Vrba Mlátička

1. června 2012 v 20:49 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Zbylý měsíc trávila Rose čtením učebnic. Hermiona by ji v tom určitě podporovala, ale Ronovi se to nijak zvlášť nezamlouvalo. Rose ale obsah učebnic zajímal. Bavilo ji číst si v nich a když už měla všechny učebnice několikrát přečtené, že si z nich všechno pamatovala a nebylo by k ničemu číst je znova, dala se do čtení Obranných kouzel a jak je použít.
Poslední večer vykouzlila paní Weasleyová bohatou večeři. Fred s Georgem večer završili ohňostrojem Raubířských rachejtlí, které koupili v Příčné ulici: kuchyň prozářily červené a modré hvězdy, které se dobré půl hodiny odrážely od stropu. Pak už byl čas na poslední šálek horké čokolády a na spaní.
Příštího rána jim trvalo dlouho, než se vypravili. Vstali sice za svítání, ale zdálo se, že toho mají na práci ještě spoustu. Všichni do sebe neustále vráželi na schodech, napůl oblečení a s kouskem topinky v ruce, a pan Weasley si div nezlámal vaz, když nesl Ginnyin kufr do auta a cestou zakopl o zatoulané kuře.
Rose si nedokázala představit, jak se do malého auta vejde osm lidí, šest velkých kufrů, dvě sovy a krysa. Nepočítala však s mimořádným vybavením, kterým pan Weasley auto doplnil.
"Před Molly ani slovo," šeptl Rose, když otevřel zavazadlový prostor a ukázal jí, jak ho pomocí nezjištného zvětšovacího kouzla zvětšil tak, aby se do něj kufry bez potíží vešly.
Na nádraží King's Cross dorazili ve tři čtvrtě na jedenáct. Pan Weasley se okamžitě vyřítil přes ulici, aby jim opatřil vozíky na kufry, a všichni běželi do vestibulu.
"Percy půjde první," řekla paní Weasleyová a úzkostně pohlédla na hodiny nahoře, podle kterých jim zbývalo už jen pět minut, aby nenápadně prošli přepážkou.
Percy rázně vykročil a za okamžik zmizel. Za ním šel pan Weasley a po něm následovali Fred a George.
"Já s sebou vezmu Ginny a vy dva půjdete hned za námi," řekla paní Weasleyová Rose a Ronovi, vzala Ginny za ruku a vykročily vpřed.
"Pojďme najednou, už máme jen minutu," řekl Ron Rose.
Rose se ujistila, že má Hedvičinu klec bezpečně připevněnou na kufru, a potom natočila vozík tak, aby měla přepážku před sebou. Nepochybovala, že všechno půjde hladce: ani zdaleka to nebylo tak nepříjemné jako cestovat pomocí Letaxu. Oba se stále blížili k přepážce a stále zrychlovali. Když už jim zbývalo jen několik stop, vyrazili tryskem a - BUM!
Oba vozíky narazily do přepážky a odletěly nazpátek. Ronův kufr dunivě dopadl na zem: Rose se neudržela na nohou, Hedvičina klec žuchla na naleštěnou podlahu a sova v ní se s pohoršenými skřeky kutálela pryč. Lidé kolem na ně vytřeštěně zírali a zřízenec, který stál nedaleko na ně zahulákal: "Co si k sakru myslíte, že tady vyvádíte?"
"Nějak mi ujel vozík," zasupěl Ron. Rose utíkala zdvihnout Hedviku, která vzbudila takový poprask, že okolostojící si něco mumlali o krutém zacházení se zvířaty.
"Proč jsme se nedostali na druhou stranu?" zeptala se potichu Rose, aby ji kromě Rona nikdo neslyšel.
"Já nevím -"
A Ron se rozčileně rozhlédl. Pořád je ještě pozorovalo několik zvědavců.
"Ten vlak nám ujede," šeptl Ron. "Nechápu, proč nást to nepropustilo..."
Rose se podívala na obrovské hodiny. Ještě deset vteřin... devět...
Opatrně natočila svůj vozík dopředu, až stála přímo proti přepážce a vší silou se do něj opřela, ale stěna neustoupila.
Tři vteřiny... dvě vteřiny... vteřina...
"Je pryč," řekl Ron zděšeně. "Už nám ujel. A co když se mamka a taťka nedostanou zpátky k nám? Máš nějaké mudlovské peníze?"
Rose se zasmála. "Od Dursleyových jsem nikdy žádné kapesné nedostala. Uděláme nejlíp, když počkáme venku u auta," usoudila Rose. "Tady vzbuzujeme příliš velkou po -"
"Rose!" zavolal Ron a oči se mu zaleskly. "To je ono - auto!"
"A co s ním?"
"Můžeme s ním do Bradavic doletět!"
"Ale já myslela -"
"Jsme přece v bryndě, že jo? A musíme se dostat do školy, nebo snad ne? A nezletilí kouzelníci přece smějí použít kouzlo, když se octnou opravdu v nouzi, oddí devatenáct nebo já nevím kolik - o omezení čar a kouzel..."
Rosin zmatený strach vystřídalo rázem vzrušení.
"A ty s ním umíš létat?"
"Nestarej se," řekl Ron a otočil svůj vozík směrem k východu. "Tak pojď, když s sebou hodíme, stihneme letět za vlakem."
Rychle prošli zástupy mudlů, uložili své zavazadla do kufru a nastoupili do auta.
"Rozhlídni se, jestli se nikdo nedívá," řekl Ron a klepnutím hůlkou zapnul zapalování. Rose se rozhlédla kolem.
"Nikde nikdo," ujistila Rona.
Za pár okamžiků se už vznášeli nad Londýnem. Ron zmáčkl tlačítko a auto i oni splynuli s mraky, aby je mudlové neviděli.
"A co teď?" zeptala se Rose a prohlížela si hradbu mraků, která se na ně valila ze stran.
"Teď potřebujeme najít vlak, abychom věděli, kterým směrem máme letět," řekl Ron.
Snesli se těsně pod mraky a pak už se otáčeli na sedadlech a upřeně hleděli dolů.
"Už ho vidím!" vykřikla Rose. "Přímo před námi!"
Dole pod nimi se kroutil vlak do Bradavic jako zářivě červený had.
"Jede na sever," řekl Ron a díval se na kompas na palubní desce. "Tak fajn, teď už stačí, když si to vždycky po půl hodině ověříme. Drž se pořádně..." a letěli skrz mraky zase vzhůru.

Celý let trval několik hodin. Rose s Ronem se skvěle bavili, vymýšleli si vtipné i děsivé historky a jedli dýňové koláčky. Pak už se začalo stmívat a oba očekávali, že za omažik se ze tmy vynoří věže Bradavického hradu.
Najednou Rose něco spatřila: "Dívej, Rone, podívej!"
Vysoko na útesu nad jezerem se proti temnému obzoru rýsovalo množství věží školní budovy.
To už se však vůz začal celý třást a ztrácel rychlost.
"No tak," řekl Ron, jako by auto přemlouval a lehce zacloumal volandem, "už jsme skoro tam, ještě vydrž -"
Motor zaúpěl. Zpod kapoty se vznášely tenké pramínky páry. Když zamířili k jezeru, Rose pevně svírala okraje sedadel. Potom se vůz ošklivě zakymácel. Rose vyhlédla z okna a míli hluboko pod sebou spatřila hladkou, černou vodní hladinu, která vypadala jako sklo. Ron pevně tiskl volant a auto se znovu zakymácelo.
"No tak," zamumlal Ron.
Byli právě nad jezerem... hrad měli přímo před sebou... Ron dupl na plyn.
V tom se ozval nějaký zvuk a motor dočista zhasl.
"No nazdar," pronesl Ron do ticha.
Předek vozu se naklonil dopředu. Padali. Padali dolů, stále rychleji a rychleji přímo proti nějakému starému stromu.
Ron teď pustil volant úplně a ze zadní kapsy vytáhl svoji hůlku.
"STÁT! STÁT!" křičel a bušil přitom do přístrojové desky a do předního skla, padali však dál a strom jako by jim letěl vstříc.
"RONE POZOR NA TEN STROM!" křičela Rose, ale už bylo pozdě...
KŘACH!
To auto narazilo přímo do stromu a s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem. Zpod pomačkané kapoty se proudem valila pára: Hedvika vyděšeně kvílela, Rose bolela hlava a Ron po její pravé straně vyděšeně zíral na svou hůlku.
"Jsi v pořádku?" zeptala se rychle Rose.
"Moje hůlka," skučel Ron roztřeseným hlasem. "Podívej se na moji hůlku."
Zlomila se. Opravdu byla skoro na dva kusy.
Rose otevřela pusu, aby Rona uklidnila, že mu ji ve škole určitě spraví, nedostala však ze sebe ani hlásek. Právě v tom okamžiku totiž něco na její straně udeřilo do auta silou zuřícího býka a stejně mohutná rána dopadla i na střechu.
"Co se to dě -"
Ron vyjekl a třeštil oči na přední sklo. Rose se otočila právě v čas, aby uviděla větev tlustou jako krajta, která do auta praštila. To na ně útočil strom, do kterého narazili: kmen měl ohnutý málem v půli a větve mlátily do každého místečka, na které dosáhly.
"RYCHLE! JEĎ!" křičela Rose na Rona a auto začalo rychle couvat. Strom se je ještě pořád pokoušel zasáhnout: slyšeli praskot větví, ale už byli z jeho dosahu.
"To bylo o vlásek," dostal ze sebe Ron. Jenže to bylo zřejmě poslední, nač se vůz zmohl. Vzápětí se ozvala dvě cvaknutí, dveře se otevřely dokořán, Rose ucítila, jak se její sedadlo naklání, a v příštím okamžiku už ležela na zemi. Viděla jen, že auto vyhazuje z kufru jejich zavazadla: vzduchem proletěla Hedvičina klec a při dopadu se otevřela. Sova z ní vylezla s rozzlobeným kvílením a odletěla k hradu, aniž se jedenkrát ohlédla. Pak už auto, celé pomačkané, poškrábané a syčící párou s rachotem zmizelo ve tmě.
"Vrať se!" křičel za ním Ron. "Taťka mě zabije!"
Věřila bys vůbec, že můžeme mít takovou smůlu?" vydechl Ron nešťastně a sehnul se, aby zvedl ze země Prašivku. "Ze všech stromů, do kterých jsme mohli narazit, jsme trefili zrovna do toho, který to oplácí!"
Oba se ještě ohlédli za stromem a Rose řekla: "Tak pojď, uděláme nejlíp, když vyrazíme do školy..."
Celí zdřevěnělí popadli své kufry a vlekli je po travnatém svahu vzhůtu k mohutné dubové bráně.
"Myslím, že slavnost už začala," řekl Ron, postavil kufr dole pod přední schody, tiše přešel na druhou stranu a nahlédl do zářícího okna. "Pojď se podívat Rose - už začalo Zařazování!"
Rose také nahlédla do okna a viděla řadu vystrašených prváků, před nimiž stála profesorka McGonagallová s Moudrým kloboukem v ruce. Rose si prohlížela učitelský sbor společně s Hagridem, když si všimla něčeho zvláštního.
"Rone," zašeptala, "jedna židle u učitelského stolu je prázdná... Kde je Snape?"
"Možná je nemocný!" řekl Ron.
"Možná dal výpověď," řekla Rose, "protože zase nedostal místo učitele obrany proti černé magii!"
"Nebo ho možná vyhodili!" rozzářil se Ron. "Všichni ve škole ho přece nenávidí -"
"A nebo možná," ozval se ledový hlas přímo za jejich zády, až z toho Rose leknutím nadskočila, "čeká na vysvětlení, proč jste vy dva nepřijeli školním vlakem."
Rose se prudce otočila. Za nimi stál Severus Snape a černý hábit mu vlál ve studeném větru. V tu chvíli se usmíval způsobem, ze kterého Rose okamžitě pochopila, že ona i Ron jsou v pořádném maléru.
"Pojďte za mnou," vyzval je Snape.
Snape je zavedl do svého kabinetu. Rose se třásla po celém těle a to, že ve Snapeově kabinetu byly na poličkách ve sklenicích naložené různé nechutné věci, které vypadaly jako mrtví živočichové jí na odvaze rozhodně nepřidalo. Krb byl tmavý a prázdný. Snape zavřel dveře, otočil se a podíval se na ně.
"Takže," řekl tiše, "náš vlak už slavné Rose Potterové a jejímu věrnému kumpánovi Weasleymu není dost dobrý. Chtěli jste přijet originálně, že ano?"
"NE!" protestovala Rose. "Nemohli jsme se dostat na nástupiště, museli jsme to auto použít, může za to ta přepážka na nádraží -"
"Co jste udělali s tím autem?" nenechal ji domluvit Snape.
Ron naprázdno polkl. Nebylo to poprvé, co měla Rose dojem, že Snape dokáže číst myšlenky. Děsivá myšlenka. Vzápětí však pochopila, o co jde, protože profesor otevřel nové vydání Večerního věštce.
"Viděli vás," zasyčel a ukázal jim titulek:

LÉTAJÍCÍ FORD ANGLIA ZMÁTL MUDLY!

Potom začal nahlas předčítat: "Dva mudlové v Londýně, přesvědčení, že zahlédli staré auto, jak letí nad věží Hlavní pošty... v poledne v Norfolku paní Hetty Baylissová, zatímco věšela prádlo... Pan Angus Fleet z Peebles ohlásil policii... celkem šest nebo sedm mudlů. - Myslel jsem, že váš otec pracuje v odboru zneužívání mudlovských výtvorů?" zeptal se, podíval se na Rona a usmíval se ještě víc než předtím. "Ale, ale... a jeho vlastní syn..."
Rose měla pocit, jako by ji udeřila jedna z větví toho šíleného stromu. Kdyby kdokoli zjistil, že auto očaroval pan Weasley... Na to předtím nepomyslela...
"Můžeu za to já!" vyhrkla a Snape i Ron na ni udiveně pohlédli.
"Za to všechno můžu já," pokračovala Rose. "Přemluvila jsem Rona, aby s tím autem letěl, víte, myslela jsem, že nás nikdo neuvidí a my jsme se prostě museli dostat do školy... Ale Ron ani pan Weasley s tím nemají nic společného a -"
"Chcete říct," zarazil ji Snape, "že to vy jste vymyslela ten šílený nápad s autem? Nebo snad dokonce, že jste ho očarovala tak, aby létalo? Slečno Potterová, jsem si jist, že by studentka druhého ročníku nedokázala přimět auto létat. Nemyslete si, že všechnu vinu ponesete sama, ale nebojte se, taky se na vás dostane," usmál se Snape.
"Při prohlídce parku jsem si všiml, že jedna velice cenná Vrba mlátivá zřejmě utrpěla značnou škodu," pokračoval Snape.
"Rozhodně nadělala větší škodu nám, než my jí -" vybreptl Ron.
"Mlčte!" vyštěkl Snape. "K mé nesmírné lítosti nepatříte do mé koleje a rozhodnutí vás vyloučit mi nenáleží. Půjdu teď pro ty, kteří to šťastné právo mají a vy zatím počkáte tady."
Rose a Ron pohlédli jeden na druhého, bledí jako stěna. Pokud šel Snape pro profesorku McGonagallovou, ředitelku Nebelvírské koleje, nebyli na tom nejspíš o nic líp: byla sice mnohem spravedlivější, než Snape, nicméně byla mimořádně přísná.
Deset minut nato se Snape vrátil a samozřejmě s ním dorazila profesorka McGonagallová. Ve chvíli, kdy vešla, zvedla hůlku: Rose i Ron s sebou trhli, profesorka však mířila jen na vyhaslý krb, a vmžiku v něm vyšlehly plameny.
"Sedněte si," řekla, a oba dva odcouvali do židlí u ohně.
"Vysvětlete mi to." Z brýlí se jí zlověstně zablesklo.
Ron se dal do vyprávění - a začal od přepážky na nádraží, která je odmítla pustit.
"...takže jsme neměli jinou možnost, paní profesorko, do vlaku jsme se dostat nemohli."
"Proč jste nám neposlali sovu s dopisem? Pokud vím, vy přece sovu máte," obrátila se profesorka McGonagallová chladně na Rose.
Ta na ni vytřeštila oči. Když to profesorka teď vyslovila, připadalo jí takové řešení nejlepší.
"Já - já jsem nemyslela -"
"To je mi jasné," mínila profesorka McGonagallová.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Snape, který teď vypadal nejšťastněji, jak ho kdy viděli, otevřel. Na prahu stál ředitel školy, profesor Brumbál.
Rose měla pocit, že nedokáže pohnout ani prstem. Brumbál se tvářil nezvykle vážně.
Hodnou chvíli panovalo v místnosti naprosté ticho, než Brumbál řekl: "Vysvětlete mi prosím, proč jste to udělali."
Rose mu vypověděla úplně všechno s vyjímkou toho, že očarované auto patřilo panu Weasleyovi: soudě podle toho, ona a Ron nejspíš létající auto našli náhodou zaparkované u nádraží. Věděla, že Brumbál to musí okamžitě prokouknout, ten se však na auto vůbec nevyptával: a když Rose skončila, jen na ně dál upřeně hleděl přes své brýle.
"Takže my si zajdeme pro věci," pronesl Ron hlasem plným beznaděje.
"O čem to mluvíte, Weasley?" zeptala se profesorka McGonagallová.
"Přece nás vyloučíte, ne?" špitl Ron.
Rose bleskurychle pohlédla na Brumbála.
"Dnes ne, pane Weasley," řekl Brumbál. "Musím vám však oběma zdůraznit, že to, čeho jste se dopustili, je velice závažné. Dnes večer napíšu dopis rodinám vás obou a musím vás rovněž varovat, že pokud byste něco takového udělali ještě jednou, neměl bych jinou volbu a musel bych vás vyloučit."
Snape vypadal, jako by právě zrušili Vánoce.
Brumbál se otočil na profesorku McGonagallovou a řekl: Musím se vrátit na hostinu, Minervo, potřebuji tam podat několik zpráv. Pojďte, Severusi, myslím, že byste měl jít se mnou."
Snape ještě vrhl na Rose a Rona nenávistný pohled, než odešel s Brumbálem a nechal je tam s profesorkou McGonagallovou.
"Paní profesorko, chtěl jsem vidět, jak mou sestru budou zařazovat -"
"Obřad Zařazování už skonšil, Weasley," řekla profesorka McGonagallová. "Vaše sestra je také v Nebelvíru."
"To je dobře," kývl Ron.
"A když už mluvíme o Nebelvíru -" proneslea profesorka McGonagallová ostře, Rose jí však skočila do řeči: "Paní profesorko, když jsme si vzali auto, školní rok ještě nezačal, takže - takže Nebelvír by vlastně neměl přijít o žádné body, že?" podívala se na ni úzkostně.
Profesorka McGonagallová ji probodla pronikavým pohledem, byla však přesvědčená, že se malinko pousmála.
"Nebelvíru žádné body neodečtu," řekla a Rose se ulevilo," ale vy oba dostanete školní trest."
To bylo lepší, než očekávala. Vůbec jí nevadilo, že Brumbál napíše dopis Dursleyovým, bylo jí až příliš jasné, že ty bude leda mrzet, že ji Vrba mlátička nerozmlátila na placku.
"Jděte rovnou do své ložnice," řekla. "Já musím zpátky na slavnost."

Rose a Ron dorazili k portrétu Buclaté dámy.
"Heslo?" ozvalo se, když se přiblížili k podobizně.
"Ehm..." zaváhala Rose.
Nevěděli, jaké heslo v novém školním roce platí. Pomoc se však dostavila vzápětí: zaslechli za sebou rychlé kroky, a když se ohlédli, spatřili, jak se k nim žene Hermiona.
"Tady jste! Kde jste byli?" Vykládají se tu o vás úplně směšné nesmysly - někdo říkal, že vás vyloučili, protože jste prý nabourali s létajícím autem."
"Jak vidíš, nevyloučili nás," ujistila ji Rose.
"Nechcete mi snad tvrdit, že jste opravdu přiletěli?" řekla Hermiona: mluvila skoro stejně jako profesorka McGonagallová.
"Nech si to kázání," vyzval ji Ron netrpělivě, "a radši nám řekni nové heslo."
"Medosavka," řekla Hermiona stejně netrpělivě, "ale o to nejde -"
Dál už se však nedostala, protože podobizna Buclaté dámy se otevřela dokořán a všichni tři uslyšeli nečekaný bouřlivý potlesk. Vypadalo to, že celá nebelvírská kolej je dosud vzhůru: všichni se tísnili v kruhové společenské místnosti. V otvoru v podobizně se objevila spousta rukou, které vtáhly Rose a Rona dovnitř, zatímco Hermiona se do Společenské místnosti musela vyškrábat sama.
"To bylo úžasné!" křičel Lee Jordan. "Geniální! Tomu říkám příjezd do školy! Napálit to autem rovnou do Vrby mlátičky! O tom se v Bradavicích bude vypravovat celá léta!"
"To se vám povedlo," říkal student pátého ročníku, se kterým Rose ještě nikdy nemluvila: někdo další ji plácal po zádach, jako kdyby právě zvítězila v maratonu. Potom se dopředu protlačili Fred a George a řekli společně: "Proč jste nás vlastně nezavolali zpátky?"
Ron byl červený v obličeji a rozpačitě se usmíval, Rose však postřehla někoho, kdo se vůbec netvářil nadšeně. Přes hlavy několika prváků zahlédla Percyho, který se očividně snažil dostat k nim tak blízko, aby je mohl vypeskovat. Rose žďuchla Rona do žeber a kývla směrem k jeho bratrovi. Ron okamžitě pochopil.
"Už musíme nahoru - jsme trochu unavení," řekl a oba se začali prodírat ke schodišti na opačné straně místnosti, kde se pak rozdělili.
Rose si lehla do postele a po namáhavém dni usla jako mimino.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama