Zlatoslav Lockhart

24. června 2012 v 20:27 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
Za celý další den se vašk Rose usmála nanejvýš jednou. Všechno začalo jít od desíti k pěti už při snídani ve Velké síni. Čtyři dlouhé kolejní stoly se prohýbaly pod mísami ovesné kaše, talíři s uzenými rybami, horami topinek a miskami s vejci a slaninou. Rose a Ron seděli u nebelvírského stolu vedle Hermiony, která měla o džbánek s mlékem opřené svoje Cestování s upíry. Když jim popřála "Dobté jitro," znělo to poněkud upjatě a Rose pochopila, že ji pořád ještě pohoršuje, jak přijeli. Neville Longbottom je naopak srdečně pozdravil.
"Každou chvíli už musí dorazit pošta - počítám, že mi babička pošle pár věcí, které jsem zapomněl."
Rose se právě pustila do ovesné kaše, když shora opravdu uslyšeli tlukot křídel a dovnitř vlétla snad stovka sov: kroužily po síni a shazovaly mezi tlachající studenty dopisy a balíčky. Nevillovi se odrazil od hlavy obrovský balík a vteřinu na to spadlo Hermioně do džbánu cosi velikého šedého a všechny je to pocákalo mlékem.
"Vždyť to je Errol!" podivil se Ron a vytáhl zmáčenou sovu za nohy. Errol se bezvládně zhroutila na stůl, s nohama ve vzduchu a s mokrou červenou obálkou v zobáku.
"Ne, to ne!" vyjekl Ron.
"Jen klid - ještě je naživu," řekla Hermiona a špičkou prstu do sovy lehounce šťouchla.
"Errol nemyslím - já myslím tohle."
Ron ukazoval na červenou obálku. Rose připadala jako docela obyčejná, Ron i Neville však na ni koukali, jako by měla každým okamžikem vybouchnout.
"Co se děje?" zeptala se Rose.
"Poslala mi... mamka mi poslala Huláka," řekl Ron zemdleným hlasem.
"Radši ho otevři, Rone," zašeptal ustrašeně Neville. "Jestli to neotevřeš, bude to ještě horší. Babička mi taky jednou poslala Huláka, já dělal, že o něm nevím a -" polkl naprázdno, "bylo to staršné."
"Co je to Hulák?" zeptala se Rose.
Ron se však soustředil jen na dopis, z kterého se v rozích začalo kouřit.
"Otevři ho," naléhal Neville. "Za pár minut to budeš mít za sebou..."
Ron vzal roztřesenou rukou obálku sově Errol ze zobáku a roztrhl ji. Neville si zacpal uši - a vzápětí Rose pochopila proč. Chviličku si myslela, že dopis opravdu vybuchl: rozlehlou síň naplnil hromový řev, při kterém ze stropu padal prach.
"... UKRÁST AUTO! VŮBEC BYCH SE NEDIVILA, KDYBY TĚ VYLOUČILI ZE ŠKOLY! JEN POČKEJ, AŽ MI PŘIJDEŠ POD RUKU! NEJSPÍŠ TĚ ANI NENAPADLO ZAMYSLET SE, JAKÉ TO PRO MĚ A TVÉHO OTCE BYLO, KDYŽ JSME ZJISTILI, ŽE JE AUTO PRYČ..."
Křik paní Weasleyové, stokrát silnější než obvykle, se odrážel od kamenných stěn, div z toho neohluchli, a talíře i lžíce na stolech hlasitě řinčely. Všichni v síni se rozhlíželi, kdo dostal Huláka.
"... VČERA VEČER DOPIS OD BRUMBÁLA - MYSLELA JSEM, ŽE TVŮJ OTEC UMŘE HANBOU! NEVYCHOVALI JSME TĚ, ABYS DĚLAL TAKOVÉ VĚCI - TY A ROSE JSTE MOHLI PŘIJÍT O ŽIVOT..."
Rose už chvíli čekala, kdy zaslechne svoje jméno. Usilovně se snažila předstírat, že vůbec neslyší ten hlas, díky kterému se otřásala celá Velká síň.
"... NAPROSTO ZNECHUCENÁ, TVÉHO OTCE ČEKÁ VYŠETŘOVÁNÍ V PRÁCI, JE TO JEDINĚ TVOJE VINA. A JESTLI JEŠTĚ JEDNOU PROVEDEŠ NĚCO TAKOVÉHO, ROVNOU SI TĚ VEZMEME ZPÁTKY DOMŮ!"
Zvonivé ticho, jenž nastalo, jako by se rozléhalo po celé síni. Z červené obálky, která vypadla Ronovi z ruky vyšlehly plameny a za okamžik po ní zbyl jen popel. Rose i Ron ohromeně seděli, jako by se přes ně převalila přílivová vlna. Několik studentů se zasmálo a postupně se všichni znovu rozpovídali.
Hermiona zaklapla Cestování s upíry a podívala se na Rona.
"Nevím dost dobře, co jsi čekal, Rone, ale -"
"Nemusíš mi vykládat, že si to zasloužím," utrhl se na ni.
Za okamžik k nim přišla profesorka McGonagallová a dala jim všem rozvrh. Rose zjistila, že nejdřív mají spolu s Mrzimorem dvouhodinovku bylinkářství.
Rose, Ron a Hermiona vyšli z hradu společně, prošli zelinářskou zahradou a zamířili ke skleníkům, kde se pěstovaly kouzelné rostliny. Alespoň v jednom ohledu jim Hulák pomohl: Hermiona si zřejmě myslela, že už byli potrestaní dost, a zase se k nim chovala jako kamarádka.
Když se přiblížili ke skleníkům, uviděli ostatní spolužáky. Stáli venku a čekali na profesorku Prýtovou. Rose, Ron a Hermiona k nim došli právě ve chvíli, kdy se objevila také: rázně kráčela přes trávník se Zlatoslavem Lockhartem po boku.
"Buďte zdrávi!" obdařil Lockhart shromážděné studenty zářivým úsměvem.
"Dneska to bude skleník číslo tři, mládeži!" oznámila jim profesorka Prýtová. Byla očividně rozladěná a vůbec nepřipomínala tu veselou osůbku, na kterou byli zvyklí.
Mezi žáky to zašumělo nečekaným zájmem. Až dosud pracovali jen ve skleníku číslo jedna - ve skleníku číslo tři byli daleko pozoruhodnější a nebezpečnější rostliny. Profesorka Prýtová si odepjala z opasku velký klíč a odemkla dveře. Rose chtěla právě vejít za Ronem a Hermionou dovnitř, když ji Lockhart nečekaně chytil za rameno.
"Rose! Chtěl jsem si s tebou promluvit... Nebude vám vadit, když příjde o pár minut později, že ne, paní profesorko?"
Podle toho, jak se profesorka Prýtová tvářila, jí to vadilo, Lockhart však řekl "Výborně, děkuji vám!" a přibouchl jí dveře skleníku před nosem.
"Rose," začal Lockhart a jeho bílé zuby se mu třpytily ve sluneční záři. "Když jsem to uslyšel - samozřejmě, je to všechno moje vina - nejradši bych si nafackoval."
Rose neměla tušení, o čem to mluví, a chtěla se ho zeptat, mezitím však Lockhart pokračoval: "Nevím, jestli jsem už kdy zažil takový šok. Přiletět do Bradavic autem! Samozřejmě jsem ihned pochopil, proč jsi to udělala. Bilo to do očí. Tys přišla na to, jak být středem pozornosti, že?" řekl Lockhart. "To já jsem tě nakazil, Rose. Dostala ses se mnou na první stránku novin a nemohla ses dočkat, až si to zopakuješ."
"Ne - to ne, pane profesore, my jsme totiž -"
"Rose," Lockhart jí položil ruku na rameno. "Já ti rozumím. Je přirozené chtít pořád víc, jakmile člověk jednou okusí - a já si teď vyčítám, že jsem ti to umožnil, protože ti to muselo stoupnout do hlavy - jenže aby se o tobě mluvilo, nemůžeš začít létat s auty! Takže se uklidni, jasné? Na to všechno máš spoustu času, až budeš starší Ano, ano, já vím, co si teď myslíš! To se mu to mluví, když už je ve světě tak slavný kouzelník! Ale když mně bylo dvanáct, byl jsem zrovna taková nula, jako teď ty. Po pravdě musím říct, že jsem byl ještě daleko větší nula! Protože o tobě už přece sem tam někdo slyšel, že? Aspoň kvůli té záležitosti s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!" Podíval se na jizvu ve tvaru blesku na Rosině čele. "Já vím, jistě to není tolik jako získat pětkrát za sebou Cenu za nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek jako já - ale je to začátek, Rose, je to začátek!"
Dobrodušně na ni zamrkal a dlouhými kroky odkráčel pryč. Rose zůstala ještě pár vteřin ohromeně stát: potom si uvědomila, že má být ve skleníku, otevřela dveře a vklouzla dovnitř.
Profesorka Prýtová stála u pracovní desky uprostřed skleníku. Na desce leželo nejméně dvacet párů klapek na uši. Ve chvíli, kdy Rose zaujala své místo mezi Ronem a Hermionou, říkala právě: "Takže dnes budeme přesazovat mandragory. Kdo z vás mi poví, jaké vlastnosti mandragora má?"
Nikoho nepřekvapilo, že jako první zvedla ruku Hermiona.
"Mandragora neboli pekřín je velice účinný regenerační prostředek," odrecitovala a jako obvykle to znělo, jako by právě spolkla učebnici. "Používá se jí tehdy, máme-li přeměněné nebo zakleté osoby do původního stavu."
"Výborně. Dávám Nebelvíru deset bodů," přikývla profesorka Prýtová. "Mandragora je základní složkou většiny protijedů. Je ovšem i nebezpečná: kdo mi řekne proč?"
Hermionina ruka znovu vystřelila vzhůru.
"Křik mandragory je smrtící pro každého, kdo ho uslyší," odpověděla pohotově.
"Zcela správně. Nebelvír získává dalších deset bodů," řekla profesorka Prýtová. "Mandragory, které máme tady jsou ovšem ještě úplně malinké."
Při těch slovech ukázala na vyrovnané hluboké truhlíky a všichni se tlačili dopředu, aby líp viděli. V řádcích tam rostla přibližně stovka rostlinek nafialověle zelené barvy. Rose připadaly naprosto nezajímavé a neměla sebemenší tušení, co Hermiona mínila tím "křikem" mandragory.
"Teď si všichni vezměte klapky na uši," vyzvala je profesorka Prýtová. "Až vám řeknu, abyste si je nasadili, přesvědčte se, že máte uši úplně zakryté," řekla profesorka Prýtová. "Až si je budete moci sundat, dám vám znamení zdviženými palci. Tak do toho - nasaďte si klapky."
Rose si přitiskla klapky na uši - neslyšela vůbec nic. Profesorka Prýtová si vyhrnula rukávy hábitu, pevně uchopila jednu mandragoru a důkladně zatáhla.
Namísto kořenů vylezl z hlíny malý a špinavý skřítek. Listy mu vyrůstaly přímo z hlavy a nebýt obličeje, vypadal by jako obyčejný kořen. Bylo vidět, že huláká z plných plic, ale Rose připadal roztomilý.
Profesorka Prýtová vytáhla zpod stolu veliký květináč, mandragoru do něj přesadila a zasypala ji hlínou, až bylo vidět jen listy. Pak dala všm znameníá zdviženými palci a sama si také sundala klapky.
"Jelikož naše mandragory jsou jen sazeničky, jejich křik zatím nemůže nikoho zabít," řekla klidně. "Na pár hodin by ovšem dokázaly přivést do bezvědomí, a jelikož pochybuji, že by někdo z vás chtěl přijít o svůj první školní den, přesvědčte se, že máte při práci klapky bezpečně nasazené. Upozorním vás, až bude čas skončit.
Postavte se ke každému truhlíku čtyři - květináčů máme dost - a dávejte pozor na úponici jedovatou, už se jí prořezávají trny."
Spolu s Rose, Ronem a Hermionou se k truhlíku postavil kluk z Mrzimoru, kterého Rose znala od vidění, ale ještě nikdy s ním nemluvila.
"Já jsem Justin Finch-Fletchley," představil se vesele a potřásl Rose rukou. "Samozřejmě vím, že ty jsi slavná Rose Potterová... A ty jsi Hermiona Grangerová - vždycky a ve všem nejlepší..." (Hermiona jen zářila, když jí Justin také stiskl ruku.) "No a ty jsi Ron Weasley. To létající auto bylo tvoje, že jo?"
Ron se ani nepousmál. Zřejmě ještě pořád myslel na Huláka.
"Ten Lockhart je ale skvělý, co říkáte?" brebentil Justin nadšeně, když začali plnit květináč hlínou.
"Úžasný," špitla ironicky Rose.
"Hlavně je ohromně statečný. Četli jste jeho knihy? kdyby vlkodlak zahnal do telefoní budky, umřel bych strachy, on ale zachoval klid. Je prostě fantastický.
Abyste věděli, mě naši původně zapsali do Etonu, ale neumíte si představit, jak jsem rád, že místo toho jsem tady. Moje matka byla sice trochu zklamaná, ale od té doby, co jsem jí dal přečíst Lockhartovy knihy, pochopila myslím, jak je užitečné mít v rodině školeného kouzelníka..."
Potom už toho moc nenamluvili. Znovu si nasadili klapky na uši a museli se soustředit na mandragory. Když jim profesorka Prýtová vyložila, co mají dělat, zdálo se to velice snadné - ale nebylo. Mandragorám se nelíbilo, že je někdo vytahuje z hlíny, a zrovna tak se jim do ní nechtělo nazpátek. Kroutily se, kopaly, oháněly se pěstičkami a cenily zuby. Teď už Rose moc roztomilé nepřipadaly.
Na konci hodiny ji všechno bolelo a byla celá od hlíny, a ostatní na tom nebyli o nic líp. Dobelhali se do hradu, aby se rychle umyli. Potom už studenti Nebelvíru spěchali na hodinu přeměňování.
Hodiny profesorky McGonagallové bývaly náročné, ta dnešní však byla obzvlášť těžká, ale Rose se nakonec podařilo úspěšně přeměnit brouka na knoflík. Vedle Hermiony ležela hromada knoflíků, zato Ronovi se vůbec nedařilo. S jeho zlomenou hůlkou omotanou lepící páskou se pořádně nedalo kouzlit.
Odpoledne po obědě vyšli všichni tři ven na nádvoří. Hermiona se usadila na kamenný schod a znovu se ponořila do Cestování s upíry. Rose a Ron stáli a bavili se o svém prvním dni ve škole: teprve po chvíli si Rose uvědomila, že ji někdo upřeně pozoruje. Rozhlédla se a uviděla drobného chlapce s blonďatými vlasy, kterého včera zahlédla, jak si nasazuje Moudrý klobouk: teď se díval na Rose jako uhranutý. V ruce držel cosi, co vypadalo jako obyčejný mudlovský fotoaparát.
"Ahoj, Rose. Já se jmenuju Colin Creevey," vypravil ze sebe nakonec a nerozhodně k ní vykročil. "Jsem taky z Nebelvíru. Poslyš - neměla bys nic proti tomu, kdybych - můžu si tě vyfotografovat?" řekl a plný naděje se na ni zářivě usmál.
"Vyfotografovat?" opakovala Rose nechápavě. "Proč?"
"Abych měl důkaz, že jsem s tebou doopravdy mluvil," vysvětli Colin. "Vím o tobě úplně všechno. Všichni mi o tobě vypravovali. Že jsi to přežila, když se tě Ty-víš-kdo pokusil zabít, jak potom zmizel a to všecko, a že máš pořád na čele jizvu, co vypadá jako blesk," a upřeně zíral Rose na čelo, "a jeden kluk v naší ložnici říkal, že když ty fotky vyvolám ve správném roztoku, budou se pohybovat. Je to tu prostě senzační, že jo? Nikdy jsem netušil, že všechny ty podivné věci, co umím, jsou vlastně kouzla, dokud jsem nedostal ten dopis z Bradavic. Můj taťka je mlékař, ten tomu taky nechtěl věřit: takže teď fotím a fotím a všechny ty fotky mu pak pošlu. A bylo by bezvadné, kdybych si mohl vyfotit i tebe," podíval se prosebně na Rose. "A mohla bys mi pak tu fotku podepsat?"
"Fotky s podpisem? Takže ty teď rozdáváš podepsané fotografie, Potterová?"
Jízlyvý hlas Draca Malfoye rozezněl celé nádvoří.
"Všichni seřadit," zařval Malfoy na celý dvůr. "Rose Potterová bude rozdávat své fotky s podpisem!"
"Žádné fotky rozdávat nebudu," odpověděla klidně Rose.
"Ty prostě Rose závidíš," vypískl Colin.
"Já že jí závidím?" řekl Malfoy. Teď už nemusel křičet, protože je poslouchala polovina studentů na nádvoří. "A co asi? O nějakou mizernou jizvu na čele rozhodně nestojím. Osobně si vážně nemyslím, že se z vás stane bůhvíco jen proto, že vás někdo flákne po hlavě."
"Sklapni Malfoyi," řekl Ron.
"Weasley by jednu fotku s podpisem taky chtěl, Potterová," usmíval se Malfoy. "Měla by větší cenu než celý jejich dům."
Ron už vytahoval svou poslepovanou hůlku, když Rose zaslechla známý ledový hlas.
"Co se to tu děje?" byl to Snape.
"Potterová rozdává podepsaný fotky," postěžoval si Malfoy. Snape se na Rose zkoumavě podíval. Z jeho pronikavého výrazu však nic vyčíst nedokázala, připadalo jí však, že jí vidí až do duše.
"Slečno Potterová, tímto připravujete Nebelvír o deset bodů."
"Ale já jsem nerozdávala fotky s podpisem!" protestovala Rose.
"A buďte ráda, že to nebylo víc," dodal Snape.
"Co je to tady, co to má znamenat?" dlouhými kroky k nim mířil Zlatoslav Lockhart a jeho tyrkysový hábit vlál za ním. "Kdo tady rozdává fotografie s podpisem - to vy, Severusi?"
Snape chtěl něco namítnout a Rose se musela držet, aby se nerozesmála, ale Lockhart ji vzal kolem ramen a dobrosrdečně prohlásil: "Vlastně jsem se ani nemusel ptát! Náhoda nás opět svedla dohromady, Rose!"
Rose se nemohla ani pohnout, jak ji Lockhart k sobě tiskl a jen se bezmocně dívala, jak Malfoy spolu se Snapem mizí mezi ostatními studenty.
"Takže, pane Creeveyi," Lockhart obdařil Colina zářivým úsměvem, "můžete nás mít na fotografii oba, tak mi to připadá nejlepší, a my vám ji potom podepíšeme."
"Já nic podepisovat nebudu," zaprotestovala Rose, ale Lockhart její poznámku ignoroval a dál se na Colina zářivě usmíval.,
Colin nejistě zvedl fotoaparát a vyfotil je: v tu chvíli školní zvonek oznámil začátek odpoledního vyučování.

Rose, Ron a Hermiona práv mířili do učebny Obrany proti černé magii. Rose už toho měla dost a nejraději by se dala do čtení své nové knihy jenomže jim zbývala ještě jedna hodina.
"Teď jenom doufej, že se Colin nedá dohromady s Ginny, jinak spolu založí klub fanoušků Rose Potterové," prohlásil Ron cestou.
"Moc vtipné, Rone," Rose opravdu nechtěla, aby Lockhart uslyšel ještě tohle - klub fanoušků Rose Potterové.
"Když už všichni seděli na svém místě, Lockhart si odkašlal a v učebně se rozhostilo ticho. Profesor postoupil dopředu, vzal si výtisk Toulek s trolly, který patřil Nevillu Longbottomovi, zvedl ho a přdvedl jim na přední straně svou vlastní podobiznu.
"To jsem já," prohlásil. "Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti černé magii a pětinásobný vítěz v soutěži o nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek - ale o tom teď nemluvím. Tu smrtonošku v Bandonu jsem nezahnal úsměvem."
Nejspíš čekal, že se všichni začnou smát: několik studentů se však jen trochu pousmálo.
"Vidím, že jste si koupili úplný soubor mých knih - tak je to správné. Myslel jsem, že bychom dnes mohli začít malým testem: nemusíte z něj mít žádný strach - jen bych si rád ověřil, jak dobře jak dobře jste mé knihy četli a kolik jste si z nich odnesli..."
Když jim rozdal zkušební otázky, vrátil se opět před katedru a řekl: "Máte na to třicet minut. Takže - začínáme!"
Rose se podívala na svůj test:

1. Jaká je nejoblíbenější barva Zlatoslava Lockharta?
2. Jaké je tajné přání Zlatoslava Lockharta?
3. Jaký byl podle vašeho názoru dosud největší čin Zlatoslava Lockharta?

U třetí otázky měla Rose chuť napsat, že největším činem Zlatoslava Lockharta by bylo, kdyby opustil zdejší školu a šel lézt na nervy jiným lidem. Nakonec si to ale radši rozmyslela.
A tak to pokračovalo celé tři strany, až k poslední otázce:

54. Kdy má Zlatoslav Lockhart narozeniny a co by pro něj byl ten největší dárek?

Půl hodiny nato Lockhart testy vybral a před celou třídou je hned prolistoval.
"No tohle, skoro nikdo z vás si nepamatoval, že moje oblíbená barva je světle fialová. Říkám to v Jaru s yettim. A někteří z vás si musí pozorněji přečíst Víkend s vlkodlakem - ve dvanácté kapitole uvádím naprosto jasně, že tím největším darem by pro mě byla harmonie mezi kouzelníky a nekouzelníky - i když velkou láhev Ogdenské starorežné bych také neodmítl!"
Ron na něj teď koukal s nevěřícným výrazem ve tváři, Seamus Finnigan a Dean Thomas, kteří seděli vepředu, se ze všech sil snažili zadržovat smích. Zato Hermiona profesora zbožně poslouchala a překvapeně sebou trhla, když vyslovil její jméno.
"... ovšem slečna Hermiona Grangerová ví, že mým tajným přáním je zbavit svět zla a prodávat moji řadu šamponů a vlasové kosmetiky vlastní výroby - velice dobře! A vůbec -" prolistoval celou její písemku, "máte za jedna! Kde je slečna Hermiona Grangerová?"
Hermiona zvedla ruku.
"Výborně," rozzářil se Lockhart, "naprosto výborně! Dávám Nebelvíru deset bodů! A teď abychom pokročili..."
Sehnul se pod katedru a postavil na ni velkou klec zakrytou plachtou.
"Pozor - předem vás varuji! Mým úkolem je připravit vás, abyste dokázali čelit těm nejodpornějším stvořením, s jakými jsme se my kouzelníci kdy setkali! Možná, že v této místnosti stanete tváří v tvář tomu, čeho se bojíte nejvíc! Chtěl bych vás jen ujistit, že dokud jsem tady, nemůže se vám nic zlého stát: žádám vás pouze, abyste zachovali klid."
Seamus s Deanem se už nesmáli, když Lockhart položil ruku na klec a Neville se v přední lavici krčil strachy.
"Prosím, ne abyste začali křičet," požádal je Lockhart tiše. "Mohlo by je to podráždit."
Celá třída zatajila dech a Lockhart prudce zvedl plachtu.
"Vidíte je?" pronesl dramaticky. "Čerstvě nachytaní cornwallští rarachové!"
To už se Seamus neudržel a vyprskl smíchem, který ani profesor Lockhart nemohl považovat za projev zděšení.
"Copak?" usmál se na Seamuse.
"Ale ti přece - ti nejsou nebezpeční!" smál se Seamus.
"Na to nespoléhejte!" řekl Lockhart a dotčeně mu pohrozil prstem.
Rarachové byli ocelově modří a vysocí asi osm palců: měli špičaté obličeje a tak ječeli, že to vypadalo, jakoby se hádalo celé hejno papoušků. Ve chvíli, kdy Lockhart zvedl plachtu, začali brebentit a poskakovat po kleci.
"Teď uvidíme," řekl Lockhart nahlas, "jak si s nimi poradíte!" A otevřel klec.
V učebně propukl nepředstavitelný chaos. Rarachové vystřelili všemi směry jako rakety. Dva z nich popadli Nevilla za uši a zdvihli ho do vzduchu. Několik z nich prosvištělo oknem a zasypali zadní lavice rozbitým sklem. Ostatní začali pustošit učebnu s důkladností, jaké by nebyl schopen ani nosorožec. Během několika minut se polovina třídy schovávala pod lavicemi a Neville visel na lustru u stropu.
"No tak, pusťte se do nich, pochytejte je, vždyť jsou to jenom rarachové!" křičel Lockhart.
Potom si vyhrnul rukávy, hrozivě zamával hůlkou a vykřikl: "Pestiraran! Pesternomi!"
Nezabralo gto ani v nejmenším: jeden rarach vytrhl Lockhartovi hůlku z ruky a také ji vyhodil z okna. Lockhart naprázdno polkl a vrhl se pod katedru.
Konečně zazvonilo a všichni se rychle vrhli ke dveřím. Jen co se vše trochu zklidnilo, Lockhart vylezl zpod stolu, a když uviděl Rose, Rona a Hermionu, kteří už také byli na odchodu, nařídil jim: "Vy tři tady zůstanete, pochytáte ten zbytek a uložíte je všechny zpátky do klece." Povznešeně kolem nich prošel a rychle za sebou zavřel.
"A vy byste mu věřili?" zařval Ron.
"On prostě chce, abychom si to vyzkoušeli na vlastní kůži," řekla Hermiona. Zmrazovacím kouzlem znehybněla hned dva rarachy a nacpala je zpátky do klece.
"Na vlastní kůži?" namítla Rose. "Hermiono, ten vůbec neměl tušení, co dělá."
"Hlouposti," zastávala se Lockharta Hermiona. "Přece jsi četla jeho knihy - vezmi si všechny ty úžasné věci, které dokázal..."
"Spíš co říká, že dokázal," zamumlal Ron.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama