jich jen třicet sedm! Loni jsem měl o jeden víc!" rozkřičel se.
"Ale Dudlánku, loni byli přece mnohem menší," chlácholila ho teta Petunie.
"Nezajímá mě, jak jsou velké! Mělo jich být třicet osm!" Dudley už začal vztekem červenat v obličeji.
"Drahoušku, až pojedeme do zoo, koupíme ti ještě další dva dárky, ano zlatíčko? Ještě další dva!"
V tom přišel do kuchyně strýc Vernon.
"Mám špatnou zprávu," oznámil.
"Paní Figgová ji dnes hlídat nemůže, zlomila si nohu."
"Co teď?" zeptala se strýce teta Petunie. "Co kdybych prostě zůstala doma?" navrhla Rose. Byla ráda, že nemusí k paní Figgové, protože to tam páchlo zelím a paní Figgová ji nutila prohlížet si fotky jejích koček. I tak na ni byla Rose vždy zdvořilá a milá, protože věděla, že paní Figgová má své kočky moc ráda.
"A až se vrátíme, najdeme místo domu hromádku popela? To nikdy!" rozhodla teta Petunie. Po dlouhém dohadování se nakonec se strýcem Vernonem shodli na tom, že Rose bude muset do zoo s nimi. Dudley křičel na celé kolo, ale nakonec ho přinutili sednout si na zadní sedadlo vedle Rose. Ta byla naopak šťastná. Ještě nikdy nebyla v zoo. Dursleyovi jezdili každý rok na Dudleyho narozeniny někam do města, třeba do zábavného parku, kina, nebo fast foodu, ale Rose nechali vždy u paní Figgové. Byla opravdu ráda, že může jet s nimi a stálo to i za to, že musela sedět vedle Dudleyho.
Když dorazili na místo, koupili Dursleyovi Dudleymu velkou čokoládovou zmrzlinu a pak se vydali k oddělení plazů. Dudley ihned zamířil k největšímu, co viděl a začal netrpělivě klepat na sklo, aby se had pohnul. Když to neudělal, Dudley vstal a šel kazit život zase někomu jinému.
Rose se posadila k teráriu a na hada promluvila:
"Já vím, jaké to je žít v zajetí," podívala se na ceduli, na které stálo: boa constrictor Brazílie. "Bylo tam hezky?" zeptala se. Had kývl hlavou k druhé tabulce na opačné straně a Rose si ji zvědavě přečetla: "Narozen v zajetí. Aha, chápu. Takže tys v Brazílii nikdy nebyl?" Had zakroutil hlavou a v tu chvíli se přihnal Dudley.
"Mami, tati! Pojďte sem! Rose s tím hadem mluví!" opřel se o sklo, a to najednou zmizelo a Dudley spadl přímo do terária. Had se kolem něj proplazil a pak zamířil ven ze zoo. Rose zaslechla, jak syčí:
"Brassilie, ušš jdu!"
Byla to hloupost, hadi přece neumí mluvit, říkala si sama pro sebe. Dudley byl ještě stále v teráriu a byl celý mokrý. Rose se musela usmát, ale to neměla dělat, protože se právě před ní zjevil strýc Vernon.
Doma na ni strýc Vernon půl hodiny křičel, zatímco teta Petunie objímala "určitě celého promrzlého Dudlánka" a Rose dostala týden domácího vězení v přístěnku pod schody.
Byla noc a Rose ležela ve svém přístěnku a přemýšlela, jestli nemá někde náhodou nějaké příbuzné. Snila o dni, kdy si pro ni příjdou a odvedou ji pryč od Dursleyových. Věděla, že se to nestane, ale pořád v ní hořel malinký ohníček naděje. Už několikrát se jí stalo tolik podivných věcí - jednou, když byla s Dudleym a tetou Petunií na nákupě, uklonil se jí nějaký neznámý mužík. Nebo jednou, když jela v autobuse, slyšela nějakou podivně oblečenou ženu (měla na sobě černý hábit), jak šeptá té druhé: "To je ona, no podívej se na tu jizvu." a ukazuje na ni.
Jednou se tety Petunie na tu jizvu ptala a ta jí řekla, že ji má z autohavárie, při které zemřeli její rodiče. Ty ale nikdy neviděla. Teta Petunie svou sestru přímo nenáviděla, takže v doměla nebyla její jediná fotografie. Taky když ji Rose rozzlobila, pořád jí říkala, jak strašně se své matce podobá. V těchto úvahách Rose usnula, měla za sebou podivný den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michaela Capuccini Michaela Capuccini | Web | 2. května 2012 v 18:20 | Reagovat

Máš veľmi pekný blog :-)

2 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 7. května 2012 v 22:04 | Reagovat

Krásna kapitola. :) :) idem čítať ďalej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama