Zrcadlo z Erisedu

10. května 2012 v 19:16 | Tenebris |  Rose Potterová a Kámen mudrců
Vánoce se kvapem blížily. V polovině prosince se jednoho rána vzbudili a zjistili, že venku leží několik stop sněhu. Jezero úplně zamrzlo a Weasleyova dvojčata si vysloužila trest za to, že očarovala několik sněhových koulí, takže pronásledovaly profesora Quirrella, kudy chodil a odrážely se od jeho turbanu.
Nikdo se už nemohl dočkat, až začnou prázdniny. Rose do Zobí ulice nejela, zůstávala v Bradavicích a byla za to ráda. Nejspíš ji čekaly ty nejlepší Vánoce za celý její život. Ron a jeho bratři zůstávali také, protože pan a paní Weasleyovi jeli do Rumunska navštívit Charlieho.
Když po hodině lektvarů vyšli ze sklepení, zjistili, že chodbu před nimi zatarasila velká jedle. Podle dvou obrovských nohou pochopili, že za ní stojí Hagrid.
"Ahoj, Hagride, chceš, abychom ti nějak pomohli?" zeptala se Rose. "Ne díky, todle zvládnu sám Rose."
"Uhnuli byste laskavě z cesty?" řekl za nimi Malfoy studeným hlasem.. "Zkoušíš si přividělat, Weasley? Nejspíš by ses taky rád stal hajným, až jednou v Bradavicích skončíš - ta Hagridova bouda ti musí připadat jako palác proti tomu, nač jste u vás doma zvyklí." Ron se na Malfoye vrhl právě ve chvíli, kdy po schodech vyšel nahoru Snape.
"WEASLEY!"
Ron pustil Malfoyův hábit. "Za to může Malfoy, pane profesore," a Hagrid zpoza stromu vystrčil svůj vyliký obličej. "Urážel jeho rodinu." "To je sice možné, ale prát se je v Bradavicích proti školnímu řádu, Hagride," řekl Snape medovým hlasem, kterým Rose i Ronovi lezl na nervy a moc dobře to věděl. "Nebelvír přichází o pět bodů, Weasley, a buďte rád, že to není víc. A teď už jděte všichni po svých." Malfoy, Crabbe a Goyle se protlačili kolem stromu a spokojeně se šklebili.
"Nenávidím je oba. Malfoye i Snapea," prohlásil Ron. Rose jen přikývla. Nebyla pravda, že by profesora nenáviděla. Moc dobře věděla, že každý má světlou i tmavou stránku a profesor Snape si prostě vybral tu špatnou.
"No tak, nechte toho, už sou skoro Vánoce," řekl Hagrid. "Víte co, poďte se se mnou podívat do Velký síně, vypadá to tam náramě.
Velká síň skýtala úžasnou podívanou. Všude po stěnách visely girlandy cesmíny a jmelí a po místnosti se tyčilo hned dvanáct vánočních stromů: na některých se třpytily maličké rampouchy a na dalších zářily stovky svící.
"Kolik dnů vám zbejvá do prázdnin?" zeptal se Hagrid. "Už jenom jeden," odpověděla Hermiona. "A to mi připomíná - Rose, Rone, do oběda máme ještě půl hodiny. Měli bychom jít do knihovny." "Ano, to máš pravdu," připustil Ron. "Do knihovny?" zeptal se Hagrid, když spolu s nimi vyšel z Velké síně. "Den před prázdninama? Nepřeháníte to kapku?" "Ale my nepracujeme," vysvětlila mu Rose s úsměvem. "Od té doby, co ses zmínil o Nicolasovi Flamelovi, se snažíme zjistit, kdo to je."
"Cože děláte?" Hagrid vypadal ohromeně. "Poslechněte - říkal sem vám přeci, ať to pustíte z hlavy. Do toho, co ten pes hlídá, vám vůbec nic není." "Chceme prostě jen vědět, kdo je Nicolas Flamel, to je všecko," prohlásila Hermiona. "Pokud nám to radši neřekneš a neušetříš nám tu práci - prošli jsme stovky knih a nemůžeme ho nikde najít," dodala Rose. "Já vám nic nepovím," odmítl Hagrid rázně. "V tom případě to musíme zjistit sami," řekl Ron, opustili nabručeného Hagrida a spěchali do knihovny.
Rose už přemýšlela o tom, že by mohl Flamel být v oddělení s omezeným přístupem, ale k tomu, aby tam mohli jít by potřebovali podpis někoho z učitelů a Rose dobře věděla, že by to znamenalo spoustu vysvětlování.
"Budete hledat dál, i když budu pryč, že ano?" zeptala se Hermiona, když už všichni tři kráčeli dolů po schodech na oběd. "A pošlete mi sovu, kdybyste něco zjistili." "A ty se můžeš zeptat na Flamela rodičů, ne?" navrhl Ron. "Úplně klidně, protože oba dva jsou zubaři."

Jakmile začaly prázdniny, Ron a Rose zažívali tak skvělé časy, že na Flamela ani nepomysleli. Oba dva měli každý svou ložnici jen pro sebe a společenská místnost byla také skoro prázdná, takže si vždy mohli zabrat nejlepší místa u krbu. Vysedávali tam celé hodiny a opékali v krbu všechno, co se dalo napíchnout na klacek a vymýšleli způsoby, jak dostat Malfoye ze školy: užili si spoustu legrace, když se o nich bavili, i když věděli, že jim k ničemu nebudou. Ron také Rose začal učit kouzelnické šachy.
Když se Rose na Štědrý večer uložila k spánku, těšila se na dobré jídlo a zábavu, které přinese zítřek, s žádnými dárky však nepočítala. Když se však příštího dne ráno probudila, vedle její postele ležea hromada dárků. Překvapeně je vzala a odnesla do společenské místnosti, kde už na ni čekal Ron.
"Veselé Vánoce," řekl Ron s úsměvem. "Tobě taky," odpověděla mu Rose a pořád se nevěřícně dívala na hromadu dárků, které držela v ruce. "Vidíš to taky, Rone? Já jsem dostala dárky!" oznámila Rose s úsměvem na tváři. "A co jsi čekala, tuřín?" zeptal se Ron a otočil se k vlastní hromádce dárků.
Rose zvedla balíček, který ležel nahoře. Byl zabalený do tlustého hnědého papíru a stálo na něm: Rose k Vánocům od Hagrida. Uvnitř byla neumělá dřevěná flétna, kterou nejspíš Hagrid sám vyřezal. Rose na ni zapískala - znělo to trochu, jako když houká sova.
V dalším velmi malém balíčku našla lístek: Dostali jsme tvůj dopis a posíláme ti dárek k Vánocům. Strýc Vernon a teta Petunie. K lístku byla lepící páskou připevněná mince: padesát pencí.
"To je od nich hezké," poznamenala Rose. Ron si minci zaujatě prohlížel. "Ta je ale divná. To jsou peníze?" "Můžeš si ji vzít," řekla Rose a podala minci Ronovi. Musela se smát, když viděla, jak to Rona potěšilo.
"Takže Hagrid, teta a strýc... ale od koho jsou ty ostatní?" "Myslím že vím, od koho je tenhle," řekl Ron a ukázal na objemný balík. "Od naší mamky. Napsal jsem jí, že od nikoho nečekáš žádné dárky a - ne to ne," zasténal. "Upletla ti Weasleyovský svetr."
Rose balíček roztrhla a našla v něm světle zelený pletený svetr a velkou krabici fondánového cukroví. Svetr se jí moc líbil a tak si ho hned oblékla.
"Každý rok nám všem uplete svetr," vysvětloval Ron a vybaloval svůj vlastní. "A já vždycky dostanu dostanu hnědý." "To je od ní opravdu milé," řekla Rose a ochutnala fondán, který byl velice dobrý.
V dalším balíčku bylo také cukroví - veliká krabice čokoládových žabek od Hermiony.
Zbýval už jenom jeden balíček. Byl lehký jako pírko a když ho Rose rozbalila, našla v něm nějaký plášť a vzkaz, na kterém stálo: Tvůj otec si ho u mě uložil, než zemřel. Je načase, abys ho dostala zpátky. užívej ho dobře! Přeji ti veselé Vánoce. Podpis chyběl.
Rose zvedla plášť a vyzkoušela si ho. Když to udělala, Ron na ni upřel oči a když se na sebe Rose podívala, zjistila, že jí zmizelo celé tělo, kromě hlavy.
"To je neviditelný plášť!" vykřikl Ron. "Je opravdu vzácný a velmi cenný. Kdo ti ho poslal?" "To nevím, chybí tu podpis," řekla Rose a ukázala Ronovi vzkaz.
Najednou do společenské místnosti přiběhla dvojčata. Rose plášť schovala, aby ho neviděli. To, že ho má, chtěla udržet co nejvíc v tejnosti.
"Veselé Vánoce!"
"Jé podívej se - Rose má taky Weasleyovský svetr!" Fred i George měli oba modré svetry: na jednom bylo velké žluté F a na druhém G.
"Jaktože nemáš na sobě svůj svetr?" zeptal se pohoršeně George. "Když já hnědou barvu nesnáším," postěžoval si Ron a přetáhl si svetr přes hlavu.
"Co je to tady za kravál?" to přicházel Percy. V ruce držel také Weasleyovský svetr a Fred mu ho vytrhl z ruky.
"P jako prefekt! No tak, Percy, vezmi si ho taky, my už je všichni máme na sobě, dokonce i Rose jeden dostala." "Já - ne-chci-" zahuhňal Percy, jak mu dvojčata násilím natáhla svetr přes hlavu, až mu brýle zůstaly viset nakřivo.
"A dneska nebudeš sedět s ostatními prefekty," řekl George. "Vánoce patří rodině."
Vyvedli vzpouzejícího se Percyho z společenské místnosti a vydali se na hostinu.

Takovou vánoční hostinu za celý život Rose ještě nezažila. Stovka vykrmených pečených krocanů, hory pečených a vařených brambor a jiné dobroty - všude po stolech navíc hromady kouzelnických žabek.
Nahoře u čestného stolu si Brumbál místo špičaté čepice nasadil na hlavu květovaný čepec a vesele se smál vtipu, který mu profesor Kratiknot právě přečetl.
Po krocanech přišly na řadu hořící vánoční pudinky. percy si málem zlomil zub na srpci, který našel v jeho pudinku. Rose sledovala jak Hagrid do sebe lije jedno víno za druhým, až nakonec políbil na tvář profesorku McGonagallovou, která se k Rosinu úžasu jen zachichotala.
Rose a všichni Weasleyovi strávili nádherné odpoledne zuřivou koulovačkou venku před školou. Prostydlí, promáčení a vyčerpaní se pak vraceli směrem k hradu. Rose měla vlasy plné sněhu a zrvna si ho vybírala, když se před nimi objevil profesor Snape. Zastavil se a změřil si ji přísným pohledem. "Vydím, že máte skvělou společnost," řekl svým leovým hlasem. Rose nechápala, jak to myslí a tak jen odpověděla: "To ano," a pak už všichni šli do nebelvírské společenské místnosti, kde se všichni usadili u krbu, aby se zahřáli.
Po svačině Rose s Ronem sledovali, jak Percy honí Freda a George po celé nebelvírské věži, protože mu sebrali prefektský odznak a náramě se u toho bavili.
Byly to nejlepší Vánoce jaké kdy Rose zažila. S Weasleyovými byla zábava, hlavně s dvojčaty, protože pořád měli vtipné připomínky.
Přemýšlela o tomto skvělém dni, když si vzpoměla na neviditelný plášť. Užívej ho dobře.
Najednou byla úplně vzhůru. Přišla chvíle, kdy je čas konečně pláště využít. rozhodla se, že prozkoumá oddělení v knihovně s omezeným přístupem.
Rychle vstala a vyběhla z nebelvírské věže. Vzala si s sebou jen svítilnu, aby viděla na cestu. Cestou tam naštěstí nikoho nepotkala.
Vstoupila do oddělení s omezeným přístupem a začala procházet knihy. Nikdy žádný Flamel. Opět. Zkusila otevřít jednu knihu a ta najednou začala křičet tak, až jí tuhla krev v žilách. Zavřela ji, ale kniha křičela pořád. Rose upadla svítilna a rozbila se. Rychle se rozběhla pryč a minula Filche asi o dva centimetry. Utíkala, jak nejrychleji dokázala, ani nevěděla kam běží, prostě se snažila doběhnout co nejdál. Nakonec se zastavila v nějaké chodbě, kterou vůbec neznala. Musela být však o dobrých pět poschodí výš.
"Říkal jste, ať přijdu rovnou za vámi, pane profesore, kdyby se tu někdo v noci toulal, a někdo opravdu byl v knihovně - v oddělení s omezeným přístupem." Rose tomu nemohla uvěřit. Filch snad musel znát nějakou zkratku, protože jeho podlézavý hlas bylo slyšet blíž a blíž a k Rosinu zděšení mu neodpověděl nikdo jiný než Snape. "V oddělení s omezeným přístupem? Však je chytíme, nemohou být daleko."
Filch a Snape se k ní pořád přibližovali a tak využila svou jedinou šanci - nějakou prázdnou učebnu. Rychle se tam schovala, než Snape s Filchem prošli.
Vypadalo to jako učebna, ve které se neučí. Rose zaujalo něco zvláštního - bylo to zrcadlo, na kterém bylo ozdobným písmem napsáno: Mízar bozyhu otešave lařáv ten. Filche ani Snapea už neslyšela a strach ji pomalu opouštěl. Sundala si plášť a postavila se před zrcadlo - musela si zakrýt rukou pusu, aby nevykřikla.
Za sebou viděla dva lidi - muže a ženu. Muž měl kulaté brýle a žena rudé vlasy jako ona, stejné oči jako ona a vypadala dost podobně jako Rose.
"Mami?" zmohla se Rose po chvilce šeptem na slovo. "Tati?" Oba se na ni jen zářivě usmívali.

"Taky jsi mě mohla vzbudit," vytkl jí Ron, když mu ráno ve společnské místnosti Rose vykládala, co se jí v noci stalo. "Můžeš jít se mnou dnes večer, půjdu tam znovu," usmála se na něj Rose. "Tvou maminku a tatínka bych viděl rád," řekl Ron dychtivě.

Největší strach měla Rose z toho, že už místnost se zrcadlem nenajde. Tentokrát přikryla pod plášť i Rona a oba se vydali na zdrcadlo hledat.
Už uběhla hodina, a zrcadlo pořád nikde. Rose z toho už začínala být zoufalá. "Já snad zmrznu," prohlásil nakonec Ron. "Nechme to plavat a pojďme zpátky." "Ne!" rozhodla Rose. "Vím, že to tu někde je."
"Tady to je!" vyhrkla Rose. "Přímo tam!" Ona i Ron vešli do místnosti před zrcadlem. Rose Rona postavila před zrcadlo a stoupla si vedle něj.
"Vidíš je?" zašeptala Rose. "Já nevidím vůbec nic." "Podívej se pořádně!" "Vidím jenom tebe," prohlásil Ron. Rose ustoupila a nechala Rona, aby se sám pořádně podíval. "Počkat..." řekl najednou. "Vidím sám sebe... jsem starší a jsem tu jako primus!"
"Cože?"
"Ano a držím školní pohár - jsem i kapitán famfrpálového družstva!" Ron odtrhl oči od té úžasné podívané a rozrušeně se podíval na Rose.
No jistě, uvědomila si. Už věděla přesně, co zrcadlo ukazovalo.

Do rána sníh ještě nestačil rostát.
"Nechceš si zahrát šachy, Rose?"
"Ne."
"A co kdybychom zašli na návštěvu k Hagridovi?"
"Ne... jdi tam sám..."
"Já vím, na co myslíš, Rose. Na to zrcadlo - dnes večer už tam prosím nechoď." "Proč ne?" "Já nevím. Prostě z toho mám takový divný pocit. Už tak jsi několikrát sotva vyvázla. Filch, Snape, paní Norrisová... pořád tady chodí. Co když do tebe vrazí? Co když něco převrhneš?"
"Mluvíš jako Hermiona." "Myslím to vážně Rose, nechoď tam."
Rose však nebyla schopná myslet na nic jiného. Třetího večera už našla místnost se zrcadlem mnohem rychleji. Uvědomila si, že nadělala víc hluku, než bylo rozumné, nikoho však cestou nepotkala.
Pak už se na ni znovu usmívali matka s otcem. Sedla si na zem a nic na světě jí nemohlo zabránit, aby strávila celou noc se svou rodinou: nic.
Jedině -
"Takže ty jsi tu zase, Rose?"
Vyvolalo to v ní pocit, jakoby měla v břiše kus ledu. Ohlédla se. Na jednom ze stolků seděl Brumbál. Rose předtím musela projí přímo kolem něj, natolik však chtěla dostat se k zrcadlu, že si ho vůbec nevšimla.
"Já - já jsem vás neviděla, pane profesore."
"To je zvláštní, jak někdo může být krátkozraký, jakmile je neviditelný," řekl Brumbál a Rose se ulevilo, když zjistila, že se profesor usmívá.
"Takže," řekl Brumbál," tak jako stovky jiných před tebou jsi objevila blaho, které přináší zrcadlo z Erisedu." "Nevěděla jsem, že se tak jmenuje, pane profesore." "Doufám ale, že už jsi pochopila, co to zrcadlo dělá?"
"Myslím že ano: ukazuje nám to, po čem toužíme nejvíce," řekla Rose. "Správně, jsi velmi chytrá malá čarodějka, Rose. Oba rodiče by na tebe byli pyšní," řekl Brumbál a usmál se. "Zrcadlo nám ale neposkytuje ani vědomosti, ani pravdu. Byli lidé, kteří před ním promarnili celý život. Někteří dokonce zešíleli: nedokázali rozeznat skutečnost od odrazu v zrcadle.
Zítra se zrcadlo přestěhuje na nové místo, Rose, žádám tě, abys už ho nevyhledávala. A kdybys na něj náhodou ještě někdy narazila, budeš už vědět, jak se věci mají. A teď, když už jsme domluvili - proč si neoblékneš ten svůj úžasný plášť a nejdeš do postele?"
Rose vstala.
"Pane - pane profesore? Mohu se vás na něco zeptat?"
"Právě jsi to udělala," usmál se Brumbál."Přesto mi můžeš položit ještě jednu otázku."
"Co vidíte vy, když se do toho zrcadla podíváte?" "Já? Vidím sám sebe, jak držím v ruce tlusté vlněné ponožky."
Rose jen vytřeštila oči.
"Ponožek člověk nemá nikdy dost," vysvětlil jí Brumbál. "Zas máme za sebou další Vánoce a já jsem nedostal ani jedny. Všichni mi pořád dávají jen samé knížky."
Teprve když už Rose ležela v posteli, napadlo ji, že Brumbál možná nemluvil tak úplně pravdu. Ovšem, pomyslela si, ta otázka byla hodně osobní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama