Červenec 2012

Navždy: Příběh Lily

5. července 2012 v 19:12 | Tenebris |  Smutné
Tuhle jednorázovku jsem přeložila z deníku Severuse Snapea (nevymyslela jsem ji já), protože si myslím, že by měla být přístupná i v češtině :)

Co přesně je v jednom slově?
Myšlenka. Popis. Bod. Akce. Obvinění. Zvolání. Slib. Pocit. Emoce.
Navždy, příslovce; po celou dobu, za všech okolností, pro celou budoucnost, vždy (Jak je psáno v anglickém slovníku Oxford, Oxford University Press).
Toto slovo bylo určeno mě. Už jsem známý jako proslulý profesor lektvarů a respektovaný kouzelník. Místo toho jsem člověk, který přísahal na jediný slib, a zdá se, že není cesty zpět.
Lítost je jedna věc, odpuštění jiná, ale nosit na sobě váhu životních chyb je něco úplně jiného. Ano, mám na mysli ji, vzor všech dobrých věcí na světě - zvláštní kategorii lilií.
Již více než dvacet let jsem se věnoval jedině, kompletně zachovávání její vzpomínky. takže všechny křivdy, které jsem udělal, jsou zase v pořádku. Mnozí z vás spekulovali, že jsem si vybral tuto cestu kvůli jejímu synovi, ale mohu vás ujistit, že to nebyl a nikdy nebute tento případ. Jeho neskutečná podoba téměř v každém směru k jeho otci je natolik viditelná, aby se moje vnitřnosti vařily nenávistí. Místo toho jsem se rozhodl mluvit otevřeně o ní.
Je pravda, že slušní lidé jsou jako kousky zlata, ty jsou i nadále probírány jako bezvýznamné a bezcené kusy, odcházející v zářícím pokladu, který by měl být oceňován. Lily Evansová, jak jsem ji vždycky znával, bude navždy uctívána takovým způsobem, že to nikdy nikdo nebude moci překonat. Byla krásná, milá, neobyčejně originální a měla dar, na rozdíl od kohokoli jiného, aby přiměla problémovou mysl ke spokojenému míru. Byla tam pro mě, když nikdo jiný nebyl, byla ochotná být, viděla kolem mého samotářského obalu toho, kdo jsem doopravdy byl - mylný chlapec, určený pro významnost, kdyby dostal šanci.
Miloval jsem ji. Od chvíle, kdy jsem spatřil její bezchybné rudé vlasy, perfektní způsob, jak se leskly na slunečním světle, uchvacující zelené oči a úsměv, který dělal nejtemnější dny trochu jasnější. Když nikdo jiný neposlouchal, nestaral se, nebo alespoň nezkoušel, ona tam byla. Byla jako můj útěk.
Jistě, vzpomínám si, jako by to bylo včera. Seděla pod naším velkým stromem, jak to často bylo, hlavu položenou na mém rameni. Před několika dny zemřel její vzdálený příbuzný a ona byla nucena absolvovat mudlovský styl pohřbu. Seděli jsme na chvíli ve výše uvedeném místě, obdivovali jsme zbůsob, jakým vítr rozfoukával listy a vdechovali vůni blížící se podzimní sezóny. Povzdech zoufalství brzy unikl z jejích slabě růžových rtů jako něco, co ji znepokojovalo celý den a co nakonec musela dostat ven. "Seve?" zeptala se tiše, postupuje se svým vyšetřováním dřív, než jsem měl šanci zareagovat "Co myslíš, že se s námi stane, když zemřeme? Chci říct, kam půjdeme?"
"Do země, samozřejmě." Byl jsem trochu sarkastický parchant, ale ona si myslela, že to bylo vtipné. Zasmála se a dívala se na mě s nepopiratelnou zvědavostí v jasně zelených očích. "Myslím to vážně!" Merlin ví, že jsem myslel na inteligenci a chtěl jsem říct "Myslím to vážně," ale byl jsem povinen dovolit jí, aby pokračovala. "Mýlíš se, Seve. Myslím, že naše tělo zůstane pohřbené v těch hnusných dřevěných rakvích, ale náš duch tělo opustí. Myslím, že duše letí pryč a pak dostane tvar objektu, který milujume nejvíce." Kéž bych se mohl vrátit v čase a pozorovat vzhled, který jsem jí dával.Nepochybně to bylo jedno z překvapení a jedno z nedůvěry.
"Až zemřu, chci být květina. Stejně jako moje jméno! Lilie." Vykřikla jistě. "Co budeš ty, Seve?" zeptala se. Několikrát jsem zamrkal, jistě, snažil jsem se zformulovat nadprůměrně logickou odpověď na mé mládí. Jak bych měl začít? "Chci se vrátit také jako květina. Můžeme růst bok po boku." Opravdu? Byl jsem idiot! Ale ona milovala mou odpověď. Dokonce jsem si vydělal pusu na tvář. "Líbí se mi ten nápad."
I když bych se mohl ponořit do melodramatického zoufalství mého dětství, neudělám to. Je zybtečné pokoušet se měnit věci, které změnit nelze a je směšné si myslet, že by to někdy šlo. Minulost je tak pojmenovaná z nějakého důvodu, ale na tom, co děláme pro změnu křivd, které jsme učinili, opravdu záleží.
Když jsem prosil Albuse o vykoupení, prosil ho, aby ji udržel v bezpečí, shodil jsem ze sebe temnotu, kterou na mě zanechal Pán zla. Ale to nevadilo. Zemřela i přes mé snahy, a já zůstal na křižovatce. Pouze pro její památku, její čest, jsem slíbil, že udržím jejího milovaného chlapce v bezpečí. Pokud ne pro ni, pochybuji, že by na všem záleželo; její oči - měl její oči. Jak bych to mohl popírat? Nemohl jsem, a bylo by zbytečné to zkoušet.
Nyní, zbaven svých tajemství, jsem vystaven milionu lidí po celém světě. Mé vzpomínky jsou zaryty hluboko do mé paměti a zlo je konečně pryč z tohoto světa. Vše je stálé, včetně mého srdce. Vody za oknem jsou v klidu a vánek je mírný. Jeden lístek lilie sedí u mého stolu, připraven být propuštěn na svobodu do přírody, jak to bylo původně zamyšleno. Přísahal jsem, že budu chlapce bránit a chránit, dokud nebude dospělý a schopný postarat se sám o sebe. Má nešťastná láska kvetla jen za ní. Pokud máte něco rádi, zasaďte to volně. Pokud to příjde zpět, je to vaše. Pokud se tak nestane, nikdy vaše nebude. Nikdy nebude moje.
A tak se okvětní lístek vznesl do noci, do vzduchu... je pryč...

"Po tak dlouhé době?" "...Navždy..."

Nikdy na tebe nezapomenu, má drahá Lily. Nebudu tvoje květina, ale místo toho vítr, který tě dovede domů.

Originál najdete zde: http://masterlymusings.livejournal.com/2541.html


Oslava úmrtí

2. července 2012 v 12:35 | Tenebris |  Rose Potterová a Tajemná komnata
    Přišel říjen a na školních pozemcích i v samotném hradu zavládl vlhký, lezavý chlad. Za madame Pomfreyovou se den co den valili na ošetřovnu nachlazení učitelé i studenti. Její Životobudič působil okamžitě, i když tomu, kdo ho vypil, se pak ještě kouřilo z uší. Ginny Weasleyovou, která vypadala přepadle, Percy přiměl, aby ho vypila také; pára, která jí pak několik hodin vystupovala zpod zářivých vlasů, působila dojmem, jako by měla hlavu v jednom ohni.
Do hradních oken celé dny bez ustání bubnovaly dešťové kapky veliké jako kulky; hladina jezera stoupla, květinové záhony se rozmočily v blátivé stružky a Hagridovy dýně už byly velké jako zahradní boudy. Zanícení Olivera Wooda pro pravidelné tréninky nicméně neochablo, a tak se Rose jednoho bouřného sobotního odpoledne několik dnů před svátkem Všech svatých vracela do nebelvírské věže promáčená až na kůži a zastříkaná blátem.
Nebyl to nijak radostný trénink nejen kvůli dešti a větru; Fred a George, kteří špehovali zmijozelské družstvo, se na vlastní oči přesvědčili, jak je ten nový Nimbus Dva tisíce jedna rychlý. Vylíčili nebelvírským spoluhráčům, že ze zmijozelského družstva viděli jen sedm zelenavých skvrn, které se řítily vzduchem jako proudová letadla.
Rose šla prázdnou chodbou a vtom narazil na někoho, kdo vypadal podobně ustaraně jako on. Skoro bezhlavý Nick, duch nebelvírské věže, zasmušile hleděl z okna a tiše si mumlal: "Nevyhovuji jejich požadavkům... jenom půl palce, jestli to..."
"Ahoj, Nicku," pozdravila ho Rose.
"Ahoj," trhl sebou Skoro bezhlavý Nick a otočil se.
Na dlouhých vlnitých vlasech měl honosný klobouk s pérem a na sobě šat s okružím, které zakrývalo jeho ne úplně přeseknutý krk. Nick byl bledý jako dým a Rose skrz něj viděla temnou oblohu a prudký lijavec venku.
"Vypadáš, jako když tě něco trápí, Rose," řekl a zastrčil si do kabátce jakýsi průsvitný dopis.
"Ale vy taky," řekla Rose.
"Ach," mávl Skoro bezhlavý Nick rukou, "to ani nestojí za řeč... Kdybych se doopravdy chtěl zúčastnit, bylo by to něco jiného... Říkal jsem si - přihlásím se, ale jak je vidět, nevyhovuji požadavkům."
Nasadil sice lehký tón, tvářil se však zatrpkle.
"Kdo by si ale nepomyslel," vybuchl a zase vytáhl dopis, "že když ho pětačtyřicetkrát seknou tupou sekerou do krku, je už dostatečně oprávněn, aby se zúčastnil Honu bezhlavých - nemám snad pravdu?"
"Ehm - jistě," přitakala Rose, jak duch ostatně očekával.
"Namouduši, že nikdo by si nepřál víc než já, aby to tenkrát všecko bývalo proběhlo rychle a náležitě a hlava mi upadla, jak měla. Bývalo by mi to ušetřilo spoustu bolesti a nebyl bych nikomu pro smích. Jenomže..." Skoro bezhlavý Nick rozložil dopis a vztekle četl:
"Můžeme přijmout pouze honce, jejichž hlavy se dokonale oddělily od jejich těl. Zajisté uznáte, že jinak by se naši členové nemohli účastnit takových honeckých akcí, jako je Žonglování s hlavami za jízdy na koni či Pólo s hlavami. S politováním vám tudíž musím sdělit, že nevyhovujete našim požadavkům. S přáním všeho nejlepšího sir Patrick Delaney-Podmore."
Rozzuřený Skoro bezhlavý Nick zas dopis naštvaně zastrčil.
"Půl palce kůže a šlach - na tom mi zůstala držet hlava, Rose! Většina lidí by uznala, že mi ji usekli a hotovo, ale kdepak, sirovi Náležitě sťatému Podmorovi to nestačí."
"Alespoň jste originální. Takhle vypadáte mnohem - ehm - děsivěji," snažila se ho uklidnit Rose.
Skoro bezhlavý Nick se párkrát zhluboka nadechl a pak se mnohem klidnějším tónem zeptal: "A copak dělá starosti tobě, Rose? Mohu ti nějak pomoci?"
"Ne," odpověděla Rose. "Jedině kdybyste věděl, kde bychom mohli získat sedm košťat Nimbus Dva tisíce jedna na náš zápas se Zmijo..."
Zbytek věty zanikl v pronikavém mňoukání u jejích kotníků. Když se podívala dolů, zjistila, že na ni zírají žluté oči, velké jako lampy. Byla to paní Norrisová.
"Radši honem zmiz, Rose," vybídl ji Nick. "Filch neníi zrovna v nejlepší náladě. Má chřipku a někdo z třeťáků nešťastnou náhodou postříkal celý strop v pátém sklepení žabími mozečky. Filch to uklízel celé dopoledne, a jestli uvidí, žes mu sem nanosila bláto..."
"Asi máš pravdu," souhlasila Rose a couvala před žalujícím pohledem paní Norrisové, už to však nestihla. Zpoza rohu vyšel Filch a rozhlížel se, kdo tu porušuje školní řád.
"Ale už toho mám dost!" rozkřikl se. "Půjdete se mnou, slečno Potterová!"
Rose zamávala Skoro bezhlavému Nickovi na rozloučenou a kráčela za Filchem po schodech dolů.
Ve Filchově kanceláři ještě Rose nikdy nebyla, většina studentů se jí vyhýbala. Byla to místnost bez oken, osvětlená jedinou olejovou lampou, která visela z nízkého stropu. Kolem stěny stály dřevěné registrační skříně a podle štítků na nich Rose pochopila, že obsahují podrobnosti o každém žákovi, kterého Filch někdy potrestal. Fred a George měli pro sebe celou zásuvku.
Fich vytrhl z kalamáře na stole dlouhý brk a teď přecházel po místnosti a hledal pergamen. Pak vytáhl jeden svitek ze zásuvky psacího stolu, rozložil ho před sebou a namočil svůj černý brk do kalamáře.
"Jméno... Rose Potterová. Zločin..."
"Bylo to jen trochu bláta!" namítla Rose.
"Pro vás možná jen trochu bláta, děvče, ale pro mě to zanmená hodinu uklízení navíc!" rozkřikl se Filch. "Zločin... znečištění hradu. Doporučený trest..."
Ve chvíli, kdy se Filch dotkl brkem pergamenu, však něco shora s rachotem dopadlo na strop kanceláře, až se olejová lampa rozhoupala.
"PROTIVO!" zaječel Filch a v návalu vzteku brk odhodil. "Tentokrát tě ale dostanu, to si piš!"
A neohrabaně se hnal z kanceláře, aniž se na Rose třeba jen ohlédl: paní Norrisová vyběhla za ním jako blesk.
Rose se rozhlédla po kanceláři. Kromě napůl vyplněného formuláře o Rosině přestupku tam ležela jen veliká, lesklá tmavorudá obálka se stříbrným nápisem nahoře. Rose zdvihla obálku a četla:
 

Rose si užasle prolistovala ostatní pergameny, které v obálce byly. Pro všechno na světě, proč si Filch objednal kurz Rychločar? Rose najednou zaslechla kroky zvenčí - Filch se vracel. Rose nacpala všechny pergameny zpátky do
obálky a stačila ji ještě hodit na stůl právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
Filchův pohled okamžitě padl na Rose a hned na to sklouzl k obálce s Rychločarami, která - jak si Rose příliš pozdě uvědomila - ležela dvě stopy od místa, než byla původně.
Školníkův nezdravě bledý obličej zčervenal jako cihla, dobelhal se k psacímu stolu, chňapl po obálce a hodil ji do zásuvky.
"Vy jste - vy jste m četla -" vykoktal.
Rose na něj vyděšeně třeštila oči. Takhle rozběsněného Filche ještě nikdy neviděla.
"Dobrá... můžete jít... ale nikomu ani slovo... i když to není... ovšem pokud jste to nečetla... už jděte, já teď musím napsat hlášení o Protivovi."
Rose ani nemohla uvěřit svému štěstí. Vyběhla z kanceláře, proběhla chodbou a po schodech nahoru. Vyváznout z Filchovy kanceláře bez potrestání, to byl pravděpodobně školní rekord.
"Rose! Tak co, zabralo to?"
Z jedné učebny neslyšně vyplul Skoro bezhlavý Nick.
"Přemluvil jsem Protivu, aby shodil Rozplývavou skříň přímo nad Filchovou kanceláří. Myslel jsem, že by to mohlo odlákat jeho pozornost," vysvětloval Nick.
"Takže to jste zařídil vy?" vyhrkla Rose vděčně. "Ano, zabralo to, dokonce jsem ani nedostala školní trest. Díky, Nicku! Mohla bych pro vás něco udělat?"
"No, vlastně bys něco udělat mohla," řekl Nick. "Rose, nechtěl bych po tobě příliš? Ale ne, o tohle bys určitě nestála -"
"Co máte na mysli?" zeptala se Rose.
"Totiž, letos v předvečer Všech svatých uplyne pět set let od mé smrti," vysvětloval Skoro bezhlavý Nick. "Oslavu pořádám v jednom z těch prostornějších sklepení. Sejdou se tam přátelé z celé země. Bylo by pro mě opravdu ctí, kdybys mohla přijít. Pan Weasley a slešna Grangerová by samozřejmě byli vítáni také. Ale ty bys šla asi raději na školní slavnost, že?"
"Ani ne, příjdu moc ráda. Určitě to bude - ehm - zábavné."
"Ty mé drahé děvče! Rose Potterová na mé úmrtní oslavě! A..." zaváhal, "myslíš, že by ses siru Patricovi třeba mohla zmínit, jak moc ti naháním strach?"
"To - to jistě," přikývla Rose.
Skoro bezhlavý Nick se rozzářil štěstím.

"Oslava úmrtí?" zeptala se Hermiona dychtivě. "Vsadím se, že málokterý smrtelník by mohl říct, že na některé byl - to bude úžasné!"
"Proč by měl někdo oslavovat den, kdy zemřel?" namítl Ron, který byl v polovině domácího úkolu z lektvarů. "Mě to připadá na smrt skličující..."

V sedm hodin večer prošli Rose, Ron a Hermiona kolem dveří Velké síně plné studentů, kde se už třpytily zlaté talíře a svíce, a zamířili do sklepení.
Rose pociťovala stále větší chlad a vtom zaslechla cosi, jako když tisíc nehtů škrábe po obrovské tabuli.
"To má být hudba?" šeptl Ron. Když zahnuli za roh, spatřili Skoro bezhalvého Nicka, jak stojí u dveří ověšených černými sametovými závěsy.
"Moji drazí přátelé," pronesl truchlivým hlasem. "Vítejte, vítejte... mám nesmírnou radost, že jste přišli..."
Smekl svůj klobouk a s úklonou jim ukázal dovnitř.
Naskytla se jim neuvěřitelná podívaná. Sklepení bylo plné perleťově bílých, průsvitných postav. Na stropním lustru zářilo půlnoční modří a tisíc dalších červených svící.
"Pojďme si to tu trochu prohlédnout," navrhla Rose.
"Hlavně dávejte pozor, abyste skrz někoho neprošli," nabádal je Ron úzkostně, když se vydali na obchůzku kolem tanečního parketu.
"Ach ne, tohle ne!" Hermiona naráz zůstala stát. Když se Rose podívala směrem jako Hermiona, ihned pochopila, proč už chce jít. "Na ufňukanou Uršulu nejsem ani trochu zvědavá..."
"Na koho?" zeptal se Ron když rychle zamířili opačným směrem.
"Na strašidlo z dívčích záchodků v druhém patře," vysvětlila Rose.
"Ona straší na záchodech?"
"Ano. Celý rok jsou mimo provoz, protože Uršula má každou chvíli záchvaty vzteku..."
"Třeba na nás ještě zbyl nějaký pudink," zadoufal Ron nahlas a zamířil ke schodům do vstupní síně jako první.
Vtom to Rose zaslechla zas.
"roztrhnu... rozsápu... zabiju..."
Opět ten hlas - ten ledový, vražedný hlas, který tenkrát večer slyšela v Lockhartově kabinetu.
Prudce se zastavila a rozhlížela se kolem sebe.
"Rose, co je s tebou?"
"Zase už slyším ten hlas - bu´dte chvíli potichu -"
"...tak strašně dlouho..."
"Poslouchejte!" vybídla je Rose naléhavě a Ron i Hermiona zůstali stát jako přimrazení a zírali na ni.
"...zabít... je čas zabít..."
Hlas postupně slábl a Rose poznala, že se vzdaluje - že míří někam vzhůru. Rozběhla se po schodech nahoru a pak po mramorovém schodišti do prvního poschodí. Ron s Hermionou klusali za ní.
Rose zbystřila sluch. Z hořejšího poschodí k ní ještě vzdáleněji doléhal stále víc slábnoucí sykot.
"...cítím krev... CÍTÍM KREV!"
Zvedl se jí žaludek.
"Chystá se někoho zabít!" vykřikla. Nevšímala si užaslých tváří svých kamarádů a běžela dál vzhůru. Tryskem proběhla celé druhé poschodí. Ron a Hermiona běželi za ní a nikdo z nich se nezastavil, dokud nezahnuli do poslední opuštěné chodby.
"Rose, co tohle všechno mělo znamenat?" zeptal se udýchaně Ron. "Já jsem neslyšel vůbec nic..."
Vtom Hermiona vyjekla a ukazovala dál do chodby.
    "Podívejte!"
Na stěně před nimi něco bylo. Opatrně popošli a snažili se ve tmě rozeznat, co to je: Na stěnu někdo napsal krví vysoká písmena, která se leskla v záři planoucích svící.

TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA
NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!

"Co je to tam - co to visí pod tím nápisem?"zeptal se Ron a trochu se mu třásl hlas.
Jak pomalu šli dopředu, Rose málem uklouzla: na podlaze byla veliká louže. Všichni tři si uvědomili zároveň, co to je, a uskočili zpátky, až kolem vystříkla voda.
Z držáku na svíce visela pověšená za ocas školníkova kočka paní Norrisová. Byla tuhá jako prkno, oči však měla stále otevřené dokořán.
Na několik vteřin zůstali nehybně stát. Potom je Ron vyzval: "Pojďte pryč, a rychle!"
"Neměli bychom se jí pokusit nějak pomoct?" ozvala se Rose.
"Dej na má slova," neustoupil Ron. "Bylo by zlé, kdyby nás tu našli."
Už ale neměli čas zmizet. Nenadálý hukot, jako když v dálce burácí hrom, svědčil o tom, že slavnost právě skončila.V příští chvíli se z do chodby z obou stran nahrnuli studenti.
Jakmile zahlédli visící kočku, veškeré řeči, ruch a hluk ustaly. Rose, Ron a Hermiona tam stáli uprostřed chodby a zástup studentů, kteří se tlačili dopředu, aby zahlédli tu hrůznou podívanou, zmlkl.
Pak někdo křikl do ticha:
"Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru! Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!"
To byl Malfoy, který se protlačil do první řady. Obvykle studené oči mu planuly a na jeho tváři byl vítězoslavný úsměv.